oli009

Mé sledování první série Posledního království je příběhem o tom, jak jsem si chtěla pustit nějakou raně středověkou seriálovou řežbu a nakonec jsem se místo pokračování do druhé série rozhodla s úlevou vrátit k opětovnému zhlédnutí prvních řad Vikingů. Tyhle dva seriálové počiny v podstatě nejde nesrovnávat, jelikož se svým časoprostorovým zařazením i pojetím velmi podobají. Oba rozhodně vynikají v zobrazení atmosféry raného středověku, kde není nouze o špínu, krev, nemoci, bídu a víru všeho druhu. Tím ale výčet pozitiv, v nichž se Poslední království vyrovná prvním sériím Vikingů (než začali mít zcela nesmyslně dvacet dílů za sezónu) bohužel končí. Zatímco první série Vikingů divákům servíruje jednu postavu lepší než druhou a na vrcholu toho všeho těží z chemie mezi ústřední dvojicí, která působí jako taková starodávná severská verze Brangeliny (nikoli však fyzickou podobností), přičemž Travis Fimmel má charismatu na rozdávání, Poslední království vypráví události první série tak překotně, že na tvorbu nějakých dvojic téměř ani nemá čas a herec hlavní role, který opakuje až do zblbnutí frázi "Destiny is all." tím rozhodně víc připomíná natvrdlého Jona Snowa než vychytralého a ambiciózního Ragnara Lothbroka. A pak je tu prostředí a víra. Zatímco každý další skandinávský rituál, ságu nebo legendu jsem si užívala víc a víc, včetně dechberoucích pohledů na drsnou severskou krajinu, všichni ti otravní a fanatičtí křesťané mi v Posledním království neskutečně lezli na nervy a ani blátivá pole příliš neuspokojovala můj vizuální apetit. Snad jsem měla pokračovat k dalším sériím, které se těší výrazně lepšímu hodnocení, ale já zvolila jistější cestu.

Srovnání s Le Bazar de la charité je téměř nevyhnutelné, jelikož Francouzi se patrně k recyklaci úspěšného konceptu uchýlili zcela záměrně, což jim asi těžko lze mít za zlé, když to jako celek obojí celkem dobře funguje. Nicméně obsazení tří ze čtyř hlavních rolí herečkami, které ztvárnili i tři hlavní role v Bazaru je trochu úsměvné, protože to pak vyvolává pro zahraničního diváka neznalého současné francouzské kinematografické scény dojem, že snad v zemi galského kohouta ani jiné použitelné herečky nemají, což určitě není pravda. Les Combattantes (odmítám používat český název, který vymýšlel nejspíš imbecil na druhou) nicméně svého předchůdce následují i v celkové kompozici minisérie, kdy sledujeme osudy několika hlavních postav, které se vzájemně proplétají, aby si život usnadňovaly i komplikovaly a to vše na pozadí dramatických historických událostí i v zajetí osobních morálních dilemat. Stejně jako v případě Le Bazar de la charité, který mi přijde o krapítek lepší, se nejedná o žádné přelomové a úžas vzbuzující dílko, ale jako napínavá mírně romantická historická přehlídka opírající se především o svěží a neotřelý náhled ženských postav na události, které jsou obvykle nazírány pouze z mužského pohledu (nebo dřív alespoň byly), fungují Les Combattantes víc než uspokojivě.

