MickeyStuma

- “Zřejmě si soudruzi neuvědomujete, jak málo schází k tomu, abyste přestali být preferovaným sportem.” - “My jsme teď ve stádiu přestavby. Kádrově přehodnocujeme střediska a já si myslím, že máme dobré reálné perspektivy. Rozhodně o budoucnost nemusíme mít žádné obavy.”  - “Dáme vám ještě rok. Výkonnostní cíl pro mistrovství světa zisk medaile zůstává.” Filmový pohled na dění kolem sportu a to jak na straně sportovců, tak i na straně stranického orgánu. Vyhrát mistrovství světa, v tomto případě v pětiboji, byla nejen věc ryze sportovní. Byla to věc především stranická a proto se k tomu přistupovalo právě stranicky a hlavně zodpovědně. Neúspěch by to mělo následky nejen z kádrového hlediska. Inu, politika byla ve všem a tak to také podle toho vypadalo. Snímek má mít kritický pohled, avšak úplně není jasné, jakým směrem. Ke sportovcům nebo ke stranickému orgánu? Obě strany jsou po dějové stránce vyrovnané a to tu jsou také u vybraných sportovců i problémy soukromé. Ty se zdají být na jednu stránku vcelku zbytečné, ale na druhou stránku zase, jen tak na odlehčení od hlavního děje, proč ne. Celé je to natočeno docela zajímavým stylem. Nejeví se to jen jako sportovní film, ale některé scény i jako publicistika. To všemu kupodivu dává ohromnou reálnost. Snímek je bohužel moc brzy pozapomenutý a v podstatě ani není divu. Ten mocný stranický orgán, mající nad vším a nade všemi pevnou ruku, je na dnešní dobu jako rozbuška. Ale zase to ukazuje, jak to za socialismu v oblasti sportu tak nějak bylo. I ten kádrový marast na konci, kdy se rozhodlo, kdo nakonec po tvrdé přípravě na mistrovství světa pojede a kdo ne. A kdo ne, tak z jakého důvodu. Dnes pro mnohé naprosto neuvěřitelné. Na snímku pracoval, jinak tvůrčně na mladé lidi zaměřený, režisér Julius Matula, který pracoval i na scénáři. A tak snad popisoval situace ze svých vlastních zkušeností, neboť se sám sportovně prosadil v pětiboji. Snímek ´Fair Play´ (2014) se svojí vlastní sportovní problematikou, tento starší výborně doplňuje.

Falešný spiritista křísí mrtvé. No jo, dějí se to občas věci podivné. A obzvlášť to vynikne v podivné tvorbě Ed Wooda. Snímek začíná stejně jako snímek ´Plan 9 from Outer Space´ (1959) Criswellem coby úvodním vypravěčem nás obeznávající do čeho jdeme. No, proč  ne. Ed Wood měl ve stejnou dobu pracovat na dvou filmech, tak proč ho rovnou neangažovat do obou. A tak se jak hrabě Drákula posadí v rakvi a řekne nám, že uvidíme příběh o mrtvých a problémy každodenních Američanů. A následují obrazy s automobilovou havárií, rvačky mladých delikventů a opilce. Jo, už z těchto záběrů poznáme, jaký že to děsivý svět je. V podání Ed Wooda samozřejmě v uvozovkách. A následně se začnou  odvíjet události ještě děsivější. Příběh je jako obvykle jednodušší než se zdá a to hlavně ve snaze být poněkud zamotaný. Jen skuteční fanoušci filmové brakové tvorby Ed Wooda dokonce i poznají, že se tu objevují také odkazy na jeho snímky ´Bride of the Monster´ (1955) a ´Plan 9 from Outer Space´ (1959). Jinak opět mizerní herci vyprávějící mizerné dialogy a snažící se sehrát mizerný děj mizerného scénáře. Stopáž klasicky něco málo přes hodinu, ale to jen ponurým natahováním  stále se bez rozmyslu opakujících situací. Všichni jsou ve stále stejné jakoby místnosti, jen s patřičnou změnou kulis pro danou scénu. Filmový brak tak levný, že níž dát ten rozpočet snad už nešel. Vážně to nebylo natočeno pro televizi? Ed Wood v plné parádě, kdy je lepší se nad ničím nedivit a neptat se co, kdo a proč. Bude to tak lepší.

