Elvisjagger

Potřeba lásky je v případě protagonisty Tomka uspokojována představami. Představami, jež naplňují dokonalou a čistou ideu toho, jaká má láska doopravdy být. Pod nátlakem touhy, setkat se s touto hodnotou tváří v tvář, dochází k neúnosné konfrontaci s realitou. Úplná idea, kterou Tomek po celou tu dobu nosil tiše v úkrytu své fantazie se rozplyne. Realita se totiž ukazuje v přímém rozporu s tím, v co věřil. Odchod ze světa, blíže k vysněnému ideálu, se jeví jako jediné možné řešení. Paradoxně - právě tímto krokem dochází k hodnotové proměně milovaného protějšku (motiv pozorovaní dalekohledem se ze strany Tomka přesouvá na předtím pozorovanou sousedku Magdu). Až důsledkem tohoto činu má Magda možnost poznat a pochopit, co skutečná láska znamená. Kieślowski natočil ten nejčistší film o lásce a její skutečné podstatě, který znám.

Titan pod svou drsnou a zdánlivě neproniknutelnou slupkou body hororu ukrývá citlivý příběh o lásce. Na relativně úsporné stopáži rozehrává hned několik témat (traumatické dětství, gender, rodičovství). Ačkoli tedy může jeho vyprávění působit mírně roztříštěně, lze tyto podtémata vnímat jako jeho pochopitelnou součást, která poznání toho stěžejního rozšiřují. Pokud k filmu přistoupíte dostatečně vnímavě, jsem si jistý, že se vám dokáže odvděčit. Rozumím ovšem i tomu, že ne každý divák se přes eticky rozporuplný úvod dokáže prokousat.

Škoda toho konce, který tak polopatě a navíc lacinými flashbacky, objasní celou zápletku. Do té doby si Rozhovor drží své tajemství, které vkládá do subtilní a zároveň precizně vystavěné formy. Vzniká tak dílo, které nabízí výrazně cennější hodnoty, než jen napínavý thriller.

Chemie mezi protagonisty je tak hřejivě přirozená, že se tomu všechen ten patos a naivita dá odpustit. Film, který díky svému nadhledu nemoralizuje, ale dává divákovi možnost, být součástí jednoho autentického vztahu. I otřepané fráze typu: "musíš mít dobré srdce" pak nemusí vyznít vyloženě trapně. Pokud tohle film dokáže, nemám důvod se na něj zlobit.

Asi nejlepší film o crossfitu a námořnících, jaký jsem zatím viděl.

Extáze (z řeckého εκστασις‎‎) je označení stavu, ve kterém člověk nevnímá své okolí a prožívá pouze psychické blaho. Tak asi tolik k tomuto filmu.

Nebýt konce, který dodává ústřednímu tématu širší výpovědní rozměr (a který většina zdejších uživatelů považuje za totální wtf moment), byl by Babadook "jen" skvěle natočeným metaforický hororem, jehož směřování lze předpovědět zhruba v první čtvrtině filmu ("The more you deny me, the stronger I get"). Trochu mi vadilo to krátkozraké využití výrazových prostředků - stylizace do chladných modrých barev, viktoriánsky působící dekorace, kostýmy atd. I přes to je ale Babadook velmi důmyslně a do hloubky promyšleným snímkem, ve kterém je strašení pouze prvním plánem a který se tak důrazně vyhýbá škatulce "jumpscare horor" a podobným popcornovým atrakcím, jež bytostně nesnáším.

Ačkoliv se mi první série hodně líbila, byla v podstatě dlouhou expozicí. Druhá řada už tuto vyšlapanou cestičku naplno využívá a její vyprávění tak působí o chlup konzistentněji. Napěchovaný děj se bez jediného hluchého místa nebo výplňové scény žene nezastavitelně kupředu. Tvůrci se, i přes větší dávku akce, stále zabývají právnickými morálními dilematy a otázkami etiky, které fungují jako pevné filozofické podhoubí. Gilligan nešetří malými útržky z minulosti postav, jež velmi pečlivě rozsypává napříč oběma sériema. Začínám si být pomalu jistý, že se po kompletním zhlédnutí dočkám detailní a provázané fresky s odzbrojující katarzí.

To neustálé balancování mezi morální a nemorální právničinou mě na tom strašně bavilo. Stejně tak postavy, jejichž ambivalence se projeví právě pod neustálým nátlakem těchto mnohovrstevnatých dilemat. Ne tak nápaditě zrežírovaná, jinak ale skvěle napsaná záležitost.

Tento film bych vyslal do vesmíru mimozemšťanům, jakožto definici hudby.