JASON_X

Další magicko-realistický skvost od Petera Weira. Stejně jako v předchozím Picnic at Hanging Rock, i zde mají hlavní roli tajemné síly prastarého australského kontinentu, tentokrát ale zosobněné nikoliv jeho přírodou, nýbrž jeho původními obyvateli. Troufám si tvrdit, že kdo dokáže vnitřně se zklidnit, zastavit myšlenky a nechat se bez předsudků a námitek unášet lehce zlověstným filmovým dějem, bude odměněn hlubokým zážitkem. Oba zmiňované filmy ve mně vyvolaly velkou touhu po dlouhé a důkladné návštěvě téhle zvláštní, odlehlé a čarokrásné země.

Lahůdka filmového magického realismu od mladého Petera Weira. Tak překrásný a zároveň tak smutný film... Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl pro mě opravdu hluboký zážitek. Prastará australská příroda s prastarými tajemnými silami... Nádherně zobrazená něžná ženskost a intuitivní spiritualita v nádherné a zářící postavě Mirandy... (a spousta dalších výrazných ženských i mužských postav)... A pak ta rajská melancholická hudba... mám na mysli geniální skladbu ''Doina Sus Pe Culmea Dealului'' od Gheorghea Zamfira... Filmová balada. A Miranda... "Miranda is a Botticelli angel"...

Jelikož se mi hodně líbilo Sladeovo 30 Days of Night, byl jsem zvědavý co natočil předtím. A zhlédl tohle. Vcelku povedený thriller, ovšem nelze ho brát moc vážně, ta postava čtrnáctileté holky je opravdu přespříliš vykonstruovaná. Takže nesledovat a nehodnotit prosím jako nějakou psychologizující sondu, ale vypnout mozek a brát to jako nadprůměrně zdařilý komorní nízkorozpočťák pro pobavení trochu zvrácenějších povah. Ellen Page výborně zvládla roli misandrické psychopatky, vedené ovšem ušlechtilými úmysly, tedy touhou po spravedlnosti. A také po odplatě, která byla vskutku výživná.

Začalo to jako poměrně slušná kriminálně-sociologická žánrovka z prostředí italské komunity v New Yorku s výbornou výpravou. Ovšem pološílený scénárista (a zároveň představitel charakterního gangstera Sonnyho) Chazz Palminteri do ní zakomponoval vydatně přitroublou mezirasovou lovestory, ukázal nám zaslouženou smrt partičky zlých bílých rasistů, která nadmíru potěšila tlupu hodných černých rasistů, naservíroval nám kupu mravoučně kulervoucích dialogů i monologů a neodpustil si nasládle patetický konec, takže se to celé v mých očích rozplizlo do jakéhosi melodramatického cajdáku, vhodného například pro dopolední filmová představení pro důchodce či základní školy, nebo pro ženušky v domácnosti, které by na to občas jukly od plotny. Škoda. Neříkám že to byla ztráta času, ale podruhé už si to určitě nepustím.

Na rozdíl od vykastrovaného Clinťáka v pseudohumanistické sračce Gran Torino, má Michael Caine v Harry Brownovi docela koule, nebo aspoň kulky. Ale stejně to nebylo úplně ono, zůstalo to někde napůl cesty. Těšil jsem se na exploaťák a dostal sentimentální středoproudovku. Kdyby tak film s tímhle leitmotivem natočil třeba Robert Rodriguez se scénářem od Sylvestera Stalloneho, a Michael Caine byl ve skutečnosti skrývající se bývalý příslušník Waffen-SS, který by si do akce oblékal svou starou uniformu pečlivě uchovávanou ve skříni a mladé grázly by kosil lugerem, nebo porcoval mačetou, to by bylo panečku pokoukáníčko...

Senilní blábol pro salónní humanisty a svíčkový báby. Starej dobrej Clinťák v tomhle multirasovým pravdoláskařským romanťáku nadobro přišel vo koule. Celou dobu jsem se těšil, až v něm konečně pořádně bouchnou saze, v očích se mu objeví ten jeho pověstnej skelnej pohled, vezme všechny kvéry co mu přijdou pod ruku a ještě i na starý kolena vyčistí svoje nejbližší okolí od všech negrů, španěláků, rákosníků a ostatních nepřizpůsobivých občanů. A ono nic. Ba naopak, on se z něho stal skoro... štítím se to slovo vůbec napsat... lidumil, fujtajxl. Velký zklamání, musím si jít rychle pustit Dirty Harryho, nebo aspoň Unforgiven.

