Omnibus

Rentgenová kukadla? Pff...! Nepotřebuju! Diagnózu si stanovím sám: Jsem docela zdravej, mám jen jednu drobnou vadu - jsem debil. Že jsem na to čuměl. A skoro hodinu mého života tak spláchnul do hajzlíku. Dozvěděl jsem se akorát to, že kdesi v prdeli světa žije nějaká ta Marfuša v rozpuku a pár mužiků, kteří dívence její rentgenové oči žerou, což se dalo čekat, když jim úspěšně stanovila diagnózu ztvrdlá játra. Vodka, no... Dále to, že pavědcům z CSI kromě erudice a schopnosti logického uvažování chybí zřejmě i appendix (Cha! Vidím do nich jak do hubený kozy!) a nejen, že jsou to amatéři a tmářské svině par excellence, ale ještě se tím drze chlubí: „Musíme ji při pokusu vystresovat“. A nenechají ji pracovat v klidu, ani jí nezajistí aspoň padesát anonymních dobrovolníků se smrtí na jazyku. Aby pak mohli dojít k vědeckému závěru, jak to ta bystrozraká lolitka dělá. Jestli má opravdu nějakej ten dar, nebo je jen dobrej psycholog. A ne se na puberťačku vytahovat ušmiknutým appendixem (zrovna tohle je fakt smrtelná choroba... a při pouhých sedmi nemocných učebnicové znehodnocení pokusu).          Informační hodnota pokusu i dokumentu je nula.          Natašo, Natašo, koukni se mi, prosím, do hlavy! A řekni mi, kterej pták jarabák mi nakukal si tuhle cypovinu o ničem vůbec pustit. Ta jedna hvězda je pro tebe, holčičko. Za to, jak u vás supluješ nedostatečnou zdravotní péči o obyvatelstvo.  P.S. Víra hory přenáší a lidi uzdravuje, o tom žádná. Víra je důležitá. Například já, Nataško (i když to v dokumentu bohužel neukázali), slovy Bolka Polívky věřím, že ji máš! (Čtenářům: myslel jsem tu schopnost, čuňata!)

Kristovy rány! Pardon. Tak dát tomu nebeských 5 hvězd nebo spíš pekelný Odpad!?     Jistě, citové vydírání zafungovalo. Divný pocit v břiše, byl jsem dojatej, slzy v očích a tak. Ale to zrcadlo, nastavované náboženskému fanatismu, mi přišlo až moc přeleštěné. A stejně z něho na mě náboženská propaganda cynicky vystrkovala prdel. Spíš tedy boubelatou prdelku barokního andělíčka. Co teď s tím? Mám na smrt vypláznout jazyk, přimhouřit slastně oči a tu filmařskou hostii, položenou na jazyk, s nadějí spolknout, nebo ji mám vztekle vyflusnout a ucedit, že nehraju? Ostatně, jak stojí v závěrečných titulcích: A la memoria de Alexia González Barros, fallecida en Pamplona en 1985 y actualmente en proceso de beatificación. Blahořečení? Komerční institucionalizace víry? No ještě toho tak trochu... A ano, Nerea Camacho tady byla úžasná a naprosto přesvědčivá. A nádherná. Přímo nadpozemsky krásná. Samozřejmě. Nehezká holčička, například s hrbem a zaječím pyskem, by diváky tak moc citově nerozbourala, a starý estét Bůh by o ni třeba neprojevil (tak předčasně) zájem. Natož jako o potenciální světici. Přesto, i jako satira si to svých pět hvězd zaslouží. Kdyby už jen za ta slova, kterými nešťastného otce poučoval kněz: „Bůh vytváří krásné dílo s touto maličkou. A nepochybuj, že cokoliv, co jí připravil, je pro její dobro.“ Rakovina je KRÁSNÉ DÍLO? No, já jsem člověk přející, proto se budu za toho flanďáka modlit. Aby si ho náš Pán vyvolil pro své další krásné dílo a ráčil ho obdarovat, třeba rakovinou varlat. A její matka? Ďábelsky důsledné projevy lásky k Bohu, ve své zrůdnosti čisté a dokonalé. Netuším, co by jí na to řekl Ježíš, ale vím, co já. Té bych za trest denně promítal Život Briana a aby nemohla zavřít oči, nasadil bych jí na hlavu jeden šikovný aparátek . Což nezní moc křesťansky, uznávám. Ani důvody, proč nakonec filmu dávám pět hvězd. Příběhu dojemnému i cynickému zároveň, této božsky jedovaté slině, stékající po neposkvrněném rouchu sošky Panenky Marie až k našim nohám. A víte co? Nebojím se. Jestli se můj komentář k této "rakovině - krásnému božímu dílu" Bohu nelíbí (a po mé smrti bude mít tu drzost mi to vyčíst), to je jeho problém, ne můj. Ostatně, jako vševědoucí ví přece všechno. Takže i to, kam si svoje podobná "krásná díla" může strčit...