„Člověk je vždy považován za blázna, když objeví něco, co ostatní nedokážou pochopit.“  Ed Wood a jeho další nízkorozpočtový filmový kousek vhodný leda tak do televize, v podstatě jako televizní hra. Laciná režie, tak levné kulisy, že už snad ani levnější být nemohly, a ty dialogy… Konverzačních scén ve své bizarnosti je dostatek, takže fanoušci černobílého Ed Wood braku si opět užijí své. Stačí hned první scéna, aby šli divákům oči v sloup. Nejlepší jsou však za ohromného smrtelného křiku boje s chobotnicí. Gumovou, která se ani nehne. Je to jako se doma prát s větším plyšovým psem coby agresorem. No jasně, proč si jen tak pro zábavu druhých nezblbnout. A o čem že to vlastně je? Námět na padesátá léta ničím překvapující. Šílený vědec s vůlí vytvořit atomové lidi. No jasně, vlastně by tím překonal jak Frankensteina, tak i rabína Löwa. Humor v mluveném slově je, ale podivně se vytrácí. No, na tom herectví se moc představitelé nenadřeli. Jako divadelní hra amatérského divadla by to obstát mohlo, ale jako film prostě ne. Hodinová stopáž jen tak pro bezduchou zábavu bohatě postačí. Ale jako každý jiný snímek Ed Wooda je i tento jen tak pro inspiraci amatérských filmařů dostačující.

Hon kočky s myší dlouho po občanské válce ve Španělsku. Revolucionář právě s oné  války v emigraci vs. důstojník s posláním ho lstí chytit. Po herecké stránce Gregory Peck vs. Anthony Quinn. A do všeho dění jestě navíc zasahuje kněz čelící morálnímu dilematu. Toho si zahrál Omar Sharif. Určitý úhel pohledu tomu dává také jedenáctiletý chlapec, kterému umučili otce. Příběh je jednoduchý, systematický a vlivem absence dobové politiky v jádru věci přímočarý. Na to se zdá být stopáž necelých dvou hodin poměrně až moc dlouhá, což se zdát být ke škodě hlavně ke konci, a to s dojmem zbytečného natahování. Na druhou stranu se ale zase vše přívětivě vyvíjí a takřka až tajemně se skrytým napětím, jak to nakonec všechno celé dopadne. Návnada na chycení revolucionáře je přirozená a jestli se na to chytne je snad jediná předvídatelná věc na celém příběhu. Už ne však konec, který může překvapit a po emoční stránce i šokovat. Nakonec, už citace z bible na samém začátku ze Zjevení 6. 8. poukazuje na mnohé.

Děsivé drama o střetech učitelů a mladistvých delikventů na střední odborné škole, scenáristicky zpracované na základě moralistické knihy Evana Huntera, jinak také známého pod pseudonymem Ed McBain. Příběh pojednává o mladém učiteli a jeho  úvodním semestru v drsné chudinské čtvrti. Od tohoto snímku z poloviny padesátých let vzniklo snad v každém následujícím desetiletí mnoho dalších tematicky stejných snímků a při dnešním pohledu je zřejmé, čím se asi inspiroval Tomáš Magnusek při psaní scénáře pro film „Bastardi´ (2010). Snímek poukazuje na problematiku nezvladatelných studentů neštítící se napadnout učitelku přímo ve škole či v nočních ulicích přepadnout a brutálně zbít učitele. Dokonce se ani nezdráhají si na učitele stěžovat u ředitele vymyšlenými historkami, jako je třeba rasismus, čemuž ředitel přikládá váhu. To na autoritě učitele také moc nepřidává. Ale není potřeba házet flintu do žita, čímž dějově začne moralita mířená právě na učitele. Snímek měl ve své době samozřejmě patřičný ohlas, a to jak v dobré, tak i zlé kritice. Kupodivu se snímek nejvíce proslavil použitím rokenrolové hudby v soundtracku, která byla zrovna populární především vlivem Elvise Presleyho. Příběh je vcelku napínavý, a to hlavně v tom, jak každý konflikt a situace dopadne. Nový učitel se snaží různými způsoby získat respekt a pozornost a jednoduché to v žádném případě nemá. Film tak vypadá jako nesnesitelné peklo s několika pokusy se z něj dostat. Nejďábelštější student má svým charakterem nejsilnější moc pohnout dějem z jednoho marastu do druhého a vytvářet dojem neřešitelné situace.  Po technické stránce je sice viditelná studiovost, ale u černobílého filmu to zase až tak moc nevadí. Výprava je i tak zvládnuta poměrně dobře. Tohle je rozhodně potřeba vidět a udělat si svůj názorový pohled na věc. Je v tom hodně silný realismus. A jen tak pro zajímavost, knihu Evana Huntera v roce 1980 zpracovala také Československá televize jako televizní hru pod stejným názvem.

