HonzaBez

„A proč nechtěl nic vypravovat?“ - „To se ptáš ty?! Skutečný hrdina přece nerad mluví o sobě!“ To zarámování celého hrdinského příběhu pana Tomka (Ladislav Boháč) je vcelku zdařilé (viz zejména závěrečná pointa, kdy klučina předává Tomkovi svůj skautský odznak za statečnost), ale při omezené délce celého filmu se tím autoři tohoto válečného snímku poněkud okrádají o čas, který jim pak chybí pro bližší rozvinutí jednotlivých postav příběhu. Líbila se mi jinak celková dobová atmosféra filmu, ač tedy třeba ta scéna leteckého náletu byla natočena poněkud naivně. Též oceňuji, že ten snímek je ještě prost jakéhokoliv ideologického nánosu. Je přeci jen znát, že vznikl hned těsně po válce.

"Slyším najednou takovou krásnou melodii ve svém srdci... Stříbrný vítr. Takové poselství krásné, slibování mámivé. Odněkud zdaleka a přeci jakoby na dost ruky. Ještě tu není, ale už je blízko." Přemýšlím, natolik lyricky vyznívá již samotný Šrámkův originál a nakolik je to ještě v tomto filmu posíleno zejména jímavou (ba přímo rajskou) hudbou Jiřího Srnky. Ale i samotný Krškův filmový jazyk má v sobě hodně lyriky a poetismu (zejména v pasážích odehrávajících se v přírodě). Šrámkova předloha a zejména pak některé dialogy či verše mohou  dnes již působil poněkud vyčpěle, stále je zde ale poměrně silná výpověď o ideálech mladých či jejich prvních láskách ("....Aničko posedlá"). Za poměrnou silnou pak považuji pasáž, kdy mladý profesor (Vladimír Ráž) brání mladé (zejména pak Radkina) před přehnanou kritičností a podezřívavostí zdejšího kněze. Hodně působivá obhajoba.

"Klesla do propasti, ale milovala jen jednou. A tou milostí srdečnou i velikou chtěla být čista. A jestli že na ní padaly nějaké stíny proměnily se ve světlo. Je vykoupena." Tato závěrečná slova Zdeňka Štěpánka, vždy spravedlivého a rozvážného otce převora, byla hodně silnou tečkou za tímto jinak velmi trpkým historickým snímkem. Kromě výtečných davových scén (viz zejména ta z přepadení kláštera) mě zaujal zejména poměrně syrový přístup k historické látce. Vlastně je to až takové sociální drama, v němž kamera nevynechá ani pohled do stísněných koutů města pražského plných špíny a zbídačelých obyvatel. Mladičká Rozina umí být "ženou od rány", u niž až překvapí, jak upjatě a naivně se zamilovala do onoho italského šejdíře Nikoly. Stejně tak se nechce ani věřit, co s dotyčnou udělá to, že se vdá za cechmistra Krafta. Moc se mi líbilo, jak nečernobíle byl její charakter Zikmundem Wintrem napsán i ztvárněn Marií Glázrovou. Herecky prim ale za mě patří mistru Štěpánkovi, za jeho charisma i noblesu.

"To by bylo, aby ženská vyzrála na čerta…" Poměrně vtipná a svěží pohádková komedie, v níž se čert tak dlouho snaží uhlídat věrnost ženy platnéře Tomáše, až nakonec sám spadne do jejích spárů. Ale pozor každé pohádek znalé dítě přeci ví, že "čert má svádět a ne se nechat svádět…" Kdo tedy nakonec bude mít navrch:  ženská nebo čert?

"Chceš-li přesnou mušku míti, musíš Kolaloku píti." Tahle neskonale nápaditá parodie na western je dokonalost sama. Mám s ní spojené své dětství, kdy jsem ten film (tehdy ještě na WHS) viděl snad "stokrát". Mnohé hlášky z tohoto filmu proto znám snad nazpaměť ("Padouch zůstane padouchem a pijan pianinem....Já se vrátím a nebudu sám Dougu Badmane. Se mnou přijde zákon.....Noci jsou chladné? Jo. To abych si vzal teplé prádlo" Já jsem totiž tuplovanej kruťas. Mučeníčko, to je moje potěšeníčko....). Ale nemá smysl se o tom filmu moc rozepisovat, stejně ho tu skoro každý viděl a ještě by mi tak mohl někdo říct..."Nestojím o vaše kydy" :D