Zábavný přírodopisný film z Aljašky, šmrncnutý manželským trojúhelníkem a téměř vůbec neohlodaný zubem času. Volné pokračování zvířecího sociálního dramatu Medvědi. :-) Ovšem z nezbedného medvíděte zde vyrostla šelma, z nejlepšího milionářova kamaráda se vyklubala svině a z distingovaného intelektuála divoký pračlověk. Tak není divu, že z naříkání jehňátek se stalo spíš mlčení medvědů. Tedy zde jednoho. Kardinální otázka filmu tedy není „Sežrat či nesežrat?“, ale „Co nebo koho sežrat?". Med, borůvky, lososa či jelena? Nebo nějakého vypasenějšího paroháče? No nic. Jako předkrm sežereme tu černou jednohubku a pak se uvidí...

Kdo měl během Druhé světové války největší ponorku na světě? Japonci?! A rovnou tři bojeschopné kusy, navíc ukrývající ve svém trupu bombardéry, schopné odstartovat z paluby ponorky? Tak to bych v kvízu pohořel :-) Přitom jsem knížky Miloše Hubáčka (Pacifik v plamenech i další knihy) jako kluk přímo hltal. Velice zajímavý dokument, dvakrát již běžel v televizi, k vidění také zde.

Zaskákat si s citově rozháranýma slečinkama panáka, ať už křídového na chodníku nebo krvavého, na gangsterech v obýváku, na to už jsem asi trochu starej. Nebo ještě ne dost? Ne že by tam nebylo pár milých momentů (Violet leze pod sprchu po mrtvolách nebo ta bublina žvýkačky), jenže paci paci pacičky se Segrestorem :-) a jiné mimózní infantilnosti to vše spolehlivě zabijou. Jo, když už je řeč o zabíjení, slovy Vincentova parťáka Julese: „Za normální situace už byste byly, holčičky, obě na prkně, ale prožívám teď přechodné období a nechci nikoho zabít...“ Takže nezabiju ani ty dvě slečny, ani ten film. Nedám mu Odpad! a nešoupnu ho do popelnice (à propos, co vlastně chudince Violetce, kromě toho nacpání do popelnice, ti čtyři sviňáci ještě provedli? Já bych pár nápadů měl ;-). Chvílemi to není špatná kill-konverzačka. Navíc, sám James Gandolfini si zaslouží (in memoriam) alespoň dvě hvězdy. Třetí hvězda je na nové šaty pro moje holčičky. Schválně jen na jedny, ať se o ně ty citově deprivované kozy poperou!       Jo, a tenhle znáte? Jde táta rajče (režisér Fletcher), máma rajče a malé, uňuňané rajčátko (tento film) do kina. Rajčátko se loudá, táta mu jednu flákne a povídá: „Tak pojď, ty kečupe!“             „Kečupe...“

Hollywoodský prefabrikát. Wesley Snipes s jehněčím výrazem „Byl jsem zneužit k tajné operaci“ mě hrozně štval a přál jsem mu aspoň 25 let natvrdo. Za naivitu a za to samoúčelné, rádoby dramatické slaňování po fasádě věžáku při instalaci kamery, kterou by normální člověk v klídku umístil v okně na parapet. Pěkná havárie letadla sice potěšila a propagátor pistolí značky Glock, policejní buldog Tomy Lee Jones odvedl svou práci dobře a jako kulomet na své podřízené chrlil záplavu (v reálu nesplnitelných) rozkazů, aby mu nevychladli, ale i tak - lehce zapomenutelný film. A zatímco Uprchlík opravdu prchal (a já s ním), tohle dílko se prostě jen mrcasí kolem a jen občas někam zbůhdarma popoběhne.

