MickeyStuma

Film svým pojetím silně připomínající koncept filmu „Crash“ (2004), ve kterém samozřejmě nechybí ani liberální agitka LGBT…. a BLM Lebensborn. A tak tu máme několik postav se svými problémy, jejichž osudy se prolínají, až nakonec dojde k vzájemnému střetu. Jedná se o kriminální dramatizaci s rouškou jistého humoru podanou s lehkostí  na pomezí tajemství, sebeobviňování, intrik a posedlosti. Snaha o umělecké cítění, jaké bylo úspěšně prezentováno ve výše zmíněném „Crash“ (2004), je patrná a dalo by se říci, že i zábavná, ale co se týče scénáře, ten je zde dost neotřelý. Nic není tak, jak se zdá, říká se od nepaměti a tvůrci se toho po dějové stránce snažili držet. Kdyby to ale měli promyšlené do hloubky, mohlo by to u diváků klidně uspět.  O co komu jde, proč a co je cílem jejich činnosti? Nakonec vše končí situací, ke které to na začátku všechno směřovalo. Některé scény nejsou v rámci tvůrčí fantazie špatné. Například vidět policejního šéfa zpívajícího opery ve své kanceláři se jen tak nevidí. Delší dialogy by v dané atmosféře také nevadily, jenže dějová struktura zmatečnosti jaksi nad tím vším tak nějak vítězí. Zůstalo to někde na půli cesty, ale své diváky si to možná najde. Ve skupinách LGBT a BLM určitě.

Strašidelný dům je jedním z nejvděčnějších témat hororového žánru, což platí i dnes. Příběh dalšího takového filmu zahrnuje zkoušku odvahy v podobě přenocování ve starém opuštěném domě poté, co si nocležníci vyslechnou strašidelnou legendu o původním obyvateli domu. Znalcům hororů je již nyní jasné, co bude následovat. Marketingově se na film láká přítomností Lindy Blair, což je zjevně ovlivněno jejím slavným filmem „Vymítač ďábla (1973), i když ve své roli není zrovna středem pozornosti. Důvodem je zřejmě průměrnost celého filmového konceptu, který nepřináší ani napětí, ani strach. Přízračná tajemnost nenaplňuje svou sílu ovládnout divákův zájem o celý děj všech podivných událostí v domě. A zvláště u slasheru je to chyba ne zrovna malá. Možná je to i nostalgickou atmosférou a především zubem času, avšak jako obyčejný odpočinkový mysteriózní film ještě stále dokáže vytvořit nenáročný filmový zážitek. Jen od toho nečekat příliš mnoho.

Není to u nás zrovna nejznámější snímek Alfreda Hitchcocka, ale to je osud všech jeho raných filmových počinů. Téma tohoto vlastně prozrazuje už jeho název, který, je řečeno vše. A přiznejme si, že osud hlavního hrdiny je nejen reálný, ale i nadčasový. No, i když pravda, v dnešní době mobilních telefonů, které máme všichni stále a všude u sebe, se realita vytrácí. Objevit mrtvé tělo a běžet to nahlásit je krajně nebezpečné, pokud jsou poblíž svědci, kteří to samozřejmě vyhodnotí jinak. A u soudu má takové svědectví větší váhu než výpověď zadrženého. Následné události tak vezmou za své, čímž vznikla hojně používaná dějová šablona, dle které je u nás asi nejznámější film, „Uprchlík“ (1993). Český název tohoto Hitchcockova filmu je však mylný. Původně odkazuje na dvě postavy. Na mladou Eriku, která se snaží pomoci nevinnému Robertovi. Jak se sám Hitchcock nechal slyšet, chtěl, aby byl příběh o tom, jak mládí a nevinnost mají při řešení daného zločinu navrch nad policií, takže název „Mladí a nevinní“ je daleko výstižnější. Po divácké stránce je nejdůležitější, že o nevině obžalovaného víme od samého začátku a skutečný vrah je v úvodní scéně pouze naznačen. Konec příběhu je tedy jasný od začátku, takže už jen pouze sledujeme souběh všech událostí, a tím i již daný vývoj děje. Předvídatelnost? Určitě ano. Ale nebyl by to Hitchcock, kdyby tomu nedal svou tvůrčí působivost. Na třicátá léta nečekejme napětí ani dramatičnost, ale určitou atmosféru. Vše je ozvláštněno humorem a po technické stránce je působivé zejména využití pro tu dobu typických vizuálních triků. Tedy zadní projekce a zejména modely. Vrcholem je modelová železniční scéna železnice ve městě s jedoucím vlakem a auty po mostě přes koleje. Hitchcock později natočil zajímavější filmy, ale ani tento by nemusel zapadnout. A pokud stále pro nikoho nic, tak alespoň ukazuje Hitchcockův osobitý tvůrčí vývoj.

