MickeyStuma

Skromný válečný sci-fi horor, který svou podstatou i vizuální stránkou jakoby vypadl ze seriálu ´Akta X´ (1993-2018). Vojenská mise speciální elitní jednotky v Afghánistánu ve snaze najít nějakého Mohammeda Abana. Přes všechnu snahu však najdou zcela něco jiného. Něco, co by je ani ve snu nenapadlo. Ve své podstatě se jedná o vojenskou sebevražednou misi, ze které by se po divácké stránce mohlo očekávat mnohé. Válečný film s prvky sci-fi se však nepyšní vysokým rozpočtem, což je od prvních minut víceméně i dosti znát. Ano, skutečně se snímek honosí skromností, což vytváří až televizní dojem. Nápad námětu sice není špatný, ale není originální. Něco podobného bylo použito už ve snímku ´Hory mají oči 2´ (2007), takže to vypadá, že se tímto Daniel Myrick, coby režisér a scénárista, inspiroval. Ale jo, snímek se dá považovat vcelku za solidní, jen to chtělo daleko větší rozpočet a více zapracovat na scénáři. Dramatizace se totiž podivně vytrácí a celé to vypadá jako levná estráda podivnosti. Skutečně už chybí, aby se tam někde náhle objevili Murder se Scully.

Nízkorozpočtový snímek, ve kterém jde pouze o akci. Ale právě proto, že se jedná o nízkorozpočtový počin, nic velkolepého očekávat nelze. Námět je jednodušší, než jak vypadá. Má dojít k politickému setkání na určitém místě a to místo je přepadeno. Nonstop střílečka může začít. Dolph Lundgren v roli bodyguarda, který nepřekvapujíc sloužil v elitní jednotce a stále si nese v sobě trauma. Už to je docela divné, že se takový člověk může živit jako osobní strážce vysoce postavených politických představitelů. Dolph Lundgren si dokonce sedl i na režijní stoličku, takže se vlastně také jedná o jeho režijní debut. Už scénář je však takový neotřelý a tak je zbytečné v něčem hledat nějakou logiku. Celé je to nacpané patosem a kýčovitostí, až z toho oči přecházejí. Nějaké nepředvídatelné zvraty příběh sice obsahuje, ale vlivem podivných dialogů a vůbec zkratkovitého vývoje děje to nemá čím zachránit. Je to zkrátka celé takové bez šťávy a bez patřičného humoru. Jako levná akční zábava však pro televizi může být dostačující. Lundgren je prostě Lundgren. Nebýt jeho, film by upadl do zapomnění.

Velkorozpočtové špionážní vlastenecké drama se bere vážně, ale stále se také pevně drží coby epos plné popcornové zábavy. Námět je o korejské odbojové skupině někdy v roce 1933 mající plán vykonat atentát na japonského guvernéra, avšak jim to hatí zrádce ve vlastních řadách. Mít mezi sebou dvojitého agenta je vždy o průser. Podaří se jim to? Snímek něco málo přes dvě hodiny, ale děj je tak napěchovaný událostmi, že by si to zasloužilo stopáž daleko delší. O zvraty není nouze, ale je jich tolik, že se v ději dá velmi rychle ztratit. Navíc se vývoj děje mezi zvraty žene zbytečně moc rychle kupředu, takže vzniká divácký problém zachytit co se vlastně děje a proč. Chce to tedy velkou pozornost k plnému užití děje příběhu. Výprava je však honosná a akční scény dokonalé. Vizuální a efektní stránka je prostě přesně taková, jak to asijská produkce umí nejlépe. Byť to tak může svou prezentací vypadat, nejedná se o snímek pro diváky hledajíc jen bezduchou zábavu a nepřemýšlet u toho. Bude zklamán. I jihokorejská produkce se honosí mnoha válečnými snímky, samozřejmě různých kvalit, takže je z čeho vybírat a porovnávat. K tomuto filmu sice může být pytel nejrůznějších výhrad, ale přes všechny své nešvary se dá považovat za ten kvalitnější.