Tak tenhle famózní polární horror mi hned napoprvé naprosto skvěle sedl. A i napodruhé a napotřetí. Žánrově poměrně všední první čtvrthodinka, navíc se sympatickou slušňáckou tvářičkou Joshe Hartneta a hezkou blonckou, nedává vůbec tušit, že je před námi opravdu výjimečně temná horrorová jízda, která se nejspíš nejvíce podobá hodně divoké noční můře Stephena Kinga. Zapomeňte na nějaké metrosexuální upíry z telenovel pro náctileté, nebo podobná směšná strašidýlka, čeká nás setkání s mimořádně zlověstnými bytostmi, s prastarou upíří rasou starší než lidstvo, která vystoupila z bezčasých hlubin temnoty, aby si vzala zpět to, co jí dle jejího názoru poprávu náleží. A aby se dosyta napila lidské krve. Některým lidičkám jsem to i docela přál, třeba tomu starému senilovi a jeho nablblému synkovi, který namísto toho, aby dědka bláznivého milosrdně utratil, nasadil za něj nejen ten svůj bezvýznamný kejhák, ale ohrozil i kejháky všech ostatních přeživších. Líbila se mi také malá roztomilá upírečka, dokud jí ovšem jeden surový zhovadlec neuseknul hlavu sekerou. Věru moc hezká podívaná to byla, jen na konec se vloudí malá chybička, když se na scéně znovu objeví jeden upír, který pár minut předtím prošel drtičkou. Ale taková prkotina mi můj vysoce duchovní a meditativní filmový zážitek nezkazí, radostně a spokojeně tleskám oběma pacičkami a dávám za pět.

Byl jsem trochu na rozpacích, jestli za tři nebo za čtyři, ale rozhodla subjektivita. Na tenhle film mám silnou vzpomínku ze svých -nácti z doby, kdy se u nás podobných filmů mnoho nepromítalo a na vstupenky na ně se stály před pražskými kiny dlouhé fronty... no jasně že nejen před těmi pražskými. Je to tak dokonale ryzí a stylově čistý produkt kinematografie osmdesátých let, že se snad musí líbit každému, kdo se dneska s aspoň malou nostalgií ohlíží za touhle dobou, její hudbou, filmy, oblečením, účesy...

Objektivně film na čtyři hvězdy, subjektivně dávám pět. Moje naprosto regulérní dětská noční můra, která trvala několik měsíců. Můj lehkovážný otec mě na tenhle thriller vzal do pražského kina 64 U hradeb v době, kdy mi bylo snad deset, maximálně jedenáct let, aniž by tušil, co tím způsobí. Byl jsem v sále jediné dítě a někteří diváci s policajtskými náturami se po mně významně ohlíželi. Představení začalo navíc předfilmem o svržení atomové bomby na Hirošimu, s výživnými autentickými záběry popálených a třesoucích se obětí, takže jsem už před filmem s nuceným úsměvem poznamenal, že "to jsem teda zvědavej, jak strašidelnej bude ten film, když tohle byl jenom předfilm". Flegmatický otec se pouze flegmaticky pousmál, aniž by nejspíš mou varovnou poznámku vzal vůbec na vědomí. A pak TO začalo. Neustále jsem do té doby všechny okolo přesvědčoval o mé zálibě v horrorech, s rozkoší strašil mladší sestru i bratránky a sestřenici, stále na našich žadonil, ať mi dají přečíst Drákulu a podobně, takže dobře mi tak. Celý film měl už od počátku mistrně zlověstnou atmosféru, která se ovšem změnila ve skutečný horror tehdy, když se počal zobrazovat sen, který vyprávěl pacient svému lékaři. V té chvíli jsem věděl, že jde do tuhého, protože ve snu je možné cokoliv, a tenhle fakt mi vždycky přišel nesmírně, nadpřirozeně hrůzný. A nemýlil jsem se. Děsivá scéna s holčičkou a medvídkem, která mu nejprve utrhne očičko a pak pronásleduje vypravěče až do strašlivého okamžiku, kdy se zjeví v pokoji s příšerně velikýma očima, mě poté pronásledovala ještě po spoustu následujících nocí. A to ani nemluvím o závěru filmu, a scéně s okem a nožem ve škvíře ve dveřích. Samozřejmě jsem o tom tehdy nikomu neřekl, abych nevypadal jako srab, naopak jsem všem tvrdil, jak to byl "boží" film, ale pravda byla taková, že takhle jsem se u filmu bál už jen jednou v životě, a to coby ca šestiletý prcek u premiérového vysílání Třiceti případů majora Zemana, když jsem při dílu s názvem Studna, při scéně s "otcem" starým Brunou a jeho sekerou, zalézal pomalu ale jistě se svou malou dětskou židličkou za matčino křeslo. Still of the Night je i s odstupem času opravdu mistrovský, stylově čistý osmdesátkový kousek, na který se rád znovu podívám, navíc s vynikajícími hlavními představiteli (sympatický Roy Scheider a éterická a přitažlivá Meryl Streep), a je pevně ukotvený v mé pomyslné Top 10 osmdesátých let.

Tak tohle byl někdy v půlce osmdesátých let můj první zhlédnutý horror, na videu u jednohho bohatšího spolužáka ze ZŠ a s jednomužným dabingem. A zadělal mi na docela slušnou noční můru. Když ho vidím dnes, chlámu se u něho jako hovado a nechápu, že jsem tuhle taškařici někdy mohl považovat za horror. Ovšem na tu první projekci jen tak nezapomenu, například když se kyvadlo hodin zastavilo v té nepřirozeně vychýlené poloze... fujtajxl. Čtvrtá z nostalgie.