nonick1

Hoří má panenko je pro mě jedním z favoritů na českou Komedii století. První opravdu „hláškový“ film s geniálně zacyklenou konverzací ve scéně, začínající nezáludnou „plavkovou“ otázkou a končící bezradným: „Nám nikdo nic neřek'...“ Forman tímto „felliniovským“ snímkem ukázal, že se v domácím prostředí a původním scénářem za zády cítí jako ryba ve vodě, na rozdíl od hollywoodských studií za velkou louží, kde mu nezbývalo, než točit literární adaptace, jakkoliv si za ně právě tam vydobyl filmové vavříny. Formanovi fanoušci možná litují, že jeho posledním filmem byly nepovedené Goyovy přízraky, po nichž celých dvanáct let až do své smrti už nic nenatočil. Ani nemohl, i kdyby sebevíce chtěl. Byl téměř slepý.

Jak se říká, i mistr tesař se někdy utne a "1917" je toho důkazem. Jde o první a (jak pevně doufám) i poslední režijně-scénáristický přešlap mého oblíbence Sama Mendese, který se opět spojil se svým dvorním kameramanem Rogerem Deakinsem. Po shlédnutí snímku, jehož největší hvězdou je kamera, je jasné, kdo z této dvojice tahal za kratší kus provazu. Roger Deakins svou obrazovou exhibicí nesmlouvavě cílí na Oscara a na filmu je ta snaha jít akademikům naproti (musím říci bohužel) hodně znát. Že celý film je jakoby natočen na jeden záběr? To předvedl Emmanuel Lubezki v Birdmenovi už o pět let dříve. A pokud jde o silné a emocionální scény, je "1917" o několik námořních mil za nestárnoucí Četou. Vizuál je ambiciózní jako Casa Horitzó od Rafaela Arandy – osobitá, ale neosobní stavba, kterou jde architekt od počátku vstříc Pritzkerově ceně, bez ohledu na připomínky okolních (v našem případě filmových) diváků. Téměř vše, kvůli nadužívání CGI, ač formálně dokonalé, působí chladně, vyumělkovaně, až tak nějak „akademicky“ a všechny ty digitální krávy... a krysy (kterým se ve filmu bůhvíproč říká potkani)... a mrtví koně... a letadla... a pokácené sady... a vůbec celá ta válkou postižená krajina a v noci hořící rozbořená města... jsou najednou prostě n e v ě r o h o d n á. Nevěrohodnost je ostatně hlavním problémem celého filmu: těžko věřit vojákům nekonečné chvíle, strávené v zákopech, když herci, kteří je představují, se očividně holili sotva pět minut před první klapkou natáčecího dne. Když se Schofieldova ruka, kterou si před chvíli roztrhl o ostnatý drát, zaboří do rozkládající se mrtvoly, byl by to pro něj jistý rozsudek smrti – vždyť penicilín byl použit k léčbě až o čtvrt století později... nemluvě o „nástražném“ systému, položeném jistě s německou důkladností, kterýžto po výbuchu v uzavřeném prostoru tunelu nejenže ani jednoho z obou vojáků nezabije, ale dokonce ani nijak vážně nezraní... Podtrženo a sečteno: dvě hvězdy - jedna za hudbu a druhá za drtivé vítězství formy nad obsahem.

Další film s „učitelským“ humorem scénáristy a zároveň představitele hlavní role (jak jinak) Zdeňka Svěráka. Co dodat? Komu se to jeho - mnoha lety a mnoha sály - prověřené "cimrmanovské" pojetí hraní líbí, přijde si na své, a kdo má rád onen svěrákovský "laskavý humor", tak tuplem. Jen ta Svěrákova obsese (ne)stárnoucího svůdníka „mladým masem“ začíná být pomalu neúnosná. U Vesničky střediskové jsme mu coby „umělci se štětcem“ ještě mohli věřit, že mladou učitelku dostane do postele právě on, u Kolji to bylo s těmi jeho violoncelistkami na pováženou, v Akumulátoru už „hezká, ale slonice“ zavánělo trapností, no a jeho erotické představy ve Vratných lahvích... to už je vážně diagnóza, při které se (ne)stárnoucí svůdník nechtěně mění v chlípného starce.

Kdykoliv budete mít špatnou náladu, pusťte si tento film (spíše divadelní hru - ostatně má ji na repertoáru spousta českých divadel). Dám ruku do ohně za to, že vás tato komedie, plná zábavných nedorozumění, nečekaných zvratů a omylů, pobaví a rozesměje. Za mě nejlepší: kontrolor z berňáku, na jehož ostříží zrak a zjištění trpké reality se nedá jen tak zapomenout.

Název filmu Pojedeme k moři je asi tak stejně zavádějící, jako název švýcarské masti Psí sádlo s upozorněním, že neobsahuje psí sádlo. Nuže, ani tento film neobsahuje žádný rodinný výlet k moři a kdo by očekával nějaké podařenější a rozjuchané Účastníky zájezdu, ten spláče nad výdělkem. Kromě zavádějícího názvu je třeba konstatovat, že to – navzdory údajům distributora - opět NENÍ komedie (po Pohádkách pro Emu to u českého filmu musím psát už podruhé). Jako by se režisér nemohl rozhodnout, v jakém žánru vlastně bude film točit a distributor se bál, že označení „psychologický“ tomuto filmu vystaví diváckou stopku. Film se sice zprvu tváří jako hravá (doslova i přeneseně) komedie, avšak dál pokračuje psychologickou sondou dysfunkčního soužití v jedné z rodin, aby posléze skončil zcela „na vážno“ sociologickým dramatem, kdy má divák poněkud trapný pocit, že když se v průběhu filmu tu a tam zasmál, bylo to vlastně nepatřičné. Škoda tohoto žánrového mišmaše s jeho dvojitým těžkotonážním scénáristickým esem v uspěchaném závěrečném tie-breaku, protože jinak by šlo o zajímavý režijní experiment, podpořený hereckými výkony představitelů nejen v dětských rolích.

