MickeyStuma

Celá zápletka zohledňuje záhadologii v daném realismu napříč spektry psychologického konání v rámci dozvědět se vše potřebné. Je to takové kdo z koho. Ale ledasco nového se opět dozvíme. Jen to správně poskládat.

Děj i po atmosférické stránce nabírá na síle. Vše se vyvíjí dle daných aspektů v té největší síle konverzační dramatizace. Ohromným plusem je přirozený vývoj a hlavně žádné nucené přepalování, jen aby to bylo napínavé za každou cenu.

V rámci dějového odvětví nastavený koncept nabírá na síle. Úžasná potemnělá atmosféra ve spektru veškerého znepokojení. Kostky jsou vrženy. Po divácké stránce je v dalších částech rozhodně na co se těšit.

Úvodní část je pomaloučkým rozjezdem zajímavého příběhu nesnažící se nic uspěchat a naopak všemu dává svůj přirozený prostor v dějovém vývoji. Některé zdlouhavé dialogy, diváky lačnící spíše po živelnější atmosféře, tak mohou spíše nudit a odradit. V tom je ale to pravé kouzlo všeho patřičného. Začátek se jeví slibně.

Dětských válečných filmů, obzvlášť v padesátých letech, bylo natočeno mnoho a samozřejmě se to nevyhnulo ani kinematografie československé. Tento, pro Česko neznámý, snímek svým zaměřením ničím nevybočuje. Scénář vznikl na základě stejnojmenného románu Nikolaje Korneviče Čukovského, který byl doslova a do písmene válečný veterán z různých front. Zúčastnil se sovětsko-finské války, stal se zpravodajem novin Rudé baltské flotily, se skupinou politických pracovníků 10. bombardovací letecké brigády došel pěšky z Baltu Flotily do Tallinnu, byl členem obrany Leningradu během blokády, stal se instruktorem hlavního politického ředitelství námořnictva SSSR, úřadu námořního nakladatelství. Zkušeností pro své romány měl tedy více než dost. Avšak se kupodivu zaměřil na literaturu dětskou, kterou psal věkově pro čtenáře plně srozumitelně. Tento snímek, režiséra Vladimíra Nemoljajeva, tedy vypráví příběh o pionýrce Kátě, kterou si ve svých dvaceti čtyřech letech zahrála Naděžda Rumjanceva. Že prý je na tento fakt dodnes kritika, ale my Češi ohledně studentských filmů z třicátých let víme své. Káťa s kamarádkou pomáhají námořníkům potopit nepřátelskou ponorku a vrátit malou holčičku jejímu otci. Přitažené za vlasy? No, a co ve světě filmů není. Že se jedná o propagandistický film? V rámci cti, odvahy a hlavně loajálnosti ke své vlasti skutečně je. Dětská fantazie a radost jsou zvýrazněny už na samém začátku vyprávění, kdy chlapec časně ráno hned po probuzení venku na dvorku domku, kde s maminkou a sestrou bydlí, sestřelí svým prakem válečné letadlo. Nic než obyčejná dětská hra a přesně takto je potřeba brát i tento snímek. Nic víc, ani nic míň, v tom není.

