Spike17

Scénáristická mýlka Bena Afflecka s několika wtf momenty (zejména u dialogů) a zkratkovitými narativními operacemi, jež se snaží vynahradit režíjní zručnosti, která ale potřebuje místo umělé stylizace nádech špinavosti a tak bohužel selhává i na režisérském poli. Z čehož vyplývá, že nejlepší (ne, že by bylo z čeho vybírat) je paradoxně herecká poloha. Na druhou stranu - dobová atmosféra zvládnuta perfektně, stylizace a určité momenty evokovaly herní sérii Mafia, což pohladí na srdci nejednoho jejího fanouška.

La La Land funguje jak jako velkolepá pocta klasickému Hollywoodu, tak jako originální romantický muzikál bořící neotřelými způsoby žánrová klišé. Dialogy, texty písní, choreografie, pohrávání si s časovými vztahy (jak na úrovni magičnosti, tak u mentální subjektivizace postav), všechny tyto aspekty a mnoho dalších nevyřčených jsou brilantně zpracovány. Ze všeho nejvíc ale vyniká jako stylistický prostředek kamera, která v jednotlivých muzikálových (nejen) vystoupeních opisuje složité trajektorie a svou stylizací diváka vtahuje do příběhu takových způsobem, až evokuje práci s kamerovými jízdami maďarského režiséra Miklose Jancsoa. Proces snění a cesta za svým snem vyobrazena kouzelným způsobem, leč s mírně hořkou pachutí (závěrečná scéna musí emočně pohnout s každým, kdo definitivně neodstřihl svou citovou stránku).

Manželé Félix a Judit Máriássy odstartovali v roce 1955 filmem Malé světlé vlnu kvalitních uměleckých filmů maďarské kinematografie a ona vlna pokračuje dodnes. Milostný příběh o mladické nerozvážnosti, lásce a její síle, jež je předveden s příjemnou svěžestí a vypointovanými vtipnými scénkami. Zpověď mladé generace o její touze, neřesti, zkaženosti a upřímné lásce podaný s lehkým sentimentem a naivitou. I přesto je to jeden z nejkrásnějších filmů z maďarského filmového dědictví, jaké jsem doposud viděl. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Co na prvním díle funguje je jednoznačně a) retro atmosféra, které je hudebním doprovodem dodáváno jemné mysterióznosti, za b) one man show Ivana Trojana převyšujícího zbylý herecký ansámbl minimálně o jednu třídu (zejména Václava Neužila, "hlavní postavu") a za c) vykreslování jednotlivých prostředí, přičemž vévodí 82. Naopak vyloženě trapně působí scénář. Z dialogů jde hlava do dlaní a zpracování a vykreslení přechodu mezi roky je opravdu zlý sen (ne pro Filipa Marvana, ale pro diváka). Rozehráno zatím působivě, chce to jen zapracovat na scénáři, zvyšovat tempo (zatím minimalistické) a proměnit viditelný potenciál.

Případ, kdy trefnou společenskou satiru a nenásilně humorné scénky s Hitlerem shazují zvolené formální prostředky.

Celovečerní debut Bély Tarra Rodinné ohniště se nese ve znamení autentických výpovědí aktérů obývajících jeden byt a jejich strastí, které se točí právě kolem bytové situace. Kromě již zmiňované autenticity působí film stísněnou atmosférou, která je vyvolávána a) prostředím, ve kterém se děj odehrává (byt), za b) velmi častým rámováním na detaily tváří, což evokuje dokumentární postupy, jež se Tarr drží i ve svých pozdějších snímcích (Outsider a Panelové vztahy) a za c) problémy, které postavy řeší (existenční). [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

Prvních a posledních 20 minut je výborných, zbytek se nicméně utápí v prázdných dialozích a chabě vykreslených postavách, přičemž děj hraje na osudovost zásadního konfliktu a nenabízí žádnou přidanou hodnotu, kvůli které by mě zajímalo, co se na plátně odvíjí. Scény s Vaderem jsou precizní, to ale věru nestačí... Za mě bohužel zklamání roku.

Avantgardní krátkometrážní snímek, který dokumentárně - experimentálním stylem ukazuje abstraktní portrét New Yorku (prolíná se animace s dokumentárními záběry) a je podchycen meditativní hudbou od violinisty Jasona Kao Hwanga.

V Panelových vztazích se variuje téma bytového soužití pod taktovkou Bély Tarra. Ten vykresluje trable manželského páru svým, z rané tvorby, typickým autentickým stylem, kdy v černobílých barvách nechává rámovat postavy v detailech a polodetailech a prací s neherci se snaží docílit co nejvěrohodnější realističnosti. Ve snímku si poprvé zahrává s časovými vztahy tím způsobem, že napřed ukáže manželskou hádku a pak retrospektivně ukazuje epizody z jejich manželského soužití aneb to, co přecházelo jejich zásadní hádce. Opět geniálně napsané dialogy a stísněná atmosféra bytu, ve kterém se odehrává problém mezilidských vztahů. Závěrečná scéna filmu nezapomenutelná a skvěle podchycující dojem a zážitek z filmu. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]