Tak pěkně popořadě: Za prvé - NENÍ to komedie a těch pár úsměvných scén na tom nic nemění. Za druhé - scénář zřejmě psal člověk, který viděl malé děti pouze z rychlíku. Osmiletá holčička, která právě navždy ztratila maminku, se kterou po celou dobu vyrůstala, by se chovala úplně, ale úplně jinak, než v představách scénáristy filmu. Za třetí, herci – tak toporně hrát jsem Ondřeje Vetchého snad ještě neviděl a za casting představitelky Emy by film měl dostat Zlatou malinu (doporučuji srovnat s představitelkami dětských rolí ve filmech Krajina přílivu, The Florida Project nebo Opravdová kuráž). Za čtvrté, zvířátka - aneb křečci do ztracena... Propána, proč? Když k tomu přičtu úpornou (a marnou) snahu, aby z tohoto plochého filmu „dýchala“ dojemná a předvánoční romantická atmosféra, je jasné, že není důvod, proč by tento film měl být zde na CSFD v červených číslech. S odřenýma ušima dvě hvězdy.

Trochu schématická, ale i tak slušná oddechová komedie, k jejímž světlým okamžikům patří (kromě místy celkem vtipných dvousmyslných hlášek) zejména momenty s Ondřejem Vetchým. V době covidové hysterie funguje namísto psychofarmak na permanentně a dlouho namáhanou nervovou soustavu - proto dávám namísto tří čtyři hvězdy :-)

Nevím, jestli má režisér Strach ponětí o tom, co obnáší vytržení, spíše však vysekání obou osmiček z dolní čelisti, ale rozhodně tento zákrok nekončí pouhým“ Vypláchněte si“, neboť z podobné rasoviny nezřídka končí v mdlobách nejen pacient, ale i zubař(ka)... Nahlíženo prizmatem toho, co hlavního hrdinu čeká, jeví se jeho reakce na všechny ty na sebe se vršící jobovky tohoto dne jako přinejmenším nevěrohodné. Ničím výjimečný vizuál této údajné komedie(?) nezapře televizní zpracování a nebýt zajímavé hudební složky a Trojanova hereckého výkonu, kterému místy zdatně sekundují Miroslav Krobot a Marek Taclík, šlo by pouze o průměrnou televizní inscenaci s uspěchaně bezradným koncem a nevěrohodnou zápletkou opileckého podpisu na baru podstrčeného podpisového archu Charty 77. Snímek je plný klišoidních situací (milenka, instalatér, walkman), místy až na hraně parodie, kdy dvojice „tajných“ permanentně nalepená s žigulíkem na Trojanovo auto připomíná ruskou anabázi Rockyho IV s dvojicí agentů KGB v patách...

Když se TV obrazovka rozzářila, film už běžel a zdálo se, že zrovna dávají reklamu na ZONKY, kde lidé půjčují lidem, a kde stárnoucí seladon cpe bankovky za tanga poloobnaženým děvám, dokud mu je (i s bankovkami :-) neodvede ATV (Alfa Terminátor Vémola) s tou svou mantrou „Lvi žerou první!!!“ (nebýt toho, že skončil v bezvědomí po výprasku v aréně MMF, mohl to být i dobrý slogan). Po chvíli už bylo jasné, že o reklamní vody se nejedná a bylo třeba se potopit hlouběji. Podle scénáře, osob a obsazení to vypadalo na nepovedený pilotní díl jakési nové řady Česko – Slovenské Ordinace, obohacený o alternativní způsoby léčby pomocí pseudo zenbuddhistické meditace a krystalů, avšak ani tento předpoklad se nevyplnil, a tak nezbylo než se zhluboka nadechnout a klesnout až na samotné dno - tam, kde trapnost je lapena do sítě neumětelství, spolu s Kohákovou filmovou kapelou, která za celou dobu filmu nevyloudila jediný tón (!), aby po chvíli brouzdání v důvěrně známém terénu bahnitých stojatých vod, plných celé plejády z reklam okoukaných "herců", vystupujících kromě nekonečných televizních seriálů a estrádních šarád také v nepřeberném množství reklamních spotů od T-Mobile přes Mountfield po Fio banku, bylo jasné oč jde: o nový český film. Vlastně by místo výše uvedeného stačilo napsat jediné slovo: HRŮZA.

Režijní debut Wiliama H. Macyho, který byl zároveň spoluautorem scénáře - to tedy smekám..! Už dlouho jsem neviděl, aby tak "malý" film měl tak velký přesah - o skvělé muzice a nečekaně překvapivé změně v půlce filmu nemluvě. Jediná výtka tak směřuje pouze k českému názvu, který - na rozíl od původního "Rudderless" - o filmu nic nevypovídá. Zajímavé je, že W. H. Macy o pár let později sám zamlčel podstatnou skutečnost, související s podvody u přijímaček na amerických univerzitách - jeho manželka (ve filmu hraje Samovu manželku) byla dokonce odsouzena ke 14 dní vězení, 250 hodin veřejně prospěšných prací a pokutě 30. 000,- USD.