Omnibus

Pijí vám krev mraky týnejdžrů, nadšeně hýkající u nejrůznějších Tvajlajtů? Pracně jste vytěsnili vzpomínky na šikanu na učilišti? A nevěříte, že grilovaný psychopes na česneku může být fakt mňamka? Pak se této okusovací romanci z krvesajných Bradavic vyhněte velkým obloukem! Ovšem jestli jste někdy v pubertě hasili žízeň nejen v hospodě, ale i z krku spolužačky, dobrovolné dárkyně ("Jen si hryzni, však od čeho jsou kamarádky, no ne?"), mohlo by se vám v téhle středoškolské transfuzní stanici líbit. UPOZORNĚNÍ: film není vhodný pro hemofiliky, zapšklé důchodce, stomatology bez atestace a verbala. Zcela nevhodný pak je pro militantní environmentalisty (ahoj ségra ;-) Posuďte sami: chudinkou vránou bylo jebnuto o sokl sochy, rozpárali tam lišku, mezi dveřmi trhnuli kocoura a jako bonus zaživa upálili dva roztomilé pejsky. Ovšem ti vampýři-dhampýři, shromažďující se pravidelně v kostele, a naslouchající uvědomělým upířím plkům z kazatelny, ti byli děsně šik. Bram Stoker by se nestačil divit. A obě holky zubaté, Rose i Lissa, sice většinou jen krafaly o holčičích starostech a řešily, od kterého spolužáka se nechat či nenechat ... ohryzat, ale občas měly fakt dobré hlody! :-)

Liam Neeson si kdysi Mezi vlky uhnal fakt kvalitní depresi. Tedy kvalitní... pro mě jen dvouhvězdičkovou. Asi mu to bylo málo, tak přibral i alkoholismus, ztrátu smyslu života, pistoli a placku leteckého marshalla. [Prý podobných vágusů pro ochranu letů zaměstnali v USA po 11. září víc jak čtyři tisíce! No potěš...] A protože tahle práce je děsnej opruz a šílená nuda, tak není divu, že se chtěl Liam v roli Billa Markse trochu povyrazit. Cvaknul si z flašky, přečetl si pár milých SMS zpráv a začal vyšilovat. Hezky se mu rozjela paranoia, takže pak šikanoval a mlátil cestující, padni komu padni. Někomu zlomil vaz, dalšímu alespoň nos a ke všemu i přesazoval pasažéry z první třídy do druhé (tohle už fakt přehnal)! Navíc šmejdil lidem v mobilech, slintal nad jejich soukromými zprávami a tím udržoval na palubě letadla permanentní paniku. Pauzu si dával jen při turbulencích - to vypadal, že hodí šavli, jak se mu zvedal kufr. Ostatně, zvedat kufry donutil i všechny cestující a pak je naházet na hromadu na zádi letadla. Liam zkrátka dělal v letadle bordel jako v tanku. A ještě měl tu drzost chtít po aerolinkách, aby mu zvýšili plat, konkrétně o 150 milionů dolarů. Jak se říká, líná huba, holé neštěstí. Povedené psychologické drama, krimi typu: „Najdi krysu“ i katastrofický film jako řemen. A jako bonus i bomba v koksu, která však nemá žádný modrý ani červený drát... Svinská práce!

Uměle nablýskaná a falešnými drahokamy posázená dojička citů, která na mě naprosto nefungovala. A to se jindy dojímám u kdejaké kraviny. Prý se v tom třpytí hvězdy a brilianty? Pche! Obyčejná bižuterie. A mimochodem – ani kulervoucí kecy o tajemstvích vesmíru a neuchopitelnosti Božího plánu samy o sobě neudělají dobrý film. Omluva všem citově rozbouraným fanouškům tohoto Zimního výběhu, ale já si odnesl z filmu hlavně tato mravní ponaučení: Když budete chodit bosí po sněhu, nedostaví se osvícení, ale jen zápal plic. Ani Luciper už na dnešní zkažený svět nemá koule a je z toho dost frustrovaný. I andělé můžou být pěkné svině (a traviči). Pokročilé souchotiny se léčí odborně provedenou penetrací. Sice to nezabere, ale nemocná panna v posledním tažení si díky šikovnému lékaři ještě aspoň užije. Russel Crowe umí dělat opravdu hnusné ksichty (a z neznámých důvodů ho děsně sere Colin Farrel - fakt jsem nechápal proč :-) No, a to hlavní - pro každou zrzavou dívku jednou přijede princ na bílém koni, který slyší na jméno Šemík. Ne ten princ. Ten kůň!