Hlupák by byl, kdo by očekával stejnou Popelku jako je ta naše. Té se z mnoha důvodů nic nevyrovná a tak je třeba k norskému remaku přistupovat. Hlavní herečka je skutečně celkem pěkná a na roli Popelky se hodí, jenže v důsledku vynechání pár scén a dost možná rovněž kvůli hereckému projevu Astrid S ji chybí tak důležitá šibalskost, kterou jí dodávala jenom Libuška. Takže paradoxně nová moderní Popelka ještě navíc z liberálního Norska působí jako ušlápnutá myška, která se bojí projevit svůj názor a vzdorovitost, zatímco naše česká skoro padesát let stará verze mnohem víc naplňuje představu emancipované neprincezny, a to ještě navíc aniž by na cokoli z téhle charakteristiky příliš okatě tlačila. Oproti tomu princ je vyloženě ošklivý bez ohledu na to, odkud pochází. Na druhou stranu se scenáristům norské verze musí nechat, že napravovali zjevné dějové mezery a nedostatky naší verze, která ve své krátkosti mnoho obsáhnout ani vysvětlit nemohla, stejně tak jako postavám nemohla dát větší hloubku. Některé promyšlenější detaily vyloženě potěší, třeba luk po tatínkovi a plesové šaty po mamince. Rovněž ovšem potěší několik málo scén, které vzdávají poctu originálu, protože působí jakoby mu z oka vypadly nebo se jim minimálně zcela nepokrytě a záměrně inspirovaly, at už zmíním úvodní scénu, kdy se Popelka schovává za přenášený koberec nebo závěr, kdy se točí dokola s kamerou. Naprosto očekávatelně překonává severská verze tu naší v exteriérech, pohledy na nekonečnou zasněženou mrazivou norskou krajinu, nad kterou na obloze hraje všemi barvami polární záře nebo záběry nočního hradu, jehož vstupní bránu lemují ohnivé pochodně jsou za mě vrcholem scénografie. Naopak překvapivě mě zklamali moderní kostýmy, které jen akcentují, jak vynikající práci při tvorbě dnes už ikonických kostýmů odvedl Theodor Pištěk. Rovněž chybí Svobodova doslova kouzelná hudba. A o Heleně Růžičkové snad ani nemůže být řeč. Celkové shrnutí by tedy asi mohlo být takové, že obě verze se vlastně docela dobře doplňují s tím podstatným rozdílem, že zatímco norskou pohádku uvidím jednou a k dovysvětlení příběhu mi to bude bohatě stačit, bez české verze už si neumím představit Vánoce, a proto je každoroční klasikou.

Původní filmy s Angelinou Jolie jsem neviděla a staré videohry s legendárním trojúhelníkovitým poprsím Lary Croft jsem rovněž nehrála. Zato jsem ale hrála novou trilogii. Protože jsem však film viděla ještě předtím, tak jsem z něj původně měla sice poměrně dobrý pocit, celkově nicméně zapadající spíš do nevýrazného průměru. Změna přišla s druhým zhlédnutím, které následovalo až po herní zkušenosti. Chválu si totiž zaslouží zejména některé z akčních sekvencí, které jsou nasnímané velmi podobně jako samotný první herní díl nové trilogie. Úplně nejvýraznější mi to přišlo ve scéně, kdy se Lara Croft snaží v divoké řece zachytit jakéhokoli pevného bodu, aby se zachránila před pádem z vodopádů. V tu chvíli jsem horečně hledala herní ovladač, abych mohla začít zběsile mačkat jedno z tlačítek a Alicii Vikander tak pomohla s tímto nelehkým úkolem. Snad jen kdyby byla i psychologická rovina po vzoru videoher rozvinutá více, protože přerod z celkem normální holky v zabíjecí mašinu, co za sebou nechává hromady mrtvol, a to všechno v přesvědčení, že zachraňuje svět, je něco, co jsem rozhodně chtěla vidět na plátně a při pravděpodobné absenci dalších dílů, to už nejspíš ani neuvidím.

Věřím, že jednou v pozdějším věku tenhle film skutečně docením, dnes to ale bohužel nebude, protože uhrančivé herecké výkony mi na víc než průmrné hodnocení nestačí.

Zastávám přesvědčení, že humor nezná hranic, to ale nutně nemusí znamenat, že považuji každý druh humoru za kvalitní a povedený. V tomhle případě to opravdu bylo peklo, naštěstí alespoň ne sedmidenní. Místo hurónského smíchu, který bych na základě zdejšího vysoce pozitivního hodnocení očekávala, se dostavilo pouze pár šklebů ve stylu "co to jako má být" a pár dalších uchechtnutí nad trapností mnoha scén. Ani jsem to nezvládla dokoukat, a to je co říct, protože obdobný problém mívám spíš s filmy, jejichž stopáž se blíží třem hodinám, nikoli 45 minutám. Celé mi to připadalo jako trapnější verze britského až montypythonovského humoru, což je něco, co mě skutečně naprosto míjí.

