Shaqualyck

Těch pár hlášek to fakt nevytrhlo. Millerova vize se prostě úplně nepotkala s Eisnerovou předlohou. Rejža se soustřeďuje na detaily a pro stromy nevidí les, unikají mu pointy, prdí na timing jednotlivých scén, opomíjí spád a srozumitelnost příběhu, plete si nadsázku s parodií a nejspíš odmítl v postprodukci smysluplněji stříhat. Jakoby čekal, že všichni budou znát Spirita i pozpátku a navíc začnou cca po deseti sekundách nekontrolovatelně slintat nad atraktivním obalem a la Sin City a zúčastněnými divami. Chyba. Ať už se zde totiž děje/řeší cokoliv, odehrává se to neskutečně nudným a toporným způsobem, navzdory precizně vypulírovanému high class vizuálu a úsporným oděvům většiny vyobrazených ženštin. Ono i mistr kreslíř se někdy utne, že. Nechápejte mě špatně, nesmírně si vážím Franka Millera za to, co udělal pro Batmana, má moje sympatie i nejhlubší respekt za Město hříchu, ale TOHLE!, …sakra tohle je potenciál spláchnutej rovnou do hajzlu. Ačkoliv se tu zarputile tvrdí, že „se záchodama je vždycky sranda“. Holt, není, no.

Super, paní Johansson si vzpomněla, že kdysi taky uměla hrát. Matt Damon pověsil Bourna na hřebík a Cameron Crowe nám začal stárnout. Jde ale o stárnutí nadmíru důstojné. Režírovat nezapomněl, jen teď myslí o něco víc na rodinné hodnoty a ve filmech mu hrají místo Soundgarden mírnější Temple Of The Dog. Dojmologii má v malíčku. Dokáže rozesmát. Nehrotí to. Na druhou stranu se nebojí nezbytných slziček, umně kličkuje mezi klišé a dokáže se bez problémů vystříhat jakýchkoliv náznaků trapnosti. Tohle mohla být tááák ubulená slaďárna, ale Croweovi se zkrátka ruce ještě netřesou a hlavně, zná míru. Což je pro sebezpytný doják o budování zoologické zahrady a znovunalezení pevné půdy pod nohama poměrně zásadní. I když je ta "půda" zrovna plná třeba exotických hadů a smrdí hnojem. Moc příjmené překvapení, tahle ZOO… Srdečný film. A (bez jakýchkoliv negativních konotací) pro celou rodinu.

Princezna bojovnice - verze 2012. V nákladných kulisách, pod nánosem efektních digitálních udělátek a s honosnou výpravou v zádech. Představte si Pána prstenů, místo Aragorna dejte emo Xenu, Hobity vyměňte za (skvěle obsazenou) trpasličí hordu, Gandalfa za svalnatýho pytláka, přidejte 'živé' zrcadlo, otrávený jabko, parádivou ježibabu a ..., taky Vám to nedává smysl, že jo? Ačkoliv jako neortodoxní reklama na krém proti vráskám nejnovější řady L’Oréal Paris to může být poměrně zajímavé, to zase ano. Nebudu to protahovat. Krásné, jistě drahé. Hýbe se to slušně a opisuje odevšad. Postmoderní fantasy s naprostým minimem vlastní invence, utopená v reminiscencích na kdeco. A ještě se to tváří jako pohádka...

