Crust

Taková polozapomenutá klasika ze zlaté éry Kachyňových filmů. V podstatě ideální spojení Körnerova námětu a scénáře, Fišerovy hudby, Kachyňovy režie a vřele lidského herectví zejména v podání Miroslava Macháčka, dalo vzniknout hutnému poválečnému pohraničně-horskému dramatu, typickému pro dobu svého vzniku. Závěr, kde kromě výše zmíněných, exceluje i malý Michal Dlouhý, je klasicky "kachyňovsky" silný jak jesenická kořalka...  -"Musíš vydržet pár let, vyrosteš a budeš mít jinýho tátu. Třeba se o tebe postará líp, než já."   -"A kdo to bude, tati?"   -"No přece ty sám. Kdo jinej?"

Na rovinu, ten příběh je tak absurdní, že je mnohem více komický, než tragický. Čekal jsem tam ke konci nějakou katarzi, kdy to do sebe zapadne a jednání postav dostane dříve neviděný rozměr, ale to se nestalo. Film stojí za vidění, ale kromě hereckých výkonů spíš jako historizující reklamní spot pro Visit Ireland. Pokulhávající (nebo možná mnou nepochopený) příběh totiž bohatě vynahrazuje atmosféra travnatých pobřeží, strmých útesů, kamenných zídek, slaného větru a plných pint tmavého stoutu v potemnělých pubech s tradiční irskou muzikou.

Ačkoliv celkem chápu ovace nad pateticky rozmáchlým a furiantským výkonem Simony Pekové, tak ta ocenění, minimálně Českého lva za hlavní ženskou roli si zaslouží spíš Annette Nesvadbová. Jednak Peková je ve filmu jednoznačně spíš vedlejší rolí - ze všech tří stěžejních protagonistů zaujímá největší prostor právě Nesvadbová a její srovnávání se s nepříjemnou událostí, v závěsu za ní Rendl a pak až Peková. A za druhé, ze všech rozhovorů a z děkovné řeči na "lvech" je dost evidentní, že Peková svou roli až tak moc hrát nemusela, spíš si jí jen užívala a nechala jí tzv. proudit. Naproti tomu Nesvadbová tu odvádí mnohem soustředěnější výkon a předvádí více poloh svojí postavy.

Ucházející mrazivý thriller, kterému ovšem k tomu, aby vás jako diváka rozsekal a usídlil se vám v hlavě jako třeba kultovní Fincherovy filmy, zatím chybí silná tvůrčí vize a filmařské zkušenosti. Působí to na mě, jakoby Singer natočil spoustu materiálu a kolikrát i zbytečných vedlejších dějových linek (např. ta s vodovodním kohoutkem, nebo s řemeslníkem, flirtujícím s jeho ženou), ale ve výsledku to pak neustříhal do funkčního celku a diváka tak tyto zbytečné scény matou, odvádí pozornost a ubírají na kompaktnosti a výsledném dojmu. Hlavní děj je ale zajímavý a celkově se v případě celovečerního debutu od režiséra videoklipů jedná o slušný výkon.

Ač jsem knihu nečetl a nemám tak přímé srovnání, tak chápu kritiku, že zejména vývoj vztahu mezi hlavními představiteli byl ve filmu asi trochu zjednodušený. Pro diváka neznalého literární předlohy je pak trochu těžší vcítit se do pocitů filmových postav. Nicméně i bez tohoto malého nedostatku na mě film velmi zapůsobil a to zejména hereckými výkony obou představitelek dětské i mladé Jany Eyrové a úchvatným prostředím venkova viktoriánské Anglie. Reálně 90%.

Kevin a Diane (aneb Supermanovi adoptivní rodiče) zde v roli prarodičů, které byste chtěli mít taky. Neotřelá zápletka, nečekaný průběh a překvapivé vyústění. Costner je zde ve své obvyklé roli z posledních let, čili malomluvného stárnoucího tvrďáka, který si nese bolest z minulosti, ale má ryzí srdce a pro svou rodinu udělá cokoliv. Ale hlavně - to napětí by se dalo krájet samurajským mečem.

Pro mě kdysi značně neoblíbená kapela přišla v roce 2019 s albem 11, které obsahuje několik překvapivě dobrých písní po producentské i skladatelské stránce. Tento dokument, zabývající se podrobně celou historií skupiny, v podstatě jakoby mimoděk odhaluje, proč se to tehdy povedlo. Nejdéle sloužící členové (nebo ještě pravděpodobněji vydavatelství a management kapely) usilovali o vystoupení ze stínu takové té české majálesové kapely, ideální na Rock For People a transformaci na vyšší úroveň do podoby světově znějící skupiny - jakýchsi českých Coldplay - což se jim nakonec podařilo. To ale obnášelo zároveň vyhození poněkud nedospěle znějící dechové sekce a spolu s ní i rytmické části souboru, k němuž došlo zjevně po dlouhém období dusna, kdy spolu jednotliví členové téměř nekomunikovali a naznačuje, že za změnou nestály jen hudební, ale hlavně osobní spory. Minimálně na poli biografických dokumentů známých českých osobností a interpretů, které často jen kloužou po povrchu a netroufnou si pořádně kousnout do kyselého jablka vlastní minulosti je tento dokument ojedinělý naprostou otevřeností a až brutální upřímností vzpomínajících aktérů.

Škoda jen, že dokument sleduje v podstatě jen čistě profesní dráhu a do svého života a soukromí dává tato herečka, sama sebe označující jako neveřejnou osobu, nahlédnout jen velmi sporadicky.

Agnieszka Holland v rozhovorech popisuje, jak posláním filmu bylo otevřít otázku, kde jsou hranice humanity, nastavit zrcadlo polské vládě i evropské humanitní společnosti a ukázat na absurditu přijímání ukrajinských uprchlíků versus násilné odmítání těch muslimských a to se jí skrze (Zelenou) Hranici daří.

Krátké a milé zastavení a povídání s velmi sympatickým hercem a nyní dětským lékařem a zároveň mým vzdáleným příbuzným Vladimírem Pucholtem.