oli009

Téměř nikdy se mi nestává, že by mě zklamal film natočený na základě knižní předlohy. Aby také ne, když množství filmové a seriálové tvorby vycházející z literárního zdroje, které bych měla zevrubně načtené by se dalo spočítat na prstech obou mých horních končetin. Kladivo na čarodějnice tak představuje jednu z mála výjimek. A snímku to žel ďáblu vůbec nesvědčí. V tomto hodnocení se připojím na stranu těch věčně nespokojených knihomolů, kteří mají pocit, že jim vzácná literární díla byla na filmové plátno převedena (celkem pochopitelně) v příběhově vykostěné podobě. Kromě děje se však zdá "vykuchaná" i hloubka a charakteristika jednotlivých postav a logicky rovněž atmosféra, která v takto krátkém časovém úseku nemůže být dostatečně budována, což působí dojmem, že film byl narychlo sešit švadlenou sice zručnou, nicméně mající obrovský nedostatek prostoru. Jako velký příznivec minisérií si proto říkám, jak moc by Kladivu na čarodějnice slušela a ve všech ohledech prospěla právě tato forma. Protože se mu však pravděpodobně takové pocty nikdy nedostane, je třeba radovat se alespoň z verze Otakara Vávry, který si za snahu zaslouží o hvězdu navíc v mém hodnocení.

Ačkoli Ridley Scott v Posledním souboji pracuje s téměř ideální obětí, ke které se váže i stejnojmenný mýtus, docela ráda mu to vzhledem ke všem těm ostatním nesmírně kvalitním aspektům filmu odpustím. Vypíchnout musím především zajímavou kompozici, kdy je děj vyprávěn z pohledu tří hlavních postav (už se těším na nějaké srovnávací video), naprosto přesvědčivé herecké výkony a strhující středověkou atmosféru.

Jsou to právě tyto a podobné dokumenty, které bez mrknutí oka splachují moji víru v lidstvo do záchodu. Stalin byl samozřejmě totální zrůda, ale Churchill s Rooseveltem byli v zájmu svých mocenských ambicí a ve víru nebezpečných diplomatických tanečků ochotni celkem bez ostychu odvrátit zrak od pravdy, která jim byla naservírována až pod nos. Vážně smutné, jak dlouho se někdy musí čekat na potvrzení pravdy, o hledání spravedlnosti ani nemluvě.  Pozn. Viděna kratší alternativní verze.

Druhou sérii ani nehodnotím, protože jsem ji nezvládla dokoukat. Oproti té první je značně komplikovanější, pro diváka ještě hůře uchopitelná, rozvleklejší, celkově je tady přepálená stopáž jednotlivých dílů a vlastně i celé série mnohem větší problém a to zejména proto, že druhá série pro mě ztratila leccos z výborné westernové atmosféry svého předchůdce. Děj  je nám vyprávěn ve zmatených časových úsecích a navíc se rozbíhá do tolika nekoherentních dějových linek, že k prostému pochopení (natož přemýšlení) by bylo zapotřebí minimálně velmi podrobného průvodce a manuál, jak se v tom všem vyznat. Ztrácí to šťávu, což způsobuje, že ačkoli i ve druhé sérii je možná řada úctyhodných myšlenek (jako tomu bylo v té první), kvůli způsobu podání se k nim divák jen sotva dobere. Nudnou složitou bídu nezachrání ani postavy, jelikož jsem si k žádné nedokázala vypěstovat dostatečné sympatie (nebo koneckonců ani antipatie), takže k westernové atmosféře, krajině a hudbě se budu muset prostřílet jinými filmovými a seriálovými kousky.