Cesta do pekla bývá nezřídka dlážděna dobrými úmysly. Své o tom ví i Steve Guttenberg, když se jako ‘svědek v zastoupení’ proměňuje z pohodovýho bezstarostnýho hňupa, co jen tak náhodou šuká šéfovi ženu, ve štvanou zvěř. Tak trochu vinou osudu, tak trochu díky vlastní zabedněnosti. Jo, lhát se zkrátka nemá… Nemusíte být zrovna zapálený cinefil non plus ultra, abyste rozpoznali, na koho že to Curtis Hanson ve svém precizně gradovaném atmosférickém majstrštyku šibalsky odkazuje. Nejde však o bezskrupulózní „vykrádačku“, nýbrž o přiznanou inspiraci podpořenou vlastními originálními nápady. Jasná vize, pečlivě a sebejistě vyprávěná od první do poslední vteřiny. Když jsem na konci po 112 minutách konečně vydechl a odložil urvaná opěradla židle, zasněně jsem se upomněl na Body Heat, Blow Out, Jagged Edge,… A posteskl si, že takhle kvalitní thrillery dnes v nabídce našich kin opravdu, ale opravdu zoufale chybí. BTW Thanx for the tip, sis! ;-)

I rockeři mají své dny. A někteří, třebas takový Lars Ulrich, mají JENOM své dny. Mít v kapele tuhle ukňouranou vztahovačnou primadonu je vážně za odměnu. Na druhou stranu, bez něj by byla Metallica poloviční a ‘Some Kind Of Monster‘ výrazně méně zábavnější. Stupidní hádky, k posrání klidnej cvokař, odvykačky, boj s Napsterem, výchova potomstva, tvůrčí krizovka i krkolomné hledání náhrady na věčně problematický post basáka – zkrátka je vidět, že album ‘St. Anger‘ se rodilo v hodně těžkých bolestech a fakt, že jste rocková hvězda, Vám na Vaší cestě životem nemusí být vždycky nutně ku prospěchu. Ačkoliv uznávám, že celej ten nablejskanej kolotoč slávy, peněz a chlastu je dost pádnej argument pro to založit v garáži vlastní kapelu a poohlédnout se v telefonním seznamu po čísle na nějakýho hodně dobrýho psychoterapeuta… :-)

Byť to může znít jako to nejotřepanější klišé - líbí se mi, že Sydney nestojí ani vpravo, ani vlevo, ale zásadně na straně lásky. A ta, jak známo, hory přenáší. S ideovým konfliktem zamilovaného páru si však ne a ne poradit… Po celou stopáž jsem ty polibky a obětí prokládané uniformami, demonstracemi a honem na čarodějnice nějak nedával, až v samotném závěru jsem pochopil, že pan Pollack tímhle snímkem v podstatě velmi životně definoval jakýsi kvazi-subžánr „politické lovestory“. Zkrátka takové to domácí zamilované krasosmutnění, jen si k němu přimyslete Leninův portrét a trochu toho mccarthismu. Snad nejlépe však tenhle film vystihuje jeden jediný přívlastek – lidský.

Dva uchrchlaní finalisté SM maškarního plesu se dvě a půl hodiny velkolepě (rétorika, pěsti, výbuchy) přetahují o osud našeho světa. Jeden si libuje v oděvu z hladké gumové pryže, druhý si odmítá čistit zuby. Ani jednomu ale není přes to huhlání pořádně rozumět a tak si musíme vystačit s filozofující armádou hvězdně obsazených sidekicků. Zatímco dvojka byl chvílemi docela slušný mindfuck, třetí díl už je hodně fyzický film. Regulérně bolí. Navíc je vypravěčsky vyrovnanější, s jasným tahem na bránu. Nevyčítám Nolanovi doslovnost, polopatisticky předžvýkaný příběh o věčném souboji dobra se zlem, ani pomrkávající závěr pro blbečky (koneckonců, kdo viděl Inception, ví, že i tento si lze vykládat různě). Naopak smekám, že dokázal celý ten kolos ukočírovat a vytvořit fungující, kompaktní a napínavý spektákl. Co na tom, že je (možná až přespříliš) „user friendly“, navíc s (polo)zbytečným twistem a Wagnerovsky přepáleným notovým doprovodem Hanse Zimmera (špetka soudnosti by neškodila). Takhle kvalitní mainstream tady prostě hooodně dlouho nebyl... a ani nebude. A Batman je navíc moje životní srdcovka. Tedy 95% BTW Anička Hathawayovic sice předvádí na batbajku solidní latexový doggy style, nicméně vedle kulervoucí Michelle Pfeiffer (verze 1992) vypadá jak koťátko hledající zakutálené klubíčko. Nolanovi zkrátka pořád ty ženské postavy dělají problémy, stejně jako akční scény mano a mano. Ale prdím na to. I tak je totiž TDKR biják jako kráva!