Na jednu stranu musím říct, že na dnešní dobu už tento film přeci jen trošku zastaral a dnešní děti by asi nezaujal. Přesto uznávám, že se Bronislavu Pojarovi v těch roztodivných zákoutích čarokrásné řeky podařilo vykouzlil opravdu velmi příjemný snímek. Maličko sice naivní, přesto krásný. Malý "Jirka, sirka, vejtaha" mě sice tou svou sebestředností po většinu filmu štval, ale když vezmu v potaz, že se na jeho charakteru asi logicky muselo odrazit to, že byl sirotek, pak tu jeho odtažitost od lidí /dětí asi i chápu. Za šťastný konec tohoto příběhu o dětských snech a touhách, jsem tak byl určitě moc rád.

♫ "Proč bychom se netěšili snad bychom se nebál, snad bychom se neděsili, snad abychom zpívali. Žluťásku, žluťásku, čičorečko..." Velmi roztomilý dětský film s úžasně hravými písničkami Petra Skoumala. Možná je zde těch písní na dnešní dobu až moc (příběh o soupeření dvou klučičích part by si bez nich možná i vystačil), takže si nejsem moc jistý, jak moc by se ještě líbil dnešním dětem. Ale já si užíval naprosto maximálně, nejen ty písně, ale celkovou letní mírně poetickou atmosféru s pohupujícími a točícími se pouťovými atrakcemi a hlavně těmi s poletujícími žluťásky.

♫ "Dám ti těžkou hádanku, a když ti uhádneš, nečekej žádné uznání. Myslím na to ve spánku, kam kolem se hneš, tam příroda nemá zastání." Kdykoliv jdu dnes někde po lese a vidím rozházené odpadky, svírá se mi kudla v kapse. Doba se změnila (dnes by děti nemohly jen tak volně pobíhat po venku, jako v čase vzniku tohoto filmu), děti se změnily (dnes by většina z nich seděla raději doma u počítače než se dováděla v přírodě), necitlivost některých lidí k životnímu prostředí ale zdá se zůstává. Tenhle dětský snímek úžasné režisérky pro děti Věra Plívové-Šimkové má tak v sobě zdá se stále aktuální poselství. Texty písně od Zděňka Rytíře shrnující toto poselství jsou sice možná trošku toporné, ale celkové vyznění této písně (i díky zpěvu Lence Filipové) nemá chybu. Stejně jako veškerá další (typicky hapkovsky hravá) filmová hudba. Radost se zaposlouchat a především radost se dívat.

Celý ten příběh podle novely Marie Pujmanové, v němž se mísí dějová linka pojednávající o citových problémech dospívající dívky se zápletkou o domnělém vlakovém neštěstí jejích rodičů, mi přišel poněkud chatrný. Jeho filmové zpracování se mi však velmi líbilo. Otakar Vávra zde (opět) projevil cit pro filmovou kompozici (viz záběry přírody v protisvětle) i detail (nasvícená tvář Natašy Tanské odrážející se v okenním skle) Doslova mě pak uchvátil Vávrův nápad s pavučinou. Ona scéna, kdy se Jarmila blíží k chatě, kde má mít schůzku s klukem (poněkud slizký Rudolf Hrušínský), který to s ní nemyslí upřímně, a na pár okamžiků hledí na pavučinu s pavoukem, byla vážně skvostná. Za tu filmařinu bych dal možná i plný počet hvězdiček, ale s ohledem na ten místy chatrný scénář (předlohu), budou ty čtyři hvězdičky asi spravedlivější.

♫ "Vstávej má milá, otevři oči a najdeš mě vedle sebe. Vstávej má milá, noc končí, na modro natřeli nebe. Zametají špínu, tmu i těžký sen. Sbohem smutku, slunce dobrý den. " Vedle nezaměnitelného prostředí starého Žižkova je to právě tahle krásná do swingu laděná píseň Jiřího Sternwalda, co dává tomuto filmu velmi působivou atmosféru. Z hereckých výkonů mě musím říct nejvíc zaujala mladičká Jana Brejchová v roli roztomilého pubertálního diblíka. Skoro bych řekl, že svými hereckými kreacemi překovala poněkud prkennou Renatu Olárovou v hlavní roli Heleny. Jinak v tom celém příběhu mě zaujalo ono dilema, kterému je vystavena Helena, pokud jde o výběr mezi svým synem a její novou láskou Mirkem. Zajímavý nápad s koncem alias "začátkem" filmu.