Zvěrstva, která napáchal Uday Saddam Hussayn al-Tikriti, irácký Caligula, ta prostě přesahují naši představivost. Tohle chtít zachytit v jednom filmu je marnost nad marnost. Třpyt zlatých střech paláců a mihotání světel diskoték s lajnami koksu, jen tu a tam proložené zanaříkáním obětí, to nevytrhnou. A z jeho dvojníka udělat Mirka Dušína, bez jediné kapky cizí krve na rukou (skutečný Uday by ho donutil si sakra smočit), to mi nepřijde jako dobrý nápad.

Bacha na hlavu! V komentáři kolem lustru poletují SPOILERY!             Maminčino Milé a Mazlivé, leč Monstrózně Morbidní Miminko. Film má sice 6 M, ale já uděluji jen dvě hvězdy. Jednu za snahu o originální drama, druhou za úchylný nápad. Přilepit nemluvněti kanagonem na záda ohyzdná kuřecí křídla? To jim snad poradil sám David Cronenberg! Kvůli tomu mě pak půl filmu strašila asociace na Což takhle dát si špenát, s kuchařskou etudou pana Nárožného: „Pečínka jako z nemluvněte!“ :-) Pardon. Ale to mě pak těžko může dojmout nějaké rodinné drámo.

Pozor! Text obsahuje úchylné SPOILERY!       V tomhle vypečeném zapadákově chcípl pes. Vlastně nechcípl, jen tak vypadal. Většina obyvatel jsou divní týpci, radost pohledět. Jsou sto let za opicema, potí se jako prase a k návštěvníkům se chovají jako svině. A pak drze požádají o pomoc. Třeba při věšení záclon nebo zavraždění své holčičky. Dcery, již léta úspěšně przněné svým tátou, která si ovšem to prznění s gustem užívá. Co taky jiného za zábavu si užít na maloměstě, že? V autoservisu vám úchylnej a mastnej vágus auto ještě víc rozesere, ale zato vám nezapomene vykrást kufr, babka ve večerce je jednou nohou v hrobě, ale na lupiče vytáhne zpod kasy brokovnici a ucedí: „Hijo de puta!“, čiperka. Slepec se podívá, kolik jste mu hodil do kasičky, pak mlaskne na svého chcíplého psa a jde s ním na procházku. A nad tím vším krouží supi. Nad dvěma prsty, ucvaknutýma kvůli dluhům, i nad sexem Bobbyho a Grace, když divoce souloží vedle mrtvoly právě umláceného otce. Navíc celou tu romantiku dokresluje povedený soundtrack. Kladný hrdina žádný, mravní ponaučení z filmu nula - čirá zábava! 90%.

Včera jsem měl "narozeniny". Dcera mi dala dárkový poukaz na adrenalinový zážitek, vstupenku na prohlídku Bílého Domu. Z prohlídkových okruhů jsem zvolil ten nejdelší: Die Hard – Black & White – all inclusive. Dobře jsem vybral! Mohl jsem si zastřílet do vzácných obrazů, rozmlátit historický nábytek, zapálit záclony a nakopat teroristům prdel. A prdel si taky udělat ze spousty klišé o hrdinných amerických prezidentech. Co ještě? Relaxace v bazénu, společná fotka s teroristy, mažoretka v rozpuku s americkou vlajkou. Spotřeba prezidentů značná :-). Čtyři kusy, z toho jeden recyklovanej: „Říkej tomu třeba puč...“             Zápis do návštěvnické knihy: V hodnocení bych dal všech padesát hvězd a pár pruhů navrch, ale z té suchopárné půlhodiny úvodu jsem se málem vzteknul, to z hodnocení jednu hvězdu srazilo. To vážně nešlo vykolíkovat to hřiště pro prezidentské rugby za pět deset minut?