pollstro

Jestli bylo někdy Spielbergovy vyčítáno, že svými filmy vnucuje divákovi svoji myšlenku, tak Mnichovem to vše končí. Filmová debata a složitý dialog s divákem, který nemá v rámci světové kinematografie obdoby. Ani ne tak rekonstrukce skutečných událostí Mnichovského masakru, ale naopak detailně nastudovaná diskuze jeho následků. Spielbergův nejvyzrálejší a nejdospělejší film jaký kdy natočil. Film s jasným poselstvím a definovaným vnitřním stanoviskem, jenž klade spoustu nestranných otázek, na které si divák musí odpovědět sám. Po technické stránce skvěle natočený, takřka děsivý a realistický politický thriller o otázce, zda demokratický systém může zvrátit existující práva, jestliže se domnívá, že je ohrožena jeho vnější a vnitřní existence. Tato široce komplexní otázka je celá situována z pohledu hlavního hrdiny, který postupně prochází životní etapou, jenž ho v samotném závěru kompletně deformuje. Mnichovem Spielberg iniciuje intelektuální diskuzi, která možná svoji formou a zpracováním patří mezi nejsofistikovanější zástupce filmového vyprávění. Terorismus si žádá zpětnou a tvrdou reakci, ale neustále je potřeba věnovat pozornost příčinám a následkům. Násilí plodí další násilí. Modlitba za mír, ve které je především potřeba mluvit a být spravedlivým, než se neustále mstít. Závěrem je jednoznačný fakt, že jedinou stranu, kterou Spielberg zaujal, je strana kinematografie.

Spielbergova inscenace konce světa způsobená mimozemskou invazí volně vychází z původní knižní předlohy a je částečným remakem stejnojmenného filmu. Trýznivý pohled na obrovský rozsah katastrofální apokalypsy je po celou dobu mocný, nekompromisní, drásavý a paranoidní, přičemž veškeré zmíněné aspekty jsou úderně projektovány do bezbrannosti a celkové atmosféry strachu, jenž doprovází veškeré dění disfunkční rodiny, jejíž jedinečná a krutá prezentace v samotném úvodu a následný společný vývoj patří mezi hlavní nosný prvek celého filmu, kterému Spielberg přizpůsobuje celkové vyprávění, které je oproti předchozím titulům prezentováno v komorní a osobní rovině. Spielberg se záměrně soustředí na osud rodiny. Na základě ní inscenuje uzavřenou bublinu, přičemž záměrně ignoruje komplexní nadhled příběhu a pozadí - strach vnímá stejně jako hlavní hrdinové, s divákem rozehrává rovnocennou hru a soustředí se čistě na subjektivní vnímání, čemuž je přizpůsobeno celkové snímání akce a nebezpečí, což umocňuje autentičnost a syrovost příběhu. Vizuálně a atmosférou bohatý sci-fi blockbuster, který v takřka epizodních dějových sekvencích mnohé neřekne, ale přesto svým obsahem nabízí komplexní filmový zážitek a mnoho nezapomenutelných akčních scén, které vytváří prostor pro Spielbergovo oblíbené tvůrčí téma - rozpad rodiny. Jeho slabost je možné spatřit pro někoho možná v kýčovitém závěru, kterým ale naopak nádherně poodkrývá svůj záměr, zranitelnost a životní trauma. Morální obraz kolektivního nevědomí a narušené společnosti tehdejší doby.

Z počátku komediální příběh s odlehčeným a přirozeným humorem v působivě vybudovaném prostředí, ve kterém se navzájem střetávají rozdílné příběhy jednotlivých lidí, mezi kterými dominuje osud hlavního hrdiny, který se stává vězněm systému a letiště. Především první bezchybná polovina plná epizodně vtipných, úsměvných a dojemných scén, je názornou ukázkou Spielbergova sofistikovaného a výstižného vyprávění. Film postupně vytváří sympatie ke všem svým postávám a stává se z něj lidská, pravdivá, jemná a příjemná komedie, která v druhé půli zbytečně přechází do nepochopitelné humanistické roviny plné melodramatického a sentimentálního vyprávění, jenž veškerému předchozímu, otevřenému a upřímnému dění snižuje význam, a jenž nakonec nechává film uvíznout v příliš nerozhodné filmové směsi mezi přirozeností a umělostí vyprávění.

Po technické stránce bezchybné kriminální komediální drama s životopisným autobiografickým obsahem postavy Franka Abagnala reprezentující úhlednou a zábavnou hru na kočku a myš. Film bez jediného hluchého, či slabého místa, jenž je překvapivě rychlý, dynamický, stylový, elegantní, svižně zábavný a skvěle balancující mezi různými žánrovými styly. V rámci Spielbergovy tvorby překvapivě oddechové a uvolněné. Samotný film nebere své dění příliš vážně, což ještě víc umocňuje celkovou zábavu a zážitek. Přesto se za odlehčeným příběhem o hledání náctiletého podvodníka samotnou FBI skrývá příběh o problematickém dětství a rozpadu rodiny, ve kterém se Spielberg zároveň snaží vytvořit pozitivní sympatie k hlavní postavě, jejíž zázračná genialita se postupně střetává s nevinností. V samotném závěru film překvapivě nabírá na dramatičnosti a celkovém vyznění samotného příběhu, který tak získává hlubší a detailnější emoce o nečekaném přátelství, konfliktu dvou odlišných světů a hořkosladkém návratu do prosté reality každodenního života. Zde mohl být Spielberg klidně daleko údernější a přímočařejší.