Do Země má narazit zbloudilá hvězda, která se svým putováním vesmírem dostala do Sluneční soustavy. I když to samozřejmě budí u politiků plnou nedůvěru, neboť taková hrozba byla v minulosti již nesčíslněkrát, soudný den je tentokrát skutečně nevyhnutelný. Naděje však přeci jen existuje, ale jak už to většinou bývá, dosáhnout záchrany nebude jednoduché. Tak či onak, stavbě novodobé archy se nakonec dosáhne. Nevejdou se do ní však všichni. Katastrofický barevný snímek je plný biblických odkazů, čímž nevypadá nijak špatně. Ve spojení se sci-fi tématikou dokonce až zajímavě. Podivně však ale vyznívá civilizovanost lidstva. Žádný strach, žádná panika, žádné přirozené barbarství v boji o život. Vše probíhá v poklidu a to i přes to, že po nabrání párů nejrůznějších druhů zvířat se do vesmírné archy vejde pouhých čtyřicet lidí. No jo. Na druhou stranu je povýšena sobeckost boháčů, kteří jsou ochotni financovat vše k záchraně, nikoliv však lidstva, ale hlavně aby zachránili sami sebe. Zákon džungle z realističtějšího pohledu. Nepřežije ten nejsilnější, ale ten nejbohatší. K uvědomění však přece jen dojde a je to hodně příznačně moralistická scéna. Pastelové barvy zvýrazňují uhlazenost a všudypřítomnou čistotu. Skutečně škoda zkázy takového světa. Studiovost tedy spíše nepatřičná, ale na padesátá léta dejme tomu. To se týká i vizuálních efektů, hlavně přírodní zkázy, které jsou na svou dobu plně v souladu technických možností. Nic než stará dobrá poctivá práce filmových trikařů. Za povšimnutí také stojí tvar oné záchranné rakety, coby novodobé archy, záhadně připomínající V-2. To byla balistická střela vyvinutá německými nacisty během druhé světové války k bombardování Anglie. Říká se, že producent tohoto snímku George Pal skutečně znal německého raketového vědce Wernhera von Brauna, který byl jedním z hlavních vývojářů V-2, a který po válce uprchl do Ameriky, kde byl využit k rozvoji amerického vesmírného programu. Ale to jen tak na okraj jako zajímavost. Snímek po dějové stránce vypadá jednoduše, ale ukrývá v sobě spoustu přirozených otázek, z nichž na některé i hledá odpověď. Hlavně z biblické tématiky. Přemýšlí se, co všechno obnáší život, jsou tu úvahy o tom, co se stane, až člověk zemře, čímž se přemýšlí, jestli existuje posmrtný život, atd. Takové myšlenky pravděpodobně budou napadat každého jednotlivce v určité fázi života a to obzvlášť v situaci, když se bude blížit nevyhnutelný zánik. Snímek tedy není jen obyčejné sci-fi. Je v tom hlavně kus životní filozofie k hlubokému zamyšlení.

Z Filipínského příkopu se vynoří obrovská chobotnice, která následně zaútočí na severoamerické pobřeží. Chobotnice je navíc radioaktivní, což na padesátá léta, označovaná jako atomový věk, není zase žádné překvapení. Další filmový kousek z monster série, s typicky známým nejen námětem, ale i dějovou šablonou. Ono taky při takové tvůrčí rozmanitosti v monstrech, kterých vzniklo skutečně více než dost, ani není divu. Takže naprosto předvídatelný dějový koncept nemohl překvapit už ani ve své době uvedení. Ale coby biják není zase až tak hrozný. Co se týče technické stránky vizuálních efektů a všelijakých triků, na padesátá léta se jedná o nízkorozpočtový standard. Je to vidět, ale zase je to stará dobrá ruční práce. Scénář skutečně není ničím neobvyklým, ale po dějové stránce začíná dobře. Ponorkové drama svým způsobem bylo vždy divácky přitažlivé a v podstatě je do dneška. A osudový střet s chobotnicí je už jen začátkem všeho. O něco lepší monster klasika, ale jinak stále nevyčnívající z řady.

Egon Erwin Kisch byl český reportér, píšící ale německy. Pod přezdívkou Zuřivý reportér je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Jeho tvorba je ale považována spíše za literaturu než objektivní popisování reálných událostí. Témata hledal na periferii společnosti a pyšnil se neobvyklou vytrvalostí. Většinu z toho, co posbíral, shrnul, mimo jiné, v knize pod názvem „Tržiště senzací´. čehož se v Německu chytli filmaři a to už v roce 1963 a pod stejnojmenným názvem vznikl televizní film. Kisch dokázal s fakty tak věrohodně manipulovat, že se mu prý údajně podařilo ošálit i spoustu seriózních literárních autorů. Zkrátka dokonale propojoval fakta s vymyšlenými dějovými odbočkami za použití lehkého humoru a dobře promyšlených point. Vtom byl doslova  mistr svého oboru. A tak není divu, že si na něj televizní tvůrci v roce 1985 opět vzpomněli a z jeho tvorby udělali přímo povídkový televizní seriál, ve kterém jsou povídky propojeny právě postavou novináře.  Egon Erwin Kisch osobně, kterého si zahrál Josef Laufer. Seriál sice natáčel Barrandov, ale na německou zakázku, tudíž byl určen pouze pro televizní trh západních zemí.  Českoslovenští diváci však ochuzeni nebyli. Místo seriálu byl vytvořen filmový sestřih, do kterého se vybraly jen určité příběhy. Filmové sestřihy byly dohromady vytvořeny dva. Prví pod názvem ´Zuřivý reportér´, tedy nesoucí Kischovu přezdívku, čímž uvidíme, proč zrovna takovou měl, a jako druhý tento, již pod názvem dle knižní předlohy „Lovci senzací´ Povídky jsou opět jemné, humorné, a dokonce i poučné. Škoda, že čeští diváci nikdy nedostali možnost vidět přímo celý seriál. Jistě stojí za to.