"Pod sukýnkou rohatý, Chytilová čumí... na tyhle dvě okatý. Jsou down, škodit umí." Dvě růžové broskvičky, které na nás zpod sukýnek vystrkuje samotný ďábel. Anne je jasná, v jejích očích to zlo i probleskuje, ale Lore? Tak sladká a nevinná? Tvářička andílka, ale své tělo používá jako zbraň. Koketování až na hranici znásilnění (zajímavý adrenalinový sport) a sněhobílé kalhotky jako rudý hadr na býka, zde starého vola, pasáka krav. Omlouvám se oběma Sedmikráskám Věry Chytilové, že jsem je kdysi považoval za zkažené a zlomyslné spratky. Kdepak. Světice to byly! Nanejvýš byly jen "maličko down". Zato tyhle dvě francouzské dívenky, to je úplně jiný level. Od satanské mše, přes mordování ptáčků a žhářství až po zabití člověka, to už je páchání zla na plný úvazek. Můj ty smutku, a přece mi jich bylo TAK líto! Navzdory své naprosté zparchantělosti byly jen v hloubi duše zoufalé a toužící po citu. A co že to vlastně bylo? Prý horor? Ani omylem. Že by sociální drama? Obžaloba šosácké a smrtelně nudné společnosti, všechna ta tíseň z dospívání a obavy z kyselého dospělého života, ubíjejícího a odporně sladkého, jak zápach tlející mrtvoly, ukryté pod stolem při svatební hostině? Nebo jen režisérovo vyznání vlastní víry - krvavá olejomalba na mladou a zpocenou kůži? Možná. Ať tak či tak, je to brutálně živočišná zábava. Radostná a svěží jako jízda na kole z kopce, bez šlapání, se široce roztaženýma nohama, kdy vítr fouká pod sukýnku a milosrdně vysouší zvlhlý rozkrok. Kapky potu smrtelného strachu z nudy a nicoty versus důvěrné holčičí špitání po večerce pod peřinou. Jako v životě - každému, co jeho jest. Anne a Lore si ve finále zvolily cestu absolutní svobody a nechaly své city vzplanout. Obrazně i doslova...

Kdepak, ani náhodou! Dobří holubi se nevracejí. Ale něco by se vracet mělo. Peníze za lístek do kina na tenhle paskvil. Pamatujete na toho pštrosa z jedničky? Ten totiž zobal a zobal... až vyzobal díru do hlavy Bolkovi Polívkovi i režiséru Sedláčkovi, když plodili tohle veledílo. Jen nevím, kolikrát bych musel zobnout já (viagru), abych se coby divák ztopořil a v tom jejich bordelu na kolečkách si aspoň něco užil. Kýč jak bič? Kdyby aspoň to. Bohužel jen nuda. Nuda trapná, nedotažená („hérečka“ Irenka versus houpající se auto), třeskutě „vtipná“ - humor opravdu k PO-PU-KÁ-NÍ, nuda nucená, o ničem krafající, cválající i volně plynoucí... a jako bonus i nuda létající ve vrtulníku nad krajinou (a to mám jako bývalý parašutista pro letecké záběry slabost). Zkrátka smrtelná nuda, jak na výroční schůzi spolku abstinentů.Tohle dílko bylo vyloveno snad z úplného dna jednoho z těch kýblů na Odmašťovně. Jediné plus filmu (kromě té plivající lamy, tam jsem se jedinkrát za film zasmál) spatřuji v tom, že Bolek si narazil svou žlutou rádiovku a nostalgicky si zavzpomínal na dobu před dvaceti lety. A očividně si to natáčení dost užíval. Tak abych mu nezkazil radost, když už chudák přestal chlastat (tedy ne on, ale jeho Bohuš), dám dvě hvězdy. Ovšem opravdu jen z nostalgie.

Tak půvabné a křehké a přitom tak surové! Rozum a konvence spalující láska při smutném klavírním doprovodu Patricka Dewaere, který zde podal sebezničující herecký výkon. Dewaere o pár let dříve v Buzících žil divoce, ve vzdoru vůči světu a společenským pravidlům. A snažil se, coby Pierrot, od života urvat alespoň kousky vášně, když už nelze lásky. Naopak zde byl, coby nevlastní otec Rémi, klidný a zodpovědný, dlouho se snažil žít navzdory sám sobě... a touze po lásce se zoufale bránil (jako zřejmě i ve svém civilním životě, kdy jen o rok později spáchal sebevraždu). Měl jsem pocit, že tuto čtrnáctiletou lolitku, sympaticky ušatou a neuvěřitelně okatou Marion (přesvědčivá 15ti letá Arriel Besse byla velice sexy), která mu vlezla postupně do hlavy, do srdce i do postele, snad Patrick Dewaere prožíval doopravdy. Ke své smůle.