Dystopická a utopická vize budoucnosti je především sci-fi futuristickým filmem, který zároveň obratným způsobem kombinuje prvky film-noir, které se projevují téměř černobílým zpracováním a vysokým kontrastem barev, a zároveň vypráví takřka Hitchcockovský příběh o uprchlíkovi obviněného ze zločinu, který nespáchal. Úvodní sekvence svojí komplexností a důmyslností prezentuje nosný klíčový prvek fikčního světa společně s pravidly - předzvěst vraždy vytržená z kontextu - a zároveň předznamenává další celkový děj a koncepční vývoj příběhu s neuvěřitelnou vypravěčskou lehkostí, která úspěšně kombinuje cílevědomé tvůrčí aspekty, dynamiku, tempo a promyšlené dávkování potřebných informací pro budoucí vývoj dění. Deterministická vize společnosti, filozofické a sociálně kritické prostředí, individuální drama o vině a trestu, předurčení, bezpečnosti, svobodné vůli, roli preventivní vlády, ochraně občanů, ale především efektivní příběh o útěku s technickou brilantností. Znepokojivá vize budoucnosti je zároveň chladnou satirou na konzumní společnost připomínající filmové veledílo od Kubricka, nebo Gilliama - odkaz na Mechanický pomeranč nebo částečná podobnost s 12 opic se vysloveně vybízí. Přesto se Spielberg nedokáže oprostit od lidskosti příběhu a komplexní, inteligentně strukturovaný a odvyprávěný kriminální sci-fi thriller s blížícím se závěrem převtěluje do dramatu s důrazem na význam rodiny, přičemž dvojnásobný dějový zvrat zbytečně přináší do příběhu těžko uchopitelnou komplexnost, složitost a zbytečnost příznivého závěru. Bez něho by byl Minority Report mimořádným zástupcem moderní filmové únikové zábavy s depresivním vyzněním své hluboké příběhové podstaty, která je navíc technicky bezchybně zpracována. Je budoucnost psaná, nebo ji může svobodná vůle a svoboda volby modifikovat? Existoval by zločin, kdybychom se mu nepokusili zabránit? Otázky, jejichž myšlenka je zbytečně skryta pod překombinovaností příběhu se zbytečně velkými ambicemi.

Režisérská a filmová pocta samotnému Kubrickovi, jenž začal s vývojem původního projektu, jehož režisérský post následně přenechal Spielbergovi, u kterého ani chvíli nepochyboval o tom, že on je tou nejlepší volbou pro filmové zpracování. Robotická filmová verze příběhu Pinoccia se částečně zabývá otázkou, na kterou hledal odpověď už Karel Čapek v jeho dramatu R.U.R. - mohou mít roboti city jako lidé? Vizuálně bohaté a fascinující filmové dílo, jehož celkové zpracování je především hluboce osobní záležitostí s převažující lidskostí a filozofickým rozjímavým přesahem životní eschatologické cesty hlavního mladého robotického hrdiny toužícího po lásce. Avšak kontrastní a rozdílné třetiny filmu působí svým vyzněním a atmosférou nesourodě. Působivou, přívětivou a komorní úvodní třetinu střídá děsivá vize lidsko-robotické společnosti, která je následně nahrazena sentimentálním a emočně strhujícím závěrem, který reflektuje veškeré předchozí dění a emočně ho znásobuje. Přesto filmovým zpracováním a obrazovou vizí světa budoucnosti originální, jedinečné a pohádkově kouzelné. Nevyřešenou otázkou ale zůstává, kde skončila Kubrickova představa a kde začala ta Spielbergova? Pravdou ale je, že příběhové sekvence, které působí nejvíce sentimentálně - přisuzováno Spielbergovi - jsou ve skutečnosti Kubrickovo původní vizí, přičemž to samé platí naopak. Obrovský paradox, na který mohou být oba navzájem pyšní.

