kareen

Některé dialogy a situace jsou skutečně vtipné, Robert John Burke má určité charisma a taneční scéna je tak divně groteskní, že to má jisté kouzlo, ale jinak film trpí všemi neduhy americké nezávislé scény, včetně rozvleklosti děje, nepříliš zdařilým mixem žánrů a odstupu, který mi brání vžít se do vnitřního světa postav. Uznávám ovšem, že je to můj první film od Hala Hartleye, takže mi možná něco podstatného uniká.

Snímek pojatý civilněji než cokoliv co jsem za dlouhou dobu viděla a přesto mně dokázal vtáhnout tak dokonale, že jsem ty dvě hodiny visela očima na obrazovce a nevnímala dění kolem sebe. A přitom jde o příběh, který by většinu filmařů snadno sváděl k divácky přístupnějšímu slzopudnému sentimentu a já jsem moc vděčná scénáristovi a režisérce, že tu místo toho máme citlivě natočené drama, kde jsem si u mnohých scén říkala, že takto podobně by se nejspíš zachovali lidé ve skutečném životě. Tentokrát ani nebudu vyzdvihovat výkon mého oblíbence Mikkelsena, protože všichni ostatní podávají stejně výborný a vyrovnaný výkon a tak bych si jen přála více takových filmových zážitků. Tento mě mimo jiné přimněl zamyslet se, že někdy je asi lehčí být hrdinou v cizích životech, než v tom vlastním.

Je až radost sledovat, jakým odlehčeným a vtipným způsobem se film vypořádává s takto smutným tématem. Žádné tuny patosu, jen velmi emotivní a netriviální závěr a k tomu všemu moc sympatické postavy v čele s otcem Hibbertem a samotným malým Ralphem, kterému jsem v maratonském honu za zázrakem držela palce ze všech sil. Opravdu moc hezký zážitek a lepší čtyřka.

Vzhledem k tomu, že pro oběti především psychického týrání je v běžné realitě poměrně těžké dokázat násilníkovu vinu, neměla jsem pocit, že by se postavy tohoto napínavého snímku chovaly nějak zvlášt' debilně. Brendan byl zkrátka výborný manipulátor s lidmi, navenek vystupující jako obrovský sympaťák, kterému všichni okolo zobali z ruky a svou pravou tvář ukazoval výhradně jen Mirandě v soukromí a takovým způsobem, že si ani ona nemohla být pokaždé jistá jeho úmysly. To co pak námětu chybí na originalitě, to bohatě vynahrazují herci, David Tennant obě polohy své role zvládá na jedničku ( zvlášť ta jeho expresivní část občas skutečně vzbuzovala strach) a neznámá Kate Ashfield je pak příjemným překvapením. Škoda jen toho závěru, pocit zadostiučinění je sice fajn, ale v běžném životě by to dopadlo přesně naopak.

Tak tentokrát mě Hallstrom zklamal na celé čáře. Ani nevím co bylo horší, přeslazený románek mezi ústředním párem, skoro až stupidní thrillerová linka, nesympatická bárbína v hlavní roli nebo závěr ve stylu Šestého smyslu, který se sem vůbec nehodil. Klišé střídá klišé a tak jediné co Hallstrom ještě nepokazil je tradiční zasazení příběhu do krásné přírody a příjemný hudební podkres. A tak alespoň, že na toho Joshe Duhamela je tak pěkný pohled a potěšila i vedlejší role Robin z Jak jsem poznal vaši matku. Ovšem jinak marnost nad marnost.

Duvalovi měli tedy k ideálu harmonické rodiny pořádně daleko, ale o to více na mně působili opravdověji a věrohodněji. Tak už to v životě chodívá, že si občas lidé navzájem ubližují i když se mají rádi, dělají chyby, které převzali od svých rodičů a někdy se i na nějakou dobu od sebe odcizí. A jindy se zas usmiřují, obrušují hrany, tím jak dospívají a pak jsou schopni si navzájem porozumět, nebo si odpustit. Zkrátka nic není černobílé, stejně jako tato ne zas tak veselá komedie s výbornými herci a muzikou, která mně potěšila.

Krásná pocta kinematografii od jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů. Tornatoreho láska k filmu je tu promítnuta snad do každého záběru, do každého filmového políčka a já jen seděla a očima i srdcem jsem se vpíjela do magického světa, který jsem mohla na dvě hodiny sdílet společně s malým Totem a starým promítačem Alfredem. Prožívala jsem s nimi naplno všechny úsměvné i vážné momenty a když došlo k neodvratitelnému a smutnému loučení se zchátralým kinem, měla jsem slzy v očích a cítila jsem všechen ten stesk a nostalgii obyvatel malého městečka po časech, které se už nikdy nevrátí. A já mám zas o jeden důvod navíc k obdivu talentovaného italského režiséra i jeho dvorního skladetele, kteří mi poskytli tak úžasný zážitek.

Rose a Louis byli skutečně jeden z nejkouzelnějších párů, které jsem v poslední době viděla, ale právě proto věřím, že by si zasloužili o hodně lepší příběh, než jakého se jim v této romantické komedii dostalo. Nejde ani tak o předvídatelnost děje, na originalitu se v tomto žánru většinou moc nehraje, ale zamrzelo mně pár vyloženě hluchých míst i menší zábavnost, než jsem čekala. Nechápejte mně špatně, určitě to není žádný průšvih a své diváky si to najde, já ovšem dám raději přednost stylově podobnému Kašlu na lásku. Mimochodem, teď když pozoruji, jak pomalu se mi na rozdíl od Rose pohybují prsty po klávesnici, začínám z toho mít nejspíš komplexy, ach jo...

Vida...jeden by až nevěřil, jak roztomilý, odzbrojující a vtipný film se může skrývat pod tím infantilním obrázkem a názvem. Film, u kterého jsem se přistihla, jak se skoro po celou dobu pro sebe usmívám, abych se pak následně ke konci zase slušně dojala. A to už si lepší čtyřku rozhodně zaslouží :-)

Newyorčan tělem i duší Woody Allen se vydal posledních pár let ve svých filmech na cesty a musím uznat, že jim to velmi svědčí. Po Londýně a mé oblíbené Barceloně zakotvil v Paříži, dosadil ji do hlavní role a ona se mu za to odvděčila vší svou krásou i charismatem, které ji dělají tak vyjímečnou. A já plně chápala Gilovo okouzlení městem i to, když si mohl popovídat se svými literárními idoly, které působily o tolik životněji a sympatičtěji než chladní, pokrytečtí snobi, ke kterým se chystal přiženit. Ve společnosti Hemingwaye, Coleho Portera nebo Salvatora Daliho mi těch 90 minut uběhlo jako voda, zvlášť když mám slabost pro filmy, ve kterých se cestuje v čase.