oli009

Natočit detektivku, která by diváka pohltila svojí hutnou, tíživou až thrillerovou atmosférou, ale zároveň nezačala kvůli pomalému tempu nudit, přišla s logickou a přesto neočekávanou zápletkou, která nepůsobí příliš bizarně a v příhodném množství nám servírovala nejednoznačné psychologické, vztahové i etické problémy, je vážně extrémně těžká práce. V posledních letech se to ze seriálů, které jsem viděla povedlo na jedničku snad jen Mare z Easttownu a částečně také první řadě Sedmilhářek. Na Noční krajinu jsem byla opravdu hodně zvědavá, mimo jiné i proto, že se na ní zejména při srovnání s první řadou True Detective snesla vlna kritiky. Jelikož snad jako jediný filmový fanoušek nepatřím mezi velké fandy první řady True Detective (v ní mě totiž málem udolalo pomalé tempo), tak jsem doufala, že co se jiným nelíbilo, mě naopak sedne. Rozhodně mě celá čtvrtá řada bavila mnohem víc, nenudila a s výjimkou posledního dílu jsem si užívala atmosféru, která si v ničem nezadá s louisianskými bažinami. Ale to rozuzlení! To je vlastně až směšně ordinérní. Nakonec si říkám, že by v případě Noční krajiny možná bylo nejlepší upozadit nepříliš povedený detektivní příběh a místo toho se soustředit na zajímavé vztahy mezi ještě zajímavějšími, i když často velmi obtížně přístupnými postavami. Taková sonda do života od okolního světa pravidelně na půl roku odříznuté komunity žijící v nehostinné zimní krajině.

Jako ostrá konverzačka to zpočátku funguje perfektně. Jako akční podívaná to z hlediska smysluplnosti děje nefunguje vůbec. Nicméně jako akční podívaná z hlediska zábavnosti to funguje opět slušně. Nadto vynikající herecké výkony všech tří hlavních postav a nezbývá než doufat, že scénárista nenašel námět pro tohle dílo někde ve skutečném světě.

Líbivá pohádka o tom, jaký poválečný Hollywood být mohl, ale nebyl. Škoda, že jsem v průběhu traileru nedávala větší pozor a místo toho se těšila na podívanou zobrazující nemilosrdnou realitu, které se mi v seriálu dostalo jen v metaforických náznacích a cukrkandlovém obalu.

Česká verze Šest dní, sedm nocí případně Honby za diamantem, která mi vůbec nesedla. Předpokládám, že kdybych měla nakoukané průměrné české komedie, tak bych tuhle ocenila už jen proto, že ji v názvu chybí obligátní označení "Ženská", "Muži" a jejich všelijaké varianty. Není to trapné, slizké, šovinistické ani jinak nedůstojné, ale pobavit mě to taky vyloženě nedokázalo. A když v druhé třetině filmu jen tak z ničeho nic bez toho, aniž by do té doby byl jakkoli rozvíjen psychologický profil postav, Plodková prohlásí, že ji doktor vzal dělohu, tak mi to prostě přislo jako zbytečná snaha hrát si na hořkou tragikomedii o životě, zvlášť když to nemá kvality ani prosté komedie. Vizuál nicméně nabízí fajn podívanou.

Kdyby "Raci" ubrali na romantické lince a nabídli víc drama v soudní síni spojeného se studií maloměšťácké jinakost neodpouštějící komunity, tak by si určitě zasloužili plné hodnocení. V téhle podobě se jedná spíš o nadprůměrně kvalitní podívanou odehrávající se v neokoukaném avšak oku lahodícím prostředí se závěrem, který mě sice bavil, ale mám vážné trable se s ním smířit.