Celosvětová koronavirová pandemie se tímto dostala již i do dějství filmových příběhů. A použita byla v tomto hororovém snímku, který po celý děj jakoby se snažil napodobit atmosféru slavného filmu ´Osvícení´ (1980). Novomanželé, toho času na líbánkách, jsou nuceni, vyhlášením lockdownu vlivem šíření viru Covid-19, zůstat v hotelu, kde se po nějaké době začnou dít věci pro všechny poněkud podivné. Dějový vývoj se po celou stopáž drží zdrženlivosti a tak hodně dlouho trvá, než se něco děsivě nepatřičného začne dít. Je v tom tak rouška reálnosti, neboť právě po psychologické stránce přirozeně delší dobu trvá, než se začnou projevovat pochybnosti, strach a vůbec osobní empatie. Stejně jako ve výše zmíněném snímku Stanleyho Kubricka bují závan izolace v prostředí prázdných chodeb a všech místností, což právě na oné psychice zanechává své následky. Přímo o pandemii tedy skutečně nejde. Jen je to použito jako záminka pro rozvoj pro postupný psychologický rozpad osobnosti vlivem nucené izolace. Jestli se jedná o přímou vykrádačku snímku ´Osvícení´ (1980) či se jedná jen o inspirace je už na posouzení každého diváka. Snaha viditelná je, ale zřejmě vlivem daleko nižšího rozpočtu to celkově zůstalo na půli cesty. Režiséři Chris Beyrooty a Connor Martin, stojící i na scénáři, zkrátka nejsou jako Stanley Kubrick. Kvůli své pomalosti a malátnosti se nejedná o film pro každého. V dnešní rychlé době z toho ční spíše nuda, ale kvůli ilustraci pocitu bezmocnosti a nudy v nedobrovolné  izolaci ve velkém prázdném hotelu jen s dvěma zaměstnanci stojí za zhlédnutí. Něco výjimečného či snad až převratného z toho očekávat bohužel nelze.

Časová smyčka stále filmaře přitahuje a nyní se často používá právě ve vánočních příbězích. V minulosti to byl třeba snímek ´Zase vánoce´ (2020) nebo ´Vánoce zas a znovu´ (2016). Tento rodinný snímek je z produkce Disney Channel a je určený především pro komunitu LGBT… a rasové genderové rovnoprávnosti. Příběh bělošské jedenáctileté dívky snící po vánočním svátku dle svých představ prožívá štědrý den zas a znovu a snaží se běh dění ovlivnit. To ji zajistí afroamerický Santa Claus. Jak je ve snímku řečeno, viděl snad někdy někdo pravého Santa Clause? Že ne? Tak jak někdo může vědět, jak skutečně vypadá. No jo. Do domu se dostaví příbuzní, mezi kterými jsou i dva hispánští homosexuální strýcové. Snímek se po dějové stránce ničím vymaňuje. Obzvlášť, když je to z produkce Disney Channel. V podstatě je to stále o jednom a tom samém. Dětské lumpárny, rozvedení rodiče a vánoční atmosféra. V současné době se však opět do všeho cpe politická propaganda ve snaze ovlivnit veřejné mínění a vedle Netflixu či Amazonu Prime je v tom i Disney Channel až fanaticky aktivní. A tak snímek vypadá jak vypadá. Atmosféra snímku je příznačná a příjemně odpočinková. Po politické stránce však už nepřijatelná. Propaganda LGBT... a BLM už běžného občana prostě nezajímá.

V šedesátých letech, tedy v době tzv. nové vlny, se filmoví tvůrci nebáli experimentovat s jakýmkoliv žánrem a tak vznikly české filmové skvosty, a že jich není málo, z kterých je bohužel většina pozapomenuta. A vznikaly by dál, jenže, jak známo, v roce 1968 v Sovětském svazu Brežněv vzteky bouchl pěstí do stolu, poslal na nás tanky a utípl všemu tipec. Do dneška se už na tuto filmovou tvorbu nové vlny, hlavně v žánrové rozmanitosti, nepodařilo navázat. Proto lze za filmový skvost považovat i tento skromný snímek, který, na svou dobu, odvážně pojednává příběh amerických vojáků průzkumného oddílu kdesi v tropické džungli ve válce proti Japonsku. Na základě vlastní divadelní hry si to za pomoci Vladimíra Síse natočil Ladislav Smoček a do sedmdesáti minut dokázal vtěsnat tolik žánrových motivů, že se jeden až diví, jak to dokázal. Celé dějství se odehrává na jednom místě, což potvrzuje onu divadelní předlohu, a už od samého počátku z toho září především poetika. Psychologické rozhraní se postupně buduje a houstne každou další minutou, až do nevyhnutelného dramatického finále. Vzájemné vztahy pořádně dostanou zabrat vlivem vzniklé paranoie v absolutní tichu, ve které i nepatrný šelest budí podezření. Vlivem nízkého rozpočtu jsou scény válečné pojednány jen zvuky výstřelů a výbuchu ve scenériích krajiny oné džungle. Po umělecké stránce se jedná o dílo impozantní a skutečně jedinečné. Divadelní hra místo na prknech divadla přímo v reálných kulisách divoké přírody za obrazů bojů o přežití ve světě hmyzu. Nic než umělecký kontrast s lidským bojem o přežití ve válečném stavu. Hra pro čtyři herce (pátý hru opustí brzy), kteří plně ukázali svůj herecký um. Nízkorozpočtový umělecký válečný snímek jen pro filmové fajnšmekry.