Redefinice válečného žánru, která svým dějstvím a realistickým vyobrazením bojových sekvencí patří dodnes mezi absolutní vrchol akčních válečných filmů. Svým obrovským vlivem nesmazatelný milník nejen svého žánru, ale taktéž pro širokou veřejnost, ve které Spielberg oživil zájem a téma druhé světové války. Realistické, dynamické, uvěřitelné a přesto příběhově stále humanistické a lidské. Použití desaturovaných barev a odstínů, jedinečné ruční kamery nabízející nezapomenutelné kamerové momenty, stejně tak jako realistických tvůrčích a filmařských přístupů, které doslova oživují veškeré válečné momenty tehdejší doby. Spielberg úvodní sekvencí vylodění rozehrává s diváky rovnocennou a upřímnou hru, na základě které se stávají skutečnými účastníky válečného boje a zároveň jeho neoddělitelnou součástí, jehož spojení trvá až do strategického závěrečného promyšleného konfliktu. Mezi tyto nezapomenutelné, dodnes těžko překonatelné akční válečné sekvence, vytvářející pomyslnou hranici příběhového dění celého filmu, vkládá Spielberg nespočet dalších momentů a scén, které dodnes představují poctivou a syrovou filmařinu v celé své kráse, a zároveň dohromady utváří nezapomenutelný milník světové kinematografie. Válečný velkofilm, který není pouhou onou scénou vylodění, jak si mnozí myslí. Přesto ale její vykreslení dosahuje tak obrovských kvalit a superlativů, že se dodnes jedná o jednu z nejlepších úvodních scén v historii. Existuje upřímně snad větší projev úcty, než když mnoho veteránů druhé světové války pronese fakt, že realističtější zobrazení válečného boje nikdy v životě neviděli? Poslední film svého druhu.

Na první pohled pouhá recyklace původního Jurského parku a ukázka pokroku CGI, která zaostává za svým, doposud nepřekonatelným kultovním akčním blockbusterem takřka ve všech filmových aspektech - vyprávění, postavy a scénář. Ačkoliv Ztracený svět ve své podstatě degraduje dokonalou vzpomínku svého předchůdce a svým repetitivním námětem znehodnocuje přitažlivost dinosauřího světa, přičemž s sebou přináší přehnaně velká očekávání, které nenaplňuje, a zároveň působí zbytečně schematicky a šablonovitě, je pokračování stále neutuchající filmovou zábavou s několika působivými akčními scénami a úctyhodným dynamickým tempem vyprávění, které lze těžko zažít u podobných zástupců svého žánru. Technicky stále vyspělé a nadčasové, avšak ne natolik kouzelné, přímočaré, sofistikované a geniálně jednoduché. Scéna s přívěsem na okraji útesu a závěrečný pohled na běsnícího Tyrannosauruse Rexe v ulicích San Diega je nezapomenutelným okamžikem.

Spielbergova výpověď ohledně palčivého tématu případu Amistad jakožto pomyslnému symbolu bodu obratu v americkém pohledu na otroctví. Humanisticky odvyprávěný srdečný příběh s poutavou citlivostí a vypravěčskou dovedností bez nutnosti uchýlení se ke kázání. Převážně soudní drama o střetu odlišných kultur, které se snaží realisticky poukázat na využívání systému ve svůj vlastní prospěch, jenž ale jako celek selhává ve funkčnosti vyprávění, ve kterém je primárním cílem najít pravdu, jenž bude ve skutečnosti malou útěchou pro tehdejším vnímání otroctví. Výsledkem je přesto emocionální a filmařsky obratný film o citlivém tématu lidské společnosti, který těží z bohatého hereckého obsazení, a který v některých sekvencích doslova šokuje a ohromuje svým vyzněním - děsivé scény z otrokářské lodi a velkolepý závěrečný projev v soudní síni.

Filmový definitivní výchozí bod pro vzdělávání, předávání znalostí, poučení a diskuzi ohledně holocaustu, stejně tak jako nástroj proti popírání a ignoraci. Autentická a emocionálně strhující zpověď, na základě které Spielberg dodává široké veřejnosti odvahu se zabývat vážnou problematikou hromadné genocidy Židů během druhé světové války. Schindlerův seznam spojuje hrůzy holocaustu s typicky něžnou humanistickou odyseou Spielberga, přičemž tak vzniká dramatické mistrovské dílo, které nesmí být nikdy zapomenuto. Vypravěčsky odvážné, vizuálně drsné a emocionálně přímé. Ať už je skutečná historie a pravda ve filmu jakkoliv poupravená ve prospěch vývoje příběhu, hlavní myšlenky zůstávají stále zachovány. Postava Oskara Schindlera reprezentuje symbol proměny a spásy Židovského národa - mýtická autorita podobající se Mojžíšovi, kterému je projevována vděčnost. Stejně tak je postava Amona Götha ztělesněním hrůzostrašných ideologických myšlenek o pokřivených snech, představách, nenávisti a přesvědčení, že existuje nutnost odstranit kulturu/národ pomocí aktu vyhlazení. Autentické dokumentární vyobrazení temné a pokřivené historie v černobílých kontrastních barvách za pomocí jedinečné ruční kamery umocňuje dojem skutečnosti a reality. Z toho důvodu nechť scény likvidace Krakowského ghetta, koncentračního tábora Płaszów, exhumace a spálení těl u Hujowa Górka, nebo momenty z Osvětimi zůstanou navždy nesmrtelným filmovým symbolem a připomínkou hrůz holocaustu. A v neposlední radě ať scéna dětské holčičky v červeném kabátu navždy zůstane ztělesněním utrpení, bolesti, nevinnosti a bezbrannosti. Svým vyzněním a posláním nejdůležitější film celé historie kinematografie.