Egon Erwin Kisch byl český reportér, píšící ale německy. Pod přezdívkou Zuřivý reportér je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Jeho tvorba je ale považována spíše za literaturu než objektivní popisování reálných událostí. Témata hledal na periferii společnosti a pyšnil se neobvyklou vytrvalostí. Většinu z toho, co posbíral, shrnul, mimo jiné, v knize pod názvem „Tržiště senzací´. čehož se v Německu chytli filmaři a to už v roce 1963 a pod stejnojmenným názvem vznikl televizní film. Kisch dokázal s fakty tak věrohodně manipulovat, že se mu prý údajně podařilo ošálit i spoustu seriózních literárních autorů. Zkrátka dokonale propojoval fakta s vymyšlenými dějovými odbočkami za použití lehkého humoru a dobře promyšlených point. Vtom byl doslova  mistr svého oboru. A tak není divu, že si na něj televizní tvůrci v roce 1985 opět vzpomněli a z jeho tvorby udělali přímo povídkový televizní seriál, ve kterém jsou povídky propojeny právě postavou novináře.  Egon Erwin Kisch osobně, kterého si zahrál Josef Laufer. Seriál sice natáčel Barrandov, ale na německou zakázku, tudíž byl určen pouze pro televizní trh západních zemí.  Českoslovenští diváci však ochuzeni nebyli. Místo seriálu byl vytvořen filmový sestřih, do kterého se vybraly jen určité příběhy. Filmové sestřihy byly dohromady vytvořeny dva. Tento nesoucí Kischovu přezdívku, čímž uvidíme, proč zrovna takovou měl, a druhý byl uveden již pod názvem dle knižní předlohy „Lovci senzací´ Povídky jsou jemné, humorné, a dokonce i poučné. Škoda, že čeští diváci nikdy nedostali možnost vidět přímo celý seriál. Jistě stojí za to.

Zfilmovaný román literárního autora Ivana Olbrachta je vlivem kruté stalinistické doby spíše terčem nenávisti, ale dá se říct, že z uměleckého hlediska neoprávněně, neboť se dějově nejedná o nic jiného, než touze obyčejných lidí po lepším životě, za který se rozhodli uspořádat revoluci. Za půl století se tak dělo opět a to pod názvem Sametová revoluce. Před bolševickou revolucí to bylo národní obrození. V tomto příběhu je vznesena nafrněnost a nenávist buržoazní společnosti k obyčejným lidem, kterým už ale došla trpělivost. A jak se dobově uvádí, tímto příběhem vstoupil do povědomí nový hrdina. Dělník, bojující za socialistické ideály. Ano. Za socialistické. Ne stalinistické, s čímž si to mnohý spojuje. Ivan Olbracht jako ukázku dělnického utrpení použil venkovskou dívku, která přijela do Prahy se živit jako služebná právě do buržoazní rodiny. A zle se jí vedlo. Ale ještě předtím se seznámila se slévačem, což byl právě onen dělnický symbol, který se za ní postavil. Ve své podstatě nic víc, nic míň. Dějově tu máme obě strany barikády a jak se vše politicky vyvíjí, až do vypuknutí oné revoluce. Příběh je samozřejmě fikce, ale poukazuje na obraz doby. Boj za lepší zítřky, ve které každý věřil. Proto je hlavní postava dělníka stále usměvavá. Jednou větou se tedy jedná o politický ideový snímek pojednávající o příčinách a důsledcích přes vývoj až po vyvrcholení. Závěrečná scéna už byl typický politický obraz spokojenosti v komunistické éře, který se používal hojně. Marie Tomášová, u které se jednalo o první filmovou roli, a již zkušený Josef Bek v hlavních rolích předvedli co měli a to pro daný účel stačilo. O politických dvacátých letech stranickýma očima samozřejmě postupně vzniklo snímků více, které však upadly v zapomnění. V povědomí zůstal jen ´Dvacátý devátý´ (1974).