Režisér Antonín Máša měl ve své tvůrčí práci až neuvěřitelnou smůlu. Je jeden z mnoha režisérů, kterým byla politicky znemožněna kariéra a když se na režisérskou stoličku po mnoha letech opět dostal, film obsahově dle stanov režimu přišel do kin po roce 1989 a tím byl jeho osud zpečetěn. Příběh pojednává o životě  skladatele vážné hudby mající otevřené zásady jak k hudbě, tak i životnímu stylu. Hlavně ke klidu, který hledá ve své rodné vesnici. A tam se dějí věci. I dnes vyvolává úsměv nápad vybetonovat dvorek za účelem pořádku či vyasfaltovat lesní cesty pro lepší pochůzku přírodou. A tak se tu střetává moralizační boj, jehož aktéři jsou bratři každý mající odlišný názor k dané věci. Zajímavé filmové role pro Ladislava Freje a Petra Čepka. Neotřelý příběh přináší dramatizaci, funkcionářskou politiku, nadhled a úsměv. Nebo přesněji spíše výsměch. Na svou dobu tradiční tematický snímek i dnes velmi těžkopádný ve svém konceptu. Je samozřejmě pozapomenutý a asi je to dobře. Tomuto by asi dnes málokdo rozuměl.

Povídkový snímek z prostředí výstavby pražského metra se svým zaměřením řadí mezi snímky s výrobní tématikou a je činem režiséra Jaromíra Jireše, kterému byl mimo jiné stranickou cenzurou zakázán dramatický počin ´Žert´ (1968). Tímto se tzv. vykoupil, neb film splňuje všechny atributy tehdejšího režimu. Povídky poukazují na různé osudy lidí jak při stavbě metra, tak i v soukromém životě. Na pozadí pracovní náplně, ohledně demolice, domu, dá opět dohromady mladého svářeče se svou bývalou ženou, starý dělník přispěje svým nápadem ke splnění plánu, čehož se však nakonec nedožije a krapet suverénní polský dělník přehodnotí svůj způsob života po nalezení staré mince. A všechny nakonec spojí slavnostní otevření metra ve stanici Gottwaldova (dnes Vyšehrad) a první jízda. A když všechny, tak i onoho starého dělníka, byť poetickou formou. Film obyčejný a hlavně oslavující dělnickou třídu a budování lepších zítřků, což dnes nemusí vypadat nijak zajímavě, ale v jistém smyslu to všechno přeci jen v sobě určité kouzlo má. Dnes se také politicky buduje, byť pomaleji a bez oslav. Jen se kritizuje, když to nejde. Vznikl ve své době za daných politických podmínek, a tak podle toho prostě vypadá tak, jak vypadá. Plejáda známých herců povznáší kvalitu snímku jako celku. Film dnes nijak neškodný a tak je podiv, že se stal pozapomenutým.

Příběh o poctivém a slušném střelmistrovi, který se dostane vinou vlastních ambicí na šikmou plochu. Silně moralizující snímek, který se zároveň také stal ohromnou kritikou nemožnosti seberealizace. Tolik populární výrobní proces rozhodně není náhodný a tak se příběh tentokrát odehrává v prostředí demoličních prací. Film měl asi sloužit jako odstrašující příklad, ale nějak se minul účinku a tak, a o tom asi málo kdo ví, musela zasáhnout cenzura a pro režiséra Antonína Kopřivu zákaz v další režisérské činnosti. Herecký výkon Petra Coufala stojí za pozornost. Ostatní samozřejmě ve ztvárnění charakterů svých postav taktéž nezůstali nijak pozadu, ale síla osobnosti, jakou své postavě Petr Coufal dal, se jen tak nevidí. Ohromná touha po něčem udělá s člověkem divy a tak se dá říct, že by se, třeba i podobný, příběh klidně mohl odehrát i dnes.

Krásná televizní humorná povídka, která se ve své podstatě nevymaňuje od manželských povídkových etud, kterých vzniklo požehnaně. Síla mužského rozhodování a následujících činů. Co je pro chlapa coby myslivce větší prioritou? Hon na zajíce a nebo oslava sedmdesátých narozenin tetičky ze strany manželky? Tady rozhodně není třeba dlouho přemýšlet, neboť taková volba je předem jasná. A teď jde o to, jak z oslavy narozenin tetičky vybruslit a vše narafičit tak, aby manželka o ničem neměla ani tušení. A to se podaří a na hon se jede. Jenže potom souhra nejrůznějších událostí zapříčiní patřičný zvrat. Veškerá domluva s kamarády se nakonec otočí proti němu. Herecký koncert Petra Nárožného, kterému manželku opět zahrála Iva Janžurová. Námětové charakterové synonyma manželské dvojice a jejich zájmů své doby, ničeho neubírající na kvalitě ani po tolika letech. Příjemný lehký humor bez bláznivin, skotačení a nucených vtípků.