„Nevěsta a zvíře´ je příznačný dobrodružný film klasického filmu a další filmový počin používající hojně užívanou scénu s půvabnou ženou, kterak o ní jeví zájem nějaké monstrum a odnáší si ji v náručí. Tento snímek tímto nejvíce připomene monstrum nejslavnější, a to King Konga. Gorila je však tentokrát přirozené výšky, takže se vlastně úplně o monstrum nejedná. Centrem dění je ale tentokrát žena pod jménem Laura, u které se hypnózou zjistí určitá skutečnost, která ovlivní její následující život. No, řekněme jednoduše inkarnace. Po počáteční novomanželské etudě a zajímavými souhrami Laury s gorilou a Lauriními divokými sny se děj přesouvá do africké divočiny, kde se s Laurou začnou dít věci. Za scénářem stojí Ed Wood, známý jako nejhorší režisér všech dob, který vše pojal až moc jednoduše krátce, takže aby měl snímek alespoň minimum stopáže hodné celovečerního filmu, museli se do snímku přidat scény lovu zvířat, jako třeba lov žirafy, nebo souboj zvířat, jako třeba tygr s krokodýlem ve vodě. Mnohé scény jsou také uměle natahovány, ale to ani není poznat, neboť po technické stránce je zase každá taková scéna jen tvůrčím standardem své doby. Moc se toho tady ani kupodivu nenamluví, jak jinak bývá u klasického filmu tohoto druhu obvyklé. Ed Wood příběh vytváří dojmem nerozhodnosti, co má vlastně v ději být to hlavní. Novomanželský vztah Laury s lovcem exotické zvěře Danem a nebo přitažlivost Laury ke gorile? I atmosféra poněkud hapruje. Romance? Dobrodružství? Nebo snad obojí? Ani režisér Adrian Weiss do této nerozhodností nezasáhl. Na padesátá léta má snímek, jako každý z této doby, své komorní chyby, ale na druhou stranu, dokumentární záběry zvěře z divočiny vypadají docela zajímavě. A co se týče porovnání s King Kongem, i to finále je blízké, jen v jádru věci jiné. O žádnou filmovou pecku se sice opět nejedná, ale právě coby klasika z padesátých let, z oblasti daného žánru a hlavně značně nízkého rozpočtu, se vlastně ve své podstatě vůbec ničím nevyměňuje.

Neustále se jí zdá o kosmonautovi na Měsíci, jednoho rána po probuzení neví o svých předchozích třech dnech a během pátrání, co vlastně dělala a proč, se setkává s lidmi, které nezná, ale oni naopak znají ji. Ztracený v čase je již asi i tento snímek, neboť je údajně pozapomenutý i v Itálii, kde byl natočen. Režisér a scenárista v jedné osobě Luigi Bazzoni ve svém snímku okázale dominuje otázku příčiny a následku s nutkáním vše odhalit, pochopit a dále interpretovat, což je v podstatě základem dějové mozaiky, která po divácké stránce působí tak nehorázně inteligentně, že až mnohé intervence překračují hranice nemožného. V nerozhodnosti je tak věcně udržován divák. Je třeba brát její myšlenky a odhalování záhad vážně? Stala se snad obětí dvojí hry a nebo se jen honí za chimérami? Snímek nutí přemýšlet nad každým detailem, a to i v rovině malého náznaku. Příběh nabízí nemalé množství možných interpretací širokého spektra lidské psychiky. Sen a trauma, klam a realita, touha a ochranné mechanismy, příčina a následek a nebo také úzkost a osvobození. Klidné a pomalejší mnohé nenadchne a v tom je právě to kouzlo. Postupně odhalované tajemství a vysvětlení záhad právě spočívá v tomto nebetyčném klidu, neklidné rozvážnosti a hlavně ve zdržovací strategii. Při správném uchopení všeho podstatného dokáže snímek zanechat hluboký dojem.