Zajímavý příběh, který vás po skončení závěrečných titulků nechá v nejistotě, zda se jednalo o fikci nebo skutečný příběh, tak dobře a hlavně věrohodně je vystavěný a odvyprávěný. Zároveň vás donutí klást si nelehkou otázku, jestli je láska k vlasti něco s čím se rodíme, jak vlastně taková emoce vzniká, co jí formuje, posiluje nebo naopak oslabuje a jak moc o tom, jestli ji vůbec budeme cítit rozhodujeme my sami svými činy. A to všechno ještě víc vyniká, když takové břemeno naložíte na bedra dospívající dívky a pozadí příběhu dotvoříte kulisami ulic krizí zmítané Ukrajiny. Musím ale říct, že pro mě Olga fungovala především jako výborné sportovní drama. Naprosto jsem tu atmosféru cítila, jak v šatně, tak v tělocvičně na žíněnkách, vnímala jsem naplno, že gymnastika je náročná jak fyzicky, tak psychicky, že v bolesti, kterou s sebou přináší je krása, která ale přesto děsí objemem toho, co musíte obětovat. Navíc film nabízí velmi přívětivou stopáž a je výborně řemeslně zvládnutý, ať už se jedná o dynamickou kameru při gymnastických cvičeních, nápadité přechody mezi scenériemi nebo archivní vsuvky záběrů z majdanu. Moc příjemná záležitost a rozhodně nejlepší kousek z toho, co jsem letos viděla ve Varech.

Velmi silné čtyři hvězdy. Kdybych byla fér a hodnotila Zátopka tak, jak hodnotím většinu českých filmů, kterým obvykle hvězdu přidávám prostě proto, že neustojí srovnání se světovou kinematografií, tak by dostal plný počet. Ale vzhledem k proklamovaným světovým ambicím i vzhledem ke všemu tomu povyku okolo jsem byla trochu přísnější. Nic to každopádně nemění na tom, že se jedná o mimořádně zdařilý český kousek, za kterým je vidět obrovský kus poctivé práce a hodin dřiny nejen dvou hlavních protagonistů. Dobová atmosféra na jedničku, vynikajici kostýmy a kulisy, o hereckých výkonech ani nemluvě. Solidní sportovní drama, stejně jako obstojný byť poměrně stručný vztahový obrázek pravděpodobně nejznámějšího českého sportovního páru. Na pět hvězd ve srovnání se snímky světového formátu tomu ale pro mě přece jenom chyběla ještě špetka nějakého toho zajímavého koření.

Přišla jsem, viděla jsem, nechápu, odcházím.

Důkaz toho, že dobrý příběh automaticky sám o sobě nedělá dobrý film, protože je potřeba i trochu toho filmařského umu. Kdyby se jednalo o dokument s kratší stopáží a dodatkem různých faktů a případně i mluveného úvodu nebo závěru, tak bych s tím asi neměla moc problém. Ale takhle cítím, že fiktivní dílo vůbec nerozvinulo dramatický potenciál, který se nabízel právě proto, že se jedná o fikci, byť založenou na skutečnosti. Místo toho, aby šli tvůrci až na dřeň, tak nechávají mnoho nevyřčeného, jenom tak povalujícího se v pozadí a k emoční katarzi dochází v podstatě jen velmi ojediněle, což je velká škoda, protože tohle dechberoucí svědectví života lidí na druhé straně zeměkoule si o silný emoční zážitek přímo říkalo. Navíc komornost snímku, který nic neříká naplno bych snad i zvládla, ale musela bych ho dostat v trochu originálnějším filmovém obalu, protože prosté chronologické snímání toho, co se děje před námi (kdy ještě navíc velkou část stopáže máte dojem, že vyprávění vede odnikud nikam) je značně neuspokojující a nezáživné.

Osobní zatíženost na toto  téma rozhodně alespoň z části stojí za vysokým hodnocením, ale Stanfordský vězeňský experiment (jako snímek) je skutečně přesně tím, co jsem od filmového zpracování očekávala, ačkoli drobné odchylky od skutečného průběhu by se našly. Každopádně má očekávání byla bezezbytku naplněna, překvapení se vzhledem k teoretické předešlé znalosti tématu nekonalo, ale zpracováním a především pak hereckými výkony jsem i přesto byla uchvácena, dost možná i z důvodu, že nemám možnost srovnání s jinými filmovými verzemi.

Po dlouhé době film, který mě donutil přemýšlet, pokládat si nelehké otázky a marně se na ně snažit najít odpovědi. Díky za to i za skvělého videoprůvodce krásami americké divočiny.