Z dnešního pohledu jde o působivý film plný herců, kteří byli v době uvedení do kin téměř neznámí. Příběh dospívajících mládenců, kteří žijí svůj přirozený divoký život. Povrchnost, chlapáctví a rivalita dvou gangů. Osmdesátková klasika podle knihy vydané koncem šedesátých let, jejíž bujaré a z dnešního pohledu především sexistické scény nemohou nechat mnohé liberály chladnými. Ale takový už je život teenagerů, a to po celé generace. V USA se takovým filmům o dospívání říká *coming-of-age* a tento film režiséra Francise Forda Coppoly je, chtě nechtě, klasikou. Možná je to i velmi výstižným písničkovým soundtrackem, kterému kraluje Elvis Presley, ale během úvodních a závěrečných titulků a pravděpodobně i někde uprostřed filmu zazní velmi sympatická emotivní píseň Stevena Wondera. Příběh má v námětu vše podstatné. Divokost dospívajících mládenců, kteří pro své okolí vystupují jako rebelové, ale přesto se srdcem na správném místě. Někomu film přijde zastaralý díky svému příběhu, někomu kultovní. Ať tak či onak, stojí za zhlédnutí, už jen proto, že Coppola film přepracoval kvůli nutné deromantizaci, čímž prodloužil stopáž, a použil zcela jinou, výše zmíněnou, hudbu. Je to film o přátelství, bratrství a solidaritě na pomezí nenávisti, strachu a náklonnosti. I dospívající mládenci projevují emoce a nějaké osočování, že takový mladík s emocemi není chlap, je jen obyčejná sociální křivda. A nebo současným jazykem - předsudek.

Film, který skvěle představuje bojový styl kung-fu, nijak nevybočuje z obrovské plejády podobných filmů své doby se stejnou dějovou šablonou. Smrtící útok, trénink bojových umění a pomsta. Přesto má tento konkrétní film jistou odlišnost. Byl natočen v USA, v Arizoně, kde se také odehrává děj. Hlavními postavami jsou indonéský bojovník Billy Chong a především Afroameričan Carl Scott, který ve svém soukromém životě praktikoval styl Leopard. Ve své filmografii má pouze čtyři filmy, což je v jeho případě obrovská škoda. Jakýkoliv komentář ke koncepci příběhu a celkovému zpracování je nošením dříví do lesa. Jak se by řekl puritán, je to pořád stejné. Fanoušci akčních filmů a zejména bojových umění si však v tomto snímku najdou mnoho zajímavého. Zejména pokud jde o finále. Oba hlavní představitelé se utkají v souboji s bývalým šampionem v kickboxu Louisem Negliou, který se záporné role zhostil s vervou sobě vlastní. Takže kung-fu klasika, která skutečně obsahuje i spoustu neobvyklých scén. Kdo chce vidět například souboj asijského bojovníka s indiánem s tomahavkem, tady má šanci.

Téma útěku z vězení je pro filmaře vděčné, ale tentokrát je pojato trochu jinak. Tři chtějí utéct a čtvrtý ne. Proč by měl, když mu do propuštění zbývá pouhý rok? Okolnosti ho k tomu však donutí. Už začátek příběhu vypadá zajímavě, ale celkový pocit je takový, že se jedná spíše o tragikomický příběh založený převážně na sociálních základech všech hrdinů. Ten hlavní pochází z dělnické rodiny a ke všemu zaujímá neutrální postoj. Ano, je to tak. Celá koncepce příběhu je obohacena o sociálně levicový pohled, neboť všechny postavy jsou ze středních a nižších vrstev. A proč ne, řeklo by se, ale protože jeden ze scénáristů byl ve své době známým komunistou, není to až takové překvapení. V žádném případě však nejde o komunistickou agitku. Společenská kritika ale ano, která je navíc rovnoměrně okořeněná humorem, který depresivnější atmosféru drží na uzdě, aniž by zbytečně přeháněl. Zápletka je dobře propracovaná, takže není nouze ani o zvraty. Těžko říct, jestli závěr překvapí, ale něco na tom levicovém pohledu na životní peripetie těch chudších prostě je. Takže spíš zábavný než dramatický film, ale dobře zpracovaný a s dobře nastolenou myšlenkou, která by se mohla odehrát i v dnešní době.

