MickeyStuma

Špionážní idiot ohromující, úchvatný nebo rozkošný? Asi od všeho trochu. Špionážní komedie posouvající hranice grotesky, v níž se objevuje naivita při nejrůznějších eskapádách ruského agenta s mladou tváří Anthonyho Perkinse na francouzském území ve snaze získat plány NATO. No jo, ale jak už to v takových příbězích o agentech bývá, do cesty se mu připlete kráska, v tomto případě s tváří Bridget Bardot, která mu zamotá hlavu, čímž následné události vezmou za své. S komediálního žánru děj obsahuje vše. Vtipné konverzace a gagy, dokonce i ty groteskní. A právě to je možná největší problém celkové anabáze filmu, protože je tu příliš mnoho rádoby vtipných hloupostí na úkor špionážního příběhu. Děj tak trochu ztrácí na vážnosti a do popředí se tak dostávají vtipy, kterých pro pobavení není zase tolik. Brigitte Bardot je stále svá a naopak komediální výkon Antonia Perkinse je docela překvapivý. Zvláště u českého publika, kde je známý snad jen díky roli Normana Batese ve slavném hororovém thrilleru Alfreda Hitchcocka. Film jako celek sice nedosahuje ani průměrných kvalit, ale v kontextu klasiky není zase až tak špatný, aby nepřinesl alespoň nějaký odpočinkový filmový zážitek. Dalo by se říci, že naopak, pokud groteskní veselohru a nucené vtipy někteří diváci poberou jen jako lehký humor.

„Je lidský život také o něčem jiném než o tom, že se narodíš a zemřeš a jen, pokud jsi vyvolený, staneš se kůlem v plotě?“ Povídkové podobenství Jana Švankmajera ad absurdum. Myšlenka z předlohy literárního autora Ivana Krause je tak působivě výtvarně ztvárněna, že divákovi, až naskakuje husí kůže. Svým způsobem je takováto politická myšlenka skutečným hororem, který však vzniká za každého režimu. A i když je takové umělecké ztvárnění poplatné době svého vzniku, myšlenka je tak zcela nadčasová. Jen ji dokázat přečíst a poučit se z ní.

Jacques Perrin v romanticko-dobrodružném filmu podle Alexandra Dumase St., který slibuje vše, co se má odehrávat za vlády Ludvíka XVI. Film je u nás neznámý, takže je třeba si na Jacquese Perrina nejdříve zvyknout, protože má trochu jiné charisma než jinak populární Alain Delon nebo Jean Marais. V ženských rolích Raffaella Carrà a Michèle Girardon jako protějšky Jacquese Perrina jen dokreslují rozmanitost žen napříč společenským postavením. Nechybí ani nejrušnější intriky, jak se na takový film sluší a patří, ale přesto jako by tomu něco chybělo. On ten scénář nevyznívá příliš lákavě, a to na něm pracovali hned tři scenáristé. Nebo je to možná právě tím. Každý z nich na to šel jinak, a proto není děj tak bleskový a správně plynulý ve svém vývoji. A tak má film bohužel spoustu hluchých míst, která narušují tu správnou dobrodružnou a romantickou atmosféru. Nenáročného diváka však uspokojí, protože pohodový charakter v rámci filmového zážitku jinak přináší.

Chlapec ukradne starý samurajský nůž, aniž by tušil, jak je vzácný, a spustí tak sérii podivných událostí, do nichž jsou zapleteni hazardní hráči, podvodníci a Roninové. Klasický snímek předválečné japonské kinematografie se vyznačuje jemnou morální komedií s romantickým dramatem, který rafinovaně odhaluje význam cti a oběti, společenské hierarchie a mechanismů moci. Přestože po emoční stránce metodicky zprostředkovává ironicky smutné pocity ze všech událostí, překračuje svou základní premisu o něco méně, než by se mohlo očekávat. Vrcholem je sice krátká, ale napínavá akční scéna, která má jedinečnou atmosféru. Odehrává se v tak neskutečně stísněném prostředí úzkých klikatých uliček mezi malými chatrčemi, že to až téměř vyvolává údiv, že i v tak stísněných podmínkách se dá bojovat. Zvlášť když se navíc v jednu chvíli všichni ocitnou v jakémsi úzkém vodním kanálu právě mezi stěnami chatrčí. Výtvarná režie Sadao Jamanaky tímto ukazuje skutečné mistrovství japonské kinematografie třicátých let minulého století. Jedná se o jeden z pouhých tří dochovaných filmů z celkových šestadvaceti, které režisér Sadao Jamanaka natočil před svou předčasnou smrtí, a v současné době je natolik ceněný, že se dočkal svého 4K transferu. Kolik takových filmů z této éry se něčeho takového dočkalo, že?

Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?

Atmosféra thrilleru se opírá o neustále se stupňující ofenzívu tajemství a neustálého vysvětlování situace. Silnou stránkou jsou lehké zvraty, z nichž některé jsou očekávatelné, jiné překvapující, zejména u známého tématu. Moralizující poselství ke konci, které však velmi rychle vyšumí. Konec dobrý, všechno dobré.

Konečně se něco děje. Konečně to získává prvky thrilleru. Děj je plnější a mnohem bohatší na informace. Pomalé tempo je sice stále zachováno, ale když je příběh nabitější událostmi, nevadí to. Myšlenka o politickém společenství a stylu řešení problémů vyjádřená ke konci této části je zajímavá. Tesat do kamene.

Stejně jako v minulé části. Děj, který by trval maximálně třicet minut, je roztažen na hodinu. Směs tajemství, pochybností, nepřátelství a psychologie. Nic z toho však není dotaženo k dokonalosti. Děj se sice posouvá, ale není ho moc.

První část tohoto mysteriózního sci-fi příběhu má zajímavou, lehce dramatickou premisu, ale to je asi tak všechno. Vývoj děje je zbytečně pomalý, rozvláčný a nesympatický. Na to všechno by stačilo maximálně třicet minut. Určitá atmosféra zahalená tajemstvím a neznámem tu sice je, ale větší dramatičnost by neuškodila.

Je růžový, slizký a z jiného světa. Nebo ne? Ať tak či onak, tiše se přiblíží a pohltí svou oběť. Sliz. Nostalgická předělávka sci-fi hororu „The Blob“ (1958), který vylepšuje atmosféru na tvůrčí úroveň 80. let. Oproti původnímu filmu je patrný zejména pokrok ve vizuální stránce a tricích. Zde je již patrný mnohonásobně vyšší rozpočet. Atmosféra je tak zábavnější a vše je bráno s naprostým nadhledem. Takže ani tentokrát si nikdo hrůzou a napětím kousat nehty nebude. Synonymem je spousta vtipných hlášek nahrazující komediálnost. Režisér Chuck Russell, který se podílel i na scénáři, je sice pevně věrný předloze, avšak všechny dějové okolnosti pojal tak výrazně, že co se týče jakéhokoli potenciálu příběhu, předvídatelný, ač se to může zdát, není. Minimálně alespoň co se týče obětí. Jako obvykle je přítomna narážka na studenou válku, ale ne tak razantně jako v padesátých letech, kdy se to cpalo, kromě westernů, takřka do všeho. Takže suma sumárum, film tedy opět postrádá napětí, děs a vůbec jakýkoliv náznak strachu, ale je mnohem zábavnější a dá se říct, že neztrácí nic ani na dnešní dobu nadvlády CGI efektů. Starou dobrou nostalgickou školu atmosférického gore, výpravy a nasvícení scén prostě CGI nenahradí.