MickeyStuma

Stejně jako v minulé části. Děj, který by trval maximálně třicet minut, je roztažen na hodinu. Směs tajemství, pochybností, nepřátelství a psychologie. Nic z toho však není dotaženo k dokonalosti. Děj se sice posouvá, ale není ho moc.

První část tohoto mysteriózního sci-fi příběhu má zajímavou, lehce dramatickou premisu, ale to je asi tak všechno. Vývoj děje je zbytečně pomalý, rozvláčný a nesympatický. Na to všechno by stačilo maximálně třicet minut. Určitá atmosféra zahalená tajemstvím a neznámem tu sice je, ale větší dramatičnost by neuškodila.

Je růžový, slizký a z jiného světa. Nebo ne? Ať tak či onak, tiše se přiblíží a pohltí svou oběť. Sliz. Nostalgická předělávka sci-fi hororu „The Blob“ (1958), který vylepšuje atmosféru na tvůrčí úroveň 80. let. Oproti původnímu filmu je patrný zejména pokrok ve vizuální stránce a tricích. Zde je již patrný mnohonásobně vyšší rozpočet. Atmosféra je tak zábavnější a vše je bráno s naprostým nadhledem. Takže ani tentokrát si nikdo hrůzou a napětím kousat nehty nebude. Synonymem je spousta vtipných hlášek nahrazující komediálnost. Režisér Chuck Russell, který se podílel i na scénáři, je sice pevně věrný předloze, avšak všechny dějové okolnosti pojal tak výrazně, že co se týče jakéhokoli potenciálu příběhu, předvídatelný, ač se to může zdát, není. Minimálně alespoň co se týče obětí. Jako obvykle je přítomna narážka na studenou válku, ale ne tak razantně jako v padesátých letech, kdy se to cpalo, kromě westernů, takřka do všeho. Takže suma sumárum, film tedy opět postrádá napětí, děs a vůbec jakýkoliv náznak strachu, ale je mnohem zábavnější a dá se říct, že neztrácí nic ani na dnešní dobu nadvlády CGI efektů. Starou dobrou nostalgickou školu atmosférického gore, výpravy a nasvícení scén prostě CGI nenahradí.

Za vším stojí žena. Svým způsobem. Zde se kolem jedné ženy události odehrávají. Z hlediska postav je to ale tentokrát trochu složitější. Jsou všichni skutečně takoví, jak se jeví, nebo jsou něčím úplně jiným? Pouze v městečku vědí své. Ke konci by se dalo napětí krájet. Příběh je zde velmi dobře napsaný.

Vědecko-fantastický film z konce 70. let vzdává hold fantasy, sci-fi a mysteriózním filmům z předchozích let, které sahají až do 30. let 20. století. Už samotný název evokuje na film „Den, kdy se zastavila Země“ (1951). A podle toho také film vypadá. Triky jsou přesně takové, jaké byly v oněch letech. Nejzajímavější na ději je koncept, který o tři roky později použil Steven Spielberg pro svůj film „E. T. Mimozemšťan“ (1982) a Tobe Hooper pro svůj film „Poltergeist“ (1982), kterému se příběh přibližuje více. Malá dívenka se jako první setkává s podivnými událostmi a mimozemskými bytostmi v domě, kam se nastěhuje se svými rodiči. Když k poznání dojdou i rodiče, začnou se dít věci. Takže co se týče vývoje děje, předvídatelnost je již po tolika letech neodvratitelná. A co se týče mimozemských postaviček, Spielbergova „Blízká setkání třetího druhu“ (1977) se vrní blahem, a pravěkých zvířat, se samozřejmě jedná o výraznou animaci. Asi nepřekvapí, že tvůrci nevynechali ani souboj dvou dinosaurů, který jsme mohli poprvé vidět už ve 30. letech. Jako třeba ve filmu „King Kong“ (1933). No, tentokrát se jim to úplně nepovedlo. V příběhu je použito poměrně dost motivů, které jsou však značně odlehčeny. Možná proto, aby to na 80 minut stopáže nebylo příliš nacpané a nepřehledné. I tak se základní linie o cestování časem stává nelogickým konceptem ve spojení s příchodem malých mimozemských postaviček. Zkrátka to postrádá smysl. Spousta věcí zůstává nevysvětlena, tudíž v divákově mysli zůstává nad spoustou věcí rozum stát. A tak z filmu zůstává jen prosté vyprávění bez napětí, dramatu a emocí. Takže taková malá, skromná mysteriózní sci-fi fantasy pohádka pro dospělé.