Předem upozorňuji, že moje hodnocení odráží skutečnost, že jsem fanouškem knižního i herního materiálu, protože pokud bych jím byla netknutá, tak si dokážu představit, že by hodnocení druhé série nabralo přesně opačný směr, protože z čistě objektivního technického pohledu je druhá série Zaklínače skutečně v mnohém lepší. Nabízí smysluplnější i propracovanější kostýmy (ano, narážím na tu tolikrát zmiňovanou nilfgaardskou zbroj), ale hlavně nabízí skvělé bojové sekvence, jejichž nasnímání občas nemá daleko ke genialitě. Problém pro fanoušky potom začíná, podíváme-li se na pokračování z hlediska vývoje postav a děje. Zcela z prstu vycucané dějové linky a hlavní i vedlejší postavy charakterově na hony vzdálené svým knižním předlohám kulminují v posledním díle, který je totální slátaninou, nad níž nevíte, jestli se dřív hystericky smát, brečet nebo jenom nevěřícně kroutit hlavou, ale ze všeho nejdřív už si přejete, aby tohle znásilňování předlohy skončilo. Těšila jsem se, že se v rámci pobytu Ciri na Kaer Morhen dočkáme i větší teoretické výuky, která by nám krásně mohla přiblížit svět, v němž se příběh odehrává, jeho pohnutou historii a politickou situaci a ještě navíc lépe představit nějaké základní kategorie příšer, se kterými zaklínači bojují a v neposlední řadě rovněž nakousnout fungování magie. Všechno by to dalo příběhu i postavám tolik potřebný background, ze kterého vychází celá psychologie, tak brilantně vystavěná v knihách a tak přesně vystižená v hrách. A to ani nemluvím o tom, jakým z tvůrčího i diváckého pohledu zajímavým způsobem to šlo udělat, klidně bych si dokázala představit i nějakou svéráznou animovanou vsuvku, která by vysvětlila Konjunkci sfér a další důležité milníky. Ale jasně, prachy jsou prachy, takže tvůrci místo toho začali spřádat jednu šílenější příhodu za druhou a Netflix se rozhodl vyprodukovat bestiář samostatně. Když k tomu přidám i zcela nelogické zádrhely, které musí být patrné i někomu, kdo knížky a hry nezná, třeba když se Triss trmácí lesem ke Kaer Morhen a prohlašuje, že zná cestu, ačkoli o pár dílů později se jiný čaroděj zcela bez problémů teleportuje bez povšimnutí přímo do zaklínačského hradiště, tak někde vážně něco nehraje. A když jsme u hraní, tak jsem vlastně málem zapomněla zmínit, že hudba je těžce průměrná a přitom se s ní daly dělat takové divy, což by mohl potvrdit CD Projekt Red. V podstatě se Henrymu ani trochu nedivím, že od tohohle dílka dal ruce pryč, jakmile mohl.

Na první sérii bylo vidět, že se Zaklínač jen pozvolna rozjíždí, především finančně. Zdálo se mi a ve srovnání s druhou sérií se to potom potvrdilo, že má občas trochu laciné kostýmy, lokace mnohdy nejsou vyloženě velkolepé a celkově jsou výprava a často i CGI efekty docela střídmé. Nic z toho až tak moc nevadilo, rozhodně ne tolik jako naprosto zmršený casting. A nejde jen o obsazování herců všech palet, které naprosto podkopává jednu z hlavních myšlenek Sapkowského díla, tedy, že lidi jsou rasistický parchanti. Pak samozřejmě působí velmi úsměvně, když na obrazovce sledujete, jak tak malá drobnost jako tvar uší rozděluje celý kontinent, ale barva pleti je všem šumák kvůli čemuž seriál naprosto ztrácí věrohodnost. O inspiraci slovanskou kulturou snad ani nemluvě, ta tvůrce pravděpodobně vůbec netrápí. Nicméně casting je problematický především proto, že bez ohledu na barvu pleti obsazuje do rolí herce, kteří se na takovou roli ani trochu nehodí, typickým případem budiž představitel Vilgefortze, který místo směsice respektu s běháním mrazu po zádech vyvolává spíš výsměch. Ovšem alespoň hlavní trojice se povedla na výbornou. Stejně tak musím první sérii pochválit, že se dějově relativně drží předlohy a změny dělá víceméně jen z nutnosti a s ohledem na náročnost díla zcela pochopitelně. Samozřejmě, občas se objeví nějaká blbost, třeba že by čarodějka raději než kouzla v boji používala jakýsi krátký meč, ale zatím se nad tím dají přivřít oči. V celkovém dojmu tak první série Zaklínače představuje celkem solidní lehce průměrnou podívanou, která ovšem měla velký potenciál s přibývajícími řadami a s nimi i financemi rozhodně vyrůst v jednu z nejkvalitnějších fantasy sérií. Škoda, že zůstalo jen u nevyužitého potenciálu.