Přesně takhle si představuju biografický film. Ideální mix soukromého a profesního života, který brilantně balancuje mezi odborností a laickostí, takže je přístupný i širšímu publiku, ale zároveň nepůsobí lacině. Kvalitní snímek, který jak již někdo psal se sice vyznačuje tradičním schématem, ale oživuje ho netradiční pojetí, díky kterému má vysokou přidanou hodnotu skoro až edukativního rázu (ano, mluvím o oněch historických vsuvkách, které objev radioaktivity zasazují do širšího kontextu). Film, který má šťávu a spád, takže naprosto nechápu, jak někoho při docela skromné stopáži mohl nudit. Já bych naopak uvítala klidně o pár minut navíc, abychom se u některých událostí mohli zastavit o něco déle a některé vztahy prozkoumat hlouběji (tady mám na mysli především vztah Marie a jejích dvou dcer). Zvlášť když vezmu v potaz vynikající herecké výkony a potěšení v podobě Anyi-Taylor Joy na závěr.

Zdaleka to není taková katastrofa, jakou by jeden na základě některých zdejších komentářů mohl čekat. Filmařsky je to poměrně slušně zvládnuté a má to skvělý soundtrack. To ovšem bohužel co do výčtu pozitivních aspektů tohohle filmu představuje všechno. Dějově i charakterově je to ploché a nezáživné a překvapivě mi to moc nesedlo ani herecky. Snad kdyby se spojily všechny tři díly do jediného, tak by to bylo lepší. Rozhodně mě ale baví hysterie, kterou celé tohle dílo před lety rozpoutalo, ačkoli mi to přijde vskutku směšné a zcela zbytečné. Nemůžu si pomoct, ale vždycky si pak vzpomenu na Larryho Flynta, který už dávno dobře vystihl, jak moc pozornosti (negativní i pozitivní) poutá, co se odehrává v ložnicích našich i druhých, a jak chladnými nás nechává násilí u nás i u druhých. Smutné ale pravdivé.

"One does not simply name the movie Robin Hood when there is no Robin Hood in the story." Zhruba tohle mi běželo hlavou celou první polovinu filmu, než jsem se smířila se skutečností, že Ridley Scott mě napálil a celý film by se měl jmenovat spíš Zrození Robina Hooda, protože je to vlastně takový prequel vyprávějící o cestě Robina Longstrida, která sice nakonec přece jen skončí v Sherwoodském hvozdu, ale dostaneme se tam až těsně před závěrečnými titulky. Nemám ráda, když mě tvůrce takhle oklame a naláká mě na něco, co pak vůbec není obsahem příběhu, snad jen s výjimkou Tenkrát v Hollywoodu, kde překvapení nad Tarantinovým dějovým twistem bylo skutečně příjemné a s radostí jsem mu to, jak mě celou dobu vodil za nos odpustila. V tomhle případě rovnou říkám, že film vůbec není špatný, za normálních okolností (rozuměj za normálního názvu) bych mu asi klidně i nadělila čtyři hvězdy, ale tenhle tvůrčí podvod nějak nedokážu skousnout, zvlášť když jsem milovníkem Krále zbojníků.

Prázdniny aneb jaká měla být Láska nebeská, ale nebyla. Oproti známé britské klasice, kterou většina vynáší až do nebes a pasuje ji do role nejlepšího romantického filmu 21. století (za mě teda fakt ne) se Prázdniny zdaleka neberou tak vážně a je to jedině dobře, protože díky tomu mě bavily o tolik víc než křečovitá údajně vtipná a příběhově zbytečně roztříštěná Láska nebeská.