Neurotický dědoušek Woody baví i v kulisách Apeninského poloostrova, jde však pouze o několik veselých momentek, všechno ostatní je podivně křečovitá patlanice, za kterou by se nemuseli stydět ani pejsek s kočičkou. Jako by si psaním scénáře mistr krátil dlouhou chvíli během koncertního turné svého jazzového bandu a hlavou mu šly vzpomínky na Felliniho, Sophii Loren a Prázdniny v Římě, nebo co… Nechápejte mě špatně. Hluboce smekám před autorovou schopností napsat i po tolika letech aktivní tvorby a stozích (nejen filmových) dialogů bravurní slovní výměnu či přesně padnoucí hlášku. Nelze však nevidět, že jinak ten film dává asi takový smysl jako texty Richarda Krajča nebo zvyšování daní ze strany pravicové vlády. Bojím se, že nebýt genia loci „věčného města“, nebylo by to koukatelné. A ještě něco: umaštěný trpajzlík Ellen Page jako neodolatelně supersvůdná supersvůdnice, které neodolá ani ten poslední eunuch?! Někdo z castingu by měl přijít o prémie. Ty dvě holky si měly vyměnit role, Eisenberg je dřevo, tomu by to bylo, myslím, stejně jedno.

Fritz Lang už je hezkých pár let na pravdě boží, avšak témata, která jsou ústředním motivem jeho meziválečného majstrštyku, jsou aktuální dodnes. Má pedofilní vrah právo na setrvání v lidské společnosti? Má vůbec taková svině právo na život? A kdo o tom má rozhodnout? Ulice? Čili spravedlnost davu? Či snad sbor nešťastných matek? Anebo je naopak vlastní rodičovská zkušenost předpokladem pro podjatost? Tedy bezdětný soudce? A co takový lidový soud ve stylu „krimoši sobě“? Dobrej nápad! Nebo ne? Spousta otázek a žádná odpověď. Jen několik náznaků… ale i ty mohou být jen vodítky do slepých uliček našeho svědomí. Můžeme si hrát na sebelepší tolerantní humanisty vyspělé západní civilizace, ale všechny ty nástrahy a každodenní dilemata tady byly, jsou a budou. Pořád. Stejně jako reálná hrozba katastrofálního selhání lidství na obou stranách barikády, bez ohledu na prostor a čas. BTW skvělí herci. Ať už famózní Otto Wernicke v úloze Langova (skoro se chce říct tradičního) žolíka komisaře Lohmanna nebo výborný Peter Lorre s reflektorovýma očima (snad dobře zužitkovaný pozůstatek hereckých návyků z němé éry?). Docela by mě zajímalo, s jakým pocitem si po premiéře chodil do krámu třeba pro čerstvé rohlíky…

Ačkoliv většině nerdů se už po pár záběrech zákonitě musí opotit ohanbí, tenhle Star Trek si užije pradlena z periferie stejně jako třeba pošťák z Horní Dolní, účetní, kuchař nebo profesorka antropologie. J. J. Abrams vypráví jak pro fanoušky původních sérií, tak i pro ostatní, seriálovými příběhy nedotčené, diváky. A činí tak velmi sebejistě. Napínavě. Působivě. Právě takové čistokrevné vesmírné ‚scífko‘ může v těchto dnech posloužit coby léčivá náplast na ránu, kterou v nás zanechal průser jménem Prometheus. Nemusím dodávat, že já už netrpělivě vyhlížím pokračování! Co Vy na to, pane Abrams? ;-)