Nízkorozpočtový film vhodný pouze pro televizi. Žánrově se jedná o další gangsterku, která absolutně ničím nepřekvapí. Nesčetněkrát vyzkoušená dějová šablona vytváří předvídatelnou etudu téměř v každé scéně. Je to opravdu jednoduché. Bývalý mladý gangster se po propuštění z vězení snaží napravit, ale osud ho stejně zavane do světa zločinu. K tomu žádné přestřelky, žádné honičky, žádné rvačky. Vše  poklidn konverzační bez sebemenšího náznaku napětí či dramatu. Ano, je to dobré pro vyplnění televizního programu, ale jinak bohužel.

Námět příběhu evokuje tvorbu 50. a 60. let, kdy vznikalo poměrně hodně filmů o obojživelných tvorech, kteří zabíjejí vše živé. Zde motiv připomíná předlohu o vlkodlacích. Dospívající dívka je prostě napadena obojživelnou příšerou a celá koncepce zápletky je jen závodem s časem o nalezení protilátky dříve, než se v obojživelnou příšeru promění také. Film sice působí nízkorozpočtovým dojmem, ale poněkud neobvyklý vizuální nádech mu dává šanci. Připomíná totiž grindhouseovou produkci. Psychedelická atmosféra s patřičným gore, slizem a ujetosti působí spíše poněkud zmatečným dojmem, zejména v tom, co se děje a proč, byť je počáteční myšlenka poměrně jasná. Rodiče jsou znepokojeni drogovou závislostí své dospívající dcery. A zbytek? Najatý detektiv se svými halucinacemi k pochopení dané problematiky také příliš nepřispívá. Naštěstí toho v ději není použito tolik, aby to diváka zmátlo víc, než je nutné. Vizuálně je tedy film neobvyklý, ale v jádru poměrně solidní, takže v hororových vodách si šanci zaslouží. I kdyby jen na jedno zhlédnutí.

Zombie film, který vyšel čtyři roky před fenomenálním Úsvitem mrtvých (1978) George A. Romera, který jako by tento zastínil. A je to škoda. Zajímavá je doba natáčení, protože to měl na svědomí španělský režisér Jorge Grau, který se mimochodem inspiroval prvním zombie filmem George A. Romera ' Noc oživlých mrtvol“ (1968), přestože byly horory ve Španělsku zrovna zakázané. Spojil se tedy s italskými filmaři, kteří už měli se zombie horory zkušenosti a kteří tento film zafinancovali. A tak se stalo, že Grau posunul myšlenku o chodících mrtvolách zase o něco dál a navíc jej poprvé představil v barvě. Vymyslel originální nápad, jak probudit mrtvé, čímž se zase později inspirovalo mnoho dalších filmových tvůrců, kteří to dál pojali v nejrůznějších variacích. Nejzajímavější však na celém tomto filmovém počinu je to, že je kritikou moderní společnosti. Poukazuje na benevolenci vědců zabývat se vznikajícími problémy vedlejších účinků jejich činnosti a na benevolenci policie vymanit se ze svých předsudků a brát v úvahu přibývající jasné důkazy o skutečnosti. Snímek na růžích ustláno tedy zrovna neměl a v dnešní době je už těžké posoudit, zda to bylo právě tou kritikou, nebo přítomnosti krvavých gore scén. Mimochodem, právě proto má kvůli různému uvedení nezvykle velké množství alternativních názvů. Působivá vizuální stránka podtrhující nenáročnou výpravu fungující i dnes, zajímavé zvukové efekty a plně dostačující příběh mající myšlenku a vkus, vytváří dostatečně mrazivou atmosféru, která diváka na pochybách určitě nenechá. Na sedmdesátá léta se počáteční dějství vyvíjí obvyklým pomalejším tempem, ale pak vše nabírá na obrátkách a divák je do všeho pohlcen. Jorge Grau si tímto u George A. Romera rozhodně ostudu neudělal. A vlastně je i možné, že právě tento film zase pro změnu ovlivnil i Romera, čímž natočil svůj výše zmíněný filmový hit.