"Dívky jsou z rodu ptáků Fénixů, z popela jak on povstanou, nová slova krásná a líbezná, uhranou je kdy si zamanou... " Jednak Ivanka Andrlová, tajná láska z mého ranného mládí (pst, nikomu neprozrazovat!) a druhak právě písničky, například výše citovaná, kdy většinu textů si pamatuji i po 30 letech. Sice jen běžný příběh, kterak nezodpovědný jinoch zbouchnul jednu slečnu a ta se pak divila jak divizna: "V jednom těle dva životy, změněná vstávám ráno tím..." Plus trochu nevěrohodný happy end. Ovšem body navíc dávám rád. Jo jo, nostalgie, to je panečku mrcha!

Pokud existuje nebe, určitě v něm kromě andělíčků lítají i mraky žraloků! A jestli přijdu do pekla? Tam žraloci plavou v kotlích, spolu s potrestanými hříšníky. Říkal to náš pan farář (a drbal se přitom na hřbetní ploutvi). Z oltáře na něj smutně shlížel kladivoun, na hlavě trnovou korunu z rybářských háčků a rozhozené ploutve přibité na kříži. Znáte to, mládež se nám už nemodlí, a to ani k čelistem na nebesích, lidi se bez zábran globálně oteplujou a tím dochází ke změně klimatu. Nakonec přijde trest Boží. Zde tedy trest od Asylum. Z nebe začnou pršet žáby, vlastně žábry. Tornádo vcucne pár tisíc paryb a pak je shodí na hlavu, jak při kobercovém náletu. El Niño - El stupido! Po celou stopáž filmu blbé jak troky (ve kterých samozřejmě taky plavou žraloci), ale neskutečně zábavné – řehtal jsem se jako kůň, resp. mořský koník a spokojeně se tlemil jak debil. V českém jazyce neexistují dostatečně expresivní výrazy pro popis této ultrabrutální parybí kokotiny. Nutno vidět! Natočeno podle skutečné události.

Neosobní, odtažité a neskutečně chladné. Bohužel. Režisér pozoruje Daniela i Anu a jejich tragicky rozbitý vztah jen zvnějšku a k tomu samému odsuzuje i diváka. Ten má pramalou šanci nahlédnout do mysli obou sourozenců a nezbývá mu, podobně jako jejich zmateným rodičům, nic jiného než tápat a marně se ptát: Proč? A co se jim teď honí v hlavách? „Musíte o tom mluvit“ říká psycholožka Aně. To samé asi měla říct i režisérovi. Nejpozději po eskalaci tragédie znásilněním Any v jejím pokoji mohlo (a mělo) dojít k prolomení ticha. Netvrdím, že nutně nějakým výbuchem potlačovaného vzteku, Aninými projevy nenávisti k bratrovi či sama k sobě. Vždyť stačilo pár vět navíc, řekněme při anonymních rozhovorech u psycholožky, to by mi umožnilo vybudit v sobě alespoň špetku empatie. Nestalo se. Takže se mi pak nedostal pod kůži ani ten nůž ani přípitek s ženichem, i když jsem se tím konečně dozvěděl aspoň něco o Danielovi. A zřejmě jako odměna za divákovu trpělivost byl příběh v závěru „dovysvětlen“, jakkoli to nepotřeboval, údaji o zločinnosti v Mexiku a celé Latinské Americe. Tyto informace byly natolik násilně přilepené k ději, že filmu prokázaly spíš medvědí službu. Silný námět, ale ve výsledku (ať už to byl režisérův záměr nebo ne) jen ubíjející lhostejnost. 70%

Chtěl bych být kocour. Hověl bych si na rameni akrobatky Diany (Emília Vašáryová je opravdu kočka), houpající se na hrazdě... zavěšené u stropu kinosálu při projekci ČSFD. A pak by mi sundala brejličky. Podíval bych se do sálu a uživatelé by se zbarvili podle povah a skutků svých. Lháři a farizejové by byli fialoví, nevěrníci a nevěrnice žlutí, jako síra, žloutek či chcíplý kanárek. Dobře jim tak. Bodožebrači a zloději bodů, čili mulťáci, by byli šedí. A to nejdůležitější, Jindřiško, zamilovaní by byli červení, jako vlčí máky. A ti normální uživatelé? No jo, s těma je vždycky největší potíž, těm by to ani nepřidalo ani neubralo. Ale mela by to byla ohromná! Cože? Vždyť já vím... Ti fialoví a šediváci (a jejich mulťáci) jsou zlí a nechtějí, aby se to o nich vědělo. A kocoura by zabili. Tak to radši zůstanu obyčejným dabldekrem. Který samozřejmě v úctě smeká před vypravěčem od pánaboha panem Werichem. I před jeho dvojníkem (a tu nestárnoucí Dianu jsem mu dost záviděl!)