Zcela neskrývaná ždímačka emocí, která má svébytné a nezapomenutelné postavy, jejichž hloubku perfektně podtrhují herecké výkony v podstatě všech, co se objeví na scéně, a která očividně zasáhla moji Achillovu patu. A to ani nemluvím o tom, jakou mám radost, že se díky Velrybě dostal Brendan Fraser opět na filmová plátna a kinematografickou mapu.

Mé sledování první série Posledního království je příběhem o tom, jak jsem si chtěla pustit nějakou raně středověkou seriálovou řežbu a nakonec jsem se místo pokračování do druhé série rozhodla s úlevou vrátit k opětovnému zhlédnutí prvních řad Vikingů. Tyhle dva seriálové počiny v podstatě nejde nesrovnávat, jelikož se svým časoprostorovým zařazením i pojetím velmi podobají. Oba rozhodně vynikají v zobrazení atmosféry raného středověku, kde není nouze o špínu, krev, nemoci, bídu a víru všeho druhu. Tím ale výčet pozitiv, v nichž se Poslední království vyrovná prvním sériím Vikingů (než začali mít zcela nesmyslně dvacet dílů za sezónu) bohužel končí. Zatímco první série Vikingů divákům servíruje jednu postavu lepší než druhou a na vrcholu toho všeho těží z chemie mezi ústřední dvojicí, která působí jako taková starodávná severská verze Brangeliny (nikoli však fyzickou podobností), přičemž Travis Fimmel má charismatu na rozdávání, Poslední království vypráví události první série tak překotně, že na tvorbu nějakých dvojic téměř ani nemá čas a herec hlavní role, který opakuje až do zblbnutí frázi "Destiny is all." tím rozhodně víc připomíná natvrdlého Jona Snowa než vychytralého a ambiciózního Ragnara Lothbroka. A pak je tu prostředí a víra. Zatímco každý další skandinávský rituál, ságu nebo legendu jsem si užívala víc a víc, včetně dechberoucích pohledů na drsnou severskou krajinu, všichni ti otravní a fanatičtí křesťané mi v Posledním království neskutečně lezli na nervy a ani blátivá pole příliš neuspokojovala můj vizuální apetit. Snad jsem měla pokračovat k dalším sériím, které se těší výrazně lepšímu hodnocení, ale já zvolila jistější cestu.

Srovnání s Le Bazar de la charité je téměř nevyhnutelné, jelikož Francouzi se patrně k recyklaci úspěšného konceptu uchýlili zcela záměrně, což jim asi těžko lze mít za zlé, když to jako celek obojí celkem dobře funguje. Nicméně obsazení tří ze čtyř hlavních rolí herečkami, které ztvárnili i tři hlavní role v Bazaru je trochu úsměvné, protože to pak vyvolává pro zahraničního diváka neznalého současné francouzské kinematografické scény dojem, že snad v zemi galského kohouta ani jiné použitelné herečky nemají, což určitě není pravda. Les Combattantes (odmítám používat český název, který vymýšlel nejspíš imbecil na druhou) nicméně svého předchůdce následují i v celkové kompozici minisérie, kdy sledujeme osudy několika hlavních postav, které se vzájemně proplétají, aby si život usnadňovaly i komplikovaly a to vše na pozadí dramatických historických událostí i v zajetí osobních morálních dilemat. Stejně jako v případě Le Bazar de la charité, který mi přijde o krapítek lepší, se nejedná o žádné přelomové a úžas vzbuzující dílko, ale jako napínavá mírně romantická historická přehlídka opírající se především o svěží a neotřelý náhled ženských postav na události, které jsou obvykle nazírány pouze z mužského pohledu (nebo dřív alespoň byly), fungují Les Combattantes víc než uspokojivě.