Dvoudílný televizní film o vojenském cvičení sovětského námořnictva. A je to opravdu jako dětská hra. Velitel ponorky a velitel velké protiponorkové lodi se stanou potenciálními protivníky a jejich dovednosti v taktice a bojové zdatnosti ukáží, kdo s koho. Mezi námořníky však bude panovat i upřímnost a přátelská vzájemná podpora. Předloha je slibná, ale stále jsme u televize, což znamená, že se nelze dočkat bojových scén. Takže nic než pohodová konverzační etuda, ale scénář, ačkoliv je v době studené války velmi opatrný, je napsán poměrně precizně, co se týče dialogů, takže napínavá atmosféra, ač mírná, je přece jen patrná, i když vykreslení všech postav působí poněkud ploše. Každopádně se jedná o ponorkový film, neboť je příběh zaměřen na velitele ponorky. Na konverzační dílo se celková stopáž dvou hodin může zdát příliš, ale na druhou stranu se tvůrcům podařilo vyzdvihnout charakterově jasnou osobnost velitele. Na závěr nechybí ani hodnocení velicího štábu velitele ponorky, které mohlo být dramatičtější kvůli rozdílnému názoru jednoho důstojníka, ale to by zase rozbouralo proběhlou atmosféru z cvičení, takže v tohoto hlediska je to vlastně v pořádku. Takže suma sumárum, velmi odpočinkový film, a i když není vyloženě nezajímavý, diváci zaměřenější na akci se budou spíše nudit.

Působivý sovětský televizní film připomíná svým zpracováním, atmosférou i pojetím tvorbu českého režiséra Karla Kachyni. I zde platí motto: V jednoduchosti je síla. A tak je nám předkládán velmi jednoduchý příběh o dvou partyzánech, kteří se chystají vyhodit do povětří německý vojenský vlak převážející munici kdesi v Lotyšsku. Osud je však nevyzpytatelný, a tak se do souběhu událostí připlete lotyšský sedlák a jeho rodina, která obdělává nedaleké pole. Na to, že se jedná o televizní film, nelze očekávat mnoho výpravy a válečné velkoleposti. Zato z hlediska dramatu a psychologie postav není v rámci téměř artového filmu co vytknout. Samozřejmě, že by se našlo pár hluchých míst, ale to nijak neubírá na koncepci situace. Ano, za situací se skrývá situace. Jde jen o to, jak se členové rolnické rodiny vypořádají se žádostí partyzánů o pomoc zraněnému z jejich řad. Zvlášť když se poblíž usadilo několik německých vojáků. Nejsilnějším momentem celého filmu je scéna s projíždějícím vlakem. Partyzáni jsou připraveni odpálit nálož, když se tu náhle na místě u kolejí pohybuje malá dcerka dotyčného sedláka. Jaké svědomí mají partyzáni a jaké členové selské rodiny? Námět filmu je jako stvořený pro již zmíněného Karla Kachyňu. Bylo by velmi zajímavé, jak by takový motiv pojal on. Každopádně sovětští filmaři nezaostávají, takže i přes kontext sovětského televizního filmu nelze jinak než tento film doporučit.