Mertax

Potřetí a nejlépe. Famózní krimi s chlapáky ze starého světa. "Nigga! - Likewise." [Febiofest]

Když koncem 70. let zavedla čínská vláda politiku jednoho dítěte, miliony rodin se ocitly v neřešitelných situacích. Děti byly odkládány do sirotčinců, ale v horším případě i usmrcovány. V rurálních oblastech bylo možné po první dceři mít ještě jedno dítě. Když se tak Fengxia narodí jako druhorozená dcera, je odložena v naději, že se rodině narodí chlapec. Muž jakožto symbol síly, který bude celý život manuálně pracovat a později se postará o stárnoucí rodiče, což je v Číně absolutní povinností vyplývající nejen nedostatečného penzijního systému, ale také hluboce zakotvené úctě ke starším (např. celý život prarodičům vykáte). Tvůrcům se zde podařilo zachytit co do zvratů výjimečně pestrý příběh ženy, která hledá své biologické rodiče skrze dobrovolnickou organizaci./// Nečekaně otevřený dialog mezi adoptivním a biologickým otcem, kteří po oslavách Nového roku sdílejí jednu postel, je tím nejjímavějším a zároveň nejbolestivějším, co jsem za dlouho dobu viděla – a pasáži nechybí ani humor. Filmaři nikoho netlačí k detailním zpovědím, byť je zřejmé že sami protagonisté cítí, že když je kamera pozoruje, je třeba něco říci, což je občas zjevné. Technicky se jedná o solidně zvládnutý dokument, který se nesnaží být sociologickou sondou do čínské společnosti, neboť se nedozvíme nic o současné situaci (muži mají problém si najít partnerku, protože zkrátka nejsou) a bokem zůstává i postoj vlády k aktivitám neziskovek (film se v Číně promítat smí) či rozbor toho, proč se politika v posledních letech změnila (pokud jsou vaši rodiče jedináčci, můžete mít děti dvě, vše se ale liší včetně trestů provincii od provincie)./// Ocenit je třeba také fakt, že ač je to tematika dosti depresivní a převažují příběhy spíš smutné než šťastné (jen minimum rodin se shledá), tak v tomto případě se nejedná o žádné misery porn, ale příběh, který dává určitou naději, byť si Evropan může jen těžko představit, co protagonistka zažívá a jak se cítí, když si s matkou kvůli jazykové bariéře nemůže pohovořit ani o jídle, natož o podstatných tématech. Emoce tak vycítíme z mimiky a stydlivých objetí. Jak nestandardní z dnešního pohledu onen zavedený systém byl, nejlépe popíše malý synek protagonistky, který jej vůbec nechápe./// Dodám osobní poznatek. Mluvila jsem s řadou Číňanů kolem třicítky, kteří si už na nařízení vlády zvykli a propaganda se pro ně stala normou natolik, že ani oni – konkrétně příslušníci vyšší střední třídy, nechtějí mít druhé dítě... Uvidíme, jestli bude nová generace jiná. [Jeden svět, 2019]

Od léta 2016 je v Texasu možné legálně nosit zbraně na univerzitních kampusech. V tomto kraťasu (který měl úspěšnou crowdfundingovou kampaň) sledujeme, jak vznikla spontánní odezva na Facebooku, která se začala rychle šířit. Spočívala v hesle "Cocks not Glocks", kdy začali studenti viditelně nosit pestrobarevná dilda (což je v Texasu přestupek), aby tak dali najevo, že mnoha lidem opravdu není příjemné, že je povoleno nosit zbraně na např. na kolejích či ve třídách. Stopáž filmu neumožňuje nějakou hlubší analýzu a zaměřuje se zejména na hlavní organizátorku, ale i na omezeném prostoru dokáže vyobrazit energii a zapálení, které organizátorky mají. Tvůrci se nebojí ukázat i přešlap protagonistky, vytknout však můžeme absenci pohledu z druhé strany. Zbraně jsou v USA stále velmi diskutované téma, které vždy po nějaké střelbě ve škole nabude na intenzitě a poté pomalu vyčpí. Po poslední tragédii na Floridě je ale zřejmé, že tlak neustane. V únoru demokraté předložili návrh zákona zavádějícího bezpečnostní prověrky na všechny prodeje zbraní, byť na to, aby Trump změnil názor, nebude stačit ani to nejmacatější dildo. [Jeden svět, 2019]