Bernard Blier a Jean Lefebvre v dalším společném filmu s komediálním charakterem, tentokrát však značně umírněným. Svým způsobem se jedná o gangsterskou parodii, ale velmi střídmou, což činí celé pojetí tohoto filmu rozporuplným a dává vzniknout dvěma kritickým táborům diváků. Jedni považují tento film za absolutní nudu, druzí jej považují za příjemný, nenáročný a plně odpočinkový. Děj je značně jednoduchý, s občasnými úsměvnými etudami, ale to je asi tak všechno. Je horší na události a gagy, navíc s pomalejším tempem. Co se týče vizuálního zpracování, betonové prostředí sídliště a prostředí rozestavěné další části, mu dodává unylý, i když ne zrovna nezajímavý, sociologický aspekt. Gangstery je poměrně těžké nějak pojmout. Nejsou ani parodičtí a vážní už teprve ne. Zkrátka a dobře, film slouží k mírnému diváckému pobavení, ale jinak jde o poměrně slabý filmový odvar.

Špionážní idiot ohromující, úchvatný nebo rozkošný? Asi od všeho trochu. Špionážní komedie posouvající hranice grotesky, v níž se objevuje naivita při nejrůznějších eskapádách ruského agenta s mladou tváří Anthonyho Perkinse na francouzském území ve snaze získat plány NATO. No jo, ale jak už to v takových příbězích o agentech bývá, do cesty se mu připlete kráska, v tomto případě s tváří Bridget Bardot, která mu zamotá hlavu, čímž následné události vezmou za své. S komediálního žánru děj obsahuje vše. Vtipné konverzace a gagy, dokonce i ty groteskní. A právě to je možná největší problém celkové anabáze filmu, protože je tu příliš mnoho rádoby vtipných hloupostí na úkor špionážního příběhu. Děj tak trochu ztrácí na vážnosti a do popředí se tak dostávají vtipy, kterých pro pobavení není zase tolik. Brigitte Bardot je stále svá a naopak komediální výkon Antonia Perkinse je docela překvapivý. Zvláště u českého publika, kde je známý snad jen díky roli Normana Batese ve slavném hororovém thrilleru Alfreda Hitchcocka. Film jako celek sice nedosahuje ani průměrných kvalit, ale v kontextu klasiky není zase až tak špatný, aby nepřinesl alespoň nějaký odpočinkový filmový zážitek. Dalo by se říci, že naopak, pokud groteskní veselohru a nucené vtipy někteří diváci poberou jen jako lehký humor.

„Je lidský život také o něčem jiném než o tom, že se narodíš a zemřeš a jen, pokud jsi vyvolený, staneš se kůlem v plotě?“ Povídkové podobenství Jana Švankmajera ad absurdum. Myšlenka z předlohy literárního autora Ivana Krause je tak působivě výtvarně ztvárněna, že divákovi, až naskakuje husí kůže. Svým způsobem je takováto politická myšlenka skutečným hororem, který však vzniká za každého režimu. A i když je takové umělecké ztvárnění poplatné době svého vzniku, myšlenka je tak zcela nadčasová. Jen ji dokázat přečíst a poučit se z ní.

Jacques Perrin v romanticko-dobrodružném filmu podle Alexandra Dumase St., který slibuje vše, co se má odehrávat za vlády Ludvíka XVI. Film je u nás neznámý, takže je třeba si na Jacquese Perrina nejdříve zvyknout, protože má trochu jiné charisma než jinak populární Alain Delon nebo Jean Marais. V ženských rolích Raffaella Carrà a Michèle Girardon jako protějšky Jacquese Perrina jen dokreslují rozmanitost žen napříč společenským postavením. Nechybí ani nejrušnější intriky, jak se na takový film sluší a patří, ale přesto jako by tomu něco chybělo. On ten scénář nevyznívá příliš lákavě, a to na něm pracovali hned tři scenáristé. Nebo je to možná právě tím. Každý z nich na to šel jinak, a proto není děj tak bleskový a správně plynulý ve svém vývoji. A tak má film bohužel spoustu hluchých míst, která narušují tu správnou dobrodružnou a romantickou atmosféru. Nenáročného diváka však uspokojí, protože pohodový charakter v rámci filmového zážitku jinak přináší.