Je umění něco víc, než pouhá zábava? Takovou otázku pokládá ve svém filmu Spike Lee a zároveň se snaží i odpovědět. Ale i tak ponechává posudek na divákovi a to i přes rasovou identitu hudby. Jazzová hudba je pro hlavní postavu tohoto příběhu Bleeka Gilliama hrajícího v klubech nejen coby zdroj obživy či odlehčená zábava, ale hlavně coby hluboká kreativní forma spojující lidi. A ano, v jisté době to byla pouze černá forma hudby a v tom je také jádro věci. Publikum začalo být také bílé pleti. Jedná se snad o hudbu příliš egocentrickou, která navíc už není v kontaktu s tím, co chtějí afroameričani slyšet, jak tu mimo jiné zazní? Převážně se ukazuje, že zasvětit filozofii života jen hudbě a podle toho žít není jen tak. k tragédii je potom hodně blízko. Snímek je emocionálně silný, poetický krásou jazzu a hbitě uměleckým dojmem zkoumá alternativní cesty rodiny a kreativity v černošském životě. Rasový výjev je ztvárněn sice opatrně, ale význačně. Bílí majitelé klubu jsou vyobrazeny jako karikatury chamtivé ekonomické nadvlády bez sebemenší hloubky svých charakterů oproti veškerým postavám černošským. Prezentačně je podán i výsměch bílé milenky jednoho z černošských hudebníků. je nadmíru užvaněná, nicotná a velmi náročná oproti zemité smyslnosti inteligence všech černošek. Ano, rasistické cítění černochů k bělochům tu v určitých scénách prostě jsou. Ale pobuřující to v tomto ohledu nijak není. Černoši možná přikyvují, bělochům je to jedno. Spousta jazzové hudby, které je místy zase až zbytečně moc. Slabým článkem je i nerozhodnost, co je vlastně hlavním kritériem příběhu. Příběh jazzmana a jeho hudby? Příběh jazzmana a jeho dvou žen? Nebo je to snad o loajalitě a vztazích mezi přáteli? Jisté nesrovnalosti tu jsou a asi by byl div, kdyby ne. Každopádně snímek filmový zážitek zanechá a to i po hudební stránce.

První filmová role Radoslava Brzobohatého dnes už ke své škodě v pozapomenutém snímku, který po tvůrčí stránce v rámci klasického filmu má co říct i dnes. Tragédie člověka napříč svými skutky a osudu je po dramatické stránce koncipována okázale a bez skrupulí by se dal označit i za výborný český Noir film. Na dobu svého vzniku už opatrně vyznívá jako takový malý předvoj tzv. Nové vlny. A to i přesto, že je stále ideový v rámci kritiky chudoby člověka a situací, do kterých se takový chudý člověk může dostat. Románová předloha „Kašpar Lén mstitel´ literárního autora Karla Matěje Čapka-Choda je hodně v tragédii příznačná, ale co si budeme povídat, i tak se do scénáře použilo jen to ideově nejvhodnější. Buď, jak buď. Snímek je pevný, patřičně dramatický a v mnoha scénách nemálo šokující. A Radoslav Brzobohatý ukázal, v čem je jeho herecká síla.

Dne 24. března 1913 se na Zlatém návrší v Krkonoších stala tragédie během lyžařského závodu. A o tom byl v 50. letech natočen film, přibližující jak onu událost, tak i nelehký krkonošský život. V tomto případě prostřednictvím tkadlece a zedníka Bohumila Hanče, o kterém to celé je. Nelehkému chudému životu je vůbec dán větší prostor a po technické stránce snad ani není divu. Natáčelo se i při teplotách -22°C . Takže co se týče lyžařského závodu, snímek přináší jen skromné a cílené odvyprávění. Ale vidět vnitřek chalupy se stavem a prací na ní a vůbec jak to v takové světničce vypadalo, se nám už nikdy nepoštěstí. Současní tvůrci tohle prostě vynechávají. Na 50 léta je v tom samozřejmě kus ideologie, ale nedá se říct, že by to tam nějak výrazně vadilo. Jen je to skutečně na úkor daného námětu. Největší zajímavostí je, že ve filmu dostal prostor i přímý účastník závodu a jeden ze zachránců Emerich Rath a to postavou starého lesníka. Filmařům tak mohl být užitečný i jako poradce, ale nestalo se. Není divu, že se po premiéře nechal kriticky slyšet, že snímek skutečnosti vůbec neodpovídá. Zpracovaný příběh tedy není historii úplně věrný, ale je jím jen inspirovaný. Ani tak po divácké stránce ve filmovém zážitku v rámci  filmové klasiky nezklame.