Film začíná poměrnou dlouhou scénou z vesnické svatby, na níž se berou Polka s Ukrajincem. Sledujeme obě skupiny lidí, kteří se odlišují nejen národností, ale i vyznáním. Kamera nás provází dobovými zvyky a zpěvy a občas zachytí útržky rozhovorů, v nichž se dozvídáme o problémech mezi obyvateli, kteří však slaví v pospolitém a radostném duchu. Tento úvod se může zprvu jevit jako příliš detailní, postupně však vychází najevo, že tvoří silný kontrapunkt ke zbytku štědré 150minutové stopáže. Forma vyprávění trochu připomene ruskou klasiku Jdi a dívej se, v níž očima mladíka, který prochází krajinou, sledujeme válečné hrůzy. Tady je hlavní postavou mladá Polka Zoša (vynikající Łabaczová), která je nucena si vzít bohatého sedláka. Během několika měsíců zažije tolik hrozivých událostí a je svědkem takové množství zvěrstev, že jen těžko udržuje jakoukoli mentální rovnováhu. Scény vyvolávají pocit, že uplynuly spíše desetiletí, což však konvenuje se zážitky ženy, pro niž musela válka trvat subjektivně velmi dlouho. Režisérovi by se dalo vyčíst, že Zoše nakládá až nesmyslně mnoho tragédií, které působí zcela nereálně. Její postavu však lze vnímat v metaforické rovině jako ztělesnění všech dotčených obyvatel, kteří zažívali nevýslovné hrůzy banderovců, jež nespočívaly jen v děsivém násilí, ale v tom, že se soused obrátil proti sousedovi.//// Určitou slabinou jsou málo vykreslené postavy. Dialogy jsou omezeny na naprosté minimum a režisér vypráví spíše skrze sugestivní pohledy a pohyby protagonistů. Eliptická narace může být poněkud matoucí a občas kvůli ní nemají některé scény čas doznít./// Film ve zcela zaplněném kině uvedl sám režisér a už tehdy bylo jasné, že o něm bude ještě slyšet, což potvrdil Klerem, která v Polsku trhá rekordy a hýbe společností. [LFŠ 2017]

Shortujeme o sto šest, swapujeme CDO na druhou, vytvoříme tranše sekuritizací a miliony jsou v kapse! Filmy s podobným tématem nedokázaly látku podat tak přístupně a záživně dohromady. ///Snímek je naplněn vtipnými hláškami, vzrušenými výkřiky a opepřenou hantýrkou amerických finančníků. Kapitolou samou pro sebe je vizáž aktérů, která je svou přehnaností skoro až podvratná. Pitt má ohavný účes s brýlemi á la „strýček pedo“, Gosling tmavou paruku a solárkový mejkap, Carell ošklivě odbarvené obočí a světlou kštici, jednooký Bale pak naducanou parukou ve stylu devadesátek. Světoví hezounci tak dobrovolně podstoupili zohyzdění. Vyprávění jako kdyby za hlavní postavu zvolilo swap úvěrového selhání (CDS), kterému sekunduje zajištěná dluhová obligace (CDO) a vyvrcholením běžných narativních vzorců, kdy se například dvojice dá dohromady nebo se vypátrá vrah, je nalezení viníka, kterým je zcela nehmatatelná syntetická CDO. Postavy tak slouží spíše jako vysvětlovači událostí, které se kolem nich v zatím abstraktním světě financí odehrávají. Vzájemně si vysvětlují složité operace (a tím i nám), což graduje, když se Goslingova postava otočí do kamery a začne oslovovat přímo diváky./// S dravým stylem filmu úzce souvisí právě kamera, která velice rychle snímá aktéry, a to hlavně v polodetailech. Styl kameramana Ackroyda je okamžitě rozpoznatelný a citlivému pozorovateli se může zvednout žaludek jako třeba u Letu číslo 93 nebo Kapitána Phillipse. Kamera během scén zaostřuje a pátrá, jako kdyby se nejednalo o předem secvičené scény. Dojem autenticity zvyšuje použití skutečných záběrů různých osobností, opuštěných domů a živořících lidí, kteří v důsledku krize přišli o dům, práci nebo obojí. Rychlý střih v kombinaci se zoomováním vyvolává dojem okamžitého a nepřipraveného zachycení události jako v dokumentech, čemuž nahrává i určitá míra improvizace, kterou McKay hercům dovolil.¨/// Jeden z nej filmů roku 2016. [Kino]

Herci mají potřebné charisma a schopnost opanovat plátno, což je v tomto filmu extrémně důležité. Cotillardová v dobových kostýmech a s naondulovanými vlasy a padesátník Pitt s tvářičkou jak dětská prdelka vyzařují glamour a eleganci. Druhý jmenovaný však zažil největší slávu v 90. letech a film se z něj snaží udělat hvězdu z poloviny minulého století, ale to je aura, kterou hezounek Pitt nikdy neměl./// Zemeckis za pomoci velice solidních triků oživuje domy a ulice Casablanky. Film však utíká od válečného dramatu k melodramatu (scéna porodu), zcela opouští akční žánr a přechází ke špionážnímu dramatu. Spojenci jsou žánrově dosti pestrým filmem, ale je to spíše negativum, neboť prolínání různých módů nepůsobí promyšleně a nedovoluje se soustředit více na jedno téma či plně využít žánrové konvence. Chvíli totiž sledujeme psychologické drama o manželské (ne)důvěře, jindy se Zemeckis v zjednodušující zkratce, která je jen neobratnou sociologickou sondou, snaží vykreslit dopady války na lidi nebo vyloženě násilně vsunout alespoň nějakou akci (kromě atentátu je ve filmu pouze jedna přestřelka). Zemeckis celkově doplácí na scénář, jehož tempo má zásadní nedostatky./// Ve chvíli, kdy se snímek blíží ke svému vyvrcholení a kdy zjišťujeme, jak důležitá je otázka partnerské důvěry, tušíme, že nepřijde sladký happy end, ale není zde ani překvapivá pointa či výrazná replika. Spojenci jsou nesmírně neinspirativní z hlediska režijního pojetí a chybí jim nějaké ozvláštnění. Nefungují ani na emoční rovině příběhu, takže selhávají i jako současný pokus o novou romantickou klasiku, který navíc postrádá i humor. [Kino]

Skvěle blazeovaný Toni Servillo se role AB po italsku zhostil vynikajícím způsobem, což však nelze říct o režii. V Itálii se snímek promítal ve dvou částech po zhruba 100 minutách, u nás se uvádí zhuštěná 150minutová verze, která je ale překvapivě prázdná. /// Sorrentino se částečně vrací k fantastické úvodní scéně z Velké nádhery. Dokonalá těla se hýbou do rytmu hudby v obscénních kreacích, v mezičase souloží na pokojích či fascinovaně hledí na západ slunce v nehybné scéně, jako kdyby se staly výřezem z kýčovitého obrazu. Bohužel předlouhé scény nikam nevedou, po chvíli je vyloženě nudné vlnící se těla sledovat. Sorrentino dokáže zobrazit krásu a chatrnost tělesné schránky jako nikdo jiný, jenže tentokrát už jen opakuje již viděné a nepřináší nic nového. Žádná z postav není skutečnou postavou, jsou jenom neživotnými figuranty, kteří zaplňují prostor před kamerou. Ve filmu neexistují žádné alespoň trochu propracované vztahy mezi protagonisty kromě manželů. Některé postavy mají reálné předobrazy, jiné jsou zcela smyšlené. Problémem však je, že osoba, která nás zajímá nejvíce, se objeví na plátně až téměř po hodině. Excentrického zhýralce je tak pohříchu málo./// Chvíli se mluví o chtíči, pak se uplácejí senátoři. Chybí rozvíjení motivů, vztahující dialogy i gradace. Má byt „Loro“ (jak se film v originále jmenuje a znamená to „oni“, ale také „zlato“) politickým dramatem, které chce ukázat soukromý život zásadní postavy italských dějin? Má to být kritická sonda o střetu zájmu a sílícím populismu napříč planetou? Nebo jen bakchanáliemi, které začínají první lajnou v podvečer a končí unavenou souloží nad ránem?/// Ve scéně s krysou je cítit závan Sorrentinovy mocné dekadentní magie, která však už vyvanula. [Kino]

Teď budu trochu provokovat. Tmavý digibordel BvS a nelogičnost, které uráží vaše myšlení, nebo raději bezzubou zápletku, při je vrcholem občanské války zlomená nožka Cpt.? Tady je osudovost, vážnost, byť se zase zachraňuje svět a přibyl místy nadbytečný humor pro mladé, který však koresponduje právě s mladou generací X-Menů, která zkrátka chce hangouvat v mallu a říkat Auf wiedersehen před zasazením rány protivníkovi. Fassbender je skvělý, i kdyby hrál rezavý hřebík. I slabší repliky podává se shakespearovskou grácií, že to ani nemusí doprovázet destrukce Osvětimi nebo podobná, na efekt vymyšlená scéna. Atraktivní oproti BvS, kde se okatě upozorňovalo, že v místě bojiště nejsou lidé, je to, že zde se skutečně hroutí celá civilizace a Káhira se mění v prach. Chybí však záběry z ulic a domovů. Miliony umírají a režisér nad tím mávne rukou jako Mauglí nad půlkou sežehnutého pralesa. Odbýt to jednou scénou s generály je trestuhodné, nehledě na další následky, kdy se spoluviník vykoupí postavením domu a odchází s úsměvem pryč. Celkově to samozřejmě na předchozí díly nemá, ale je to solidní zábava na jedno kino-odpoledne a na zoufalé nářky to vskutku není. [Kino, 2D s titulky]

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ]

Cavill je absolutní miscast série, Baldwin je parodií na sebe sama už od dob Team America, avšak Cruise zastavil čas a k tomu předvádí solidní herecký standard v rámci žánru, ale ty závěrečné slzičky mu nelze věřit. Hodně lidí jen popouškuje marketingovou kampaň o tom, kterak herec sám dělal nebezpečné kaskadérské kousky. Problém je ale v tom, že kdyby to nebylo divákům měsíce cpáno, těžko si toho někdo všimne. Pokud máte dostatek peněz, umně scénu sestřiháte a nasmímáte, je výsledek tentýž. Fallout sice není přeplácaný komiksový digifest, ale také jím nikdy být neměl, tak z čeho se máme teda radovat? Dialogy jsou prázdné, občas směšné nebo snažící se o křečovitou vtipnost. Vlastně jen čekáte, kdy začne další šílená akční sekvence. Zápletka překombinovaná zvraty pro zvraty, lokace pestré jako katalog cestovky… To vše byly atributy M:I série, nebo alespoň posledních dvou dílů, jenže teď se film bere nejvážněji a McQuarrie zároveň zapomněl, jak vyprávět. 70 %. [Kino, 2D]