Minimie

Velký potenciál, ale na můj vkus příliš zdlouhavé. Na tak napínavou detektivku tam bylo až moc nudných míst. Čekat 45 minut, že se vůbec dostaneme k oné vraždě, prostě není ok :D O půl hodiny sestříhat a hned by byl film údernější! Kamera na jedničku.

Všeobecně nejsem příznivcem vánočních remaků. Matky na tahu byly mojí oblíbenou komedií loňského roku, ale tohle rozhodně není tak vtipné jako jednička a humor už někdy hodně hraničí s trapností. Jako oddychovka na jedno zkouknutí se to pořád dá, ale znovu to vidět nechci. A to ani o Vánocích.

Myslím, že není úplně běžné, aby si někdo ze showbyznysu sedl před kameru a na rovinu vám řekl: “Léta jsem jel na kokainu, trpěl depresemi, můj život byl vzhůru nohama, lezl jsem všem okolo na nervy a stydím se za to, kým jsem byl.”, ačkoli všichni tušíme, že takových případů se za pozlátkem slávy neskrývá zrovna málo. O Demi Lovato jsem se nikdy moc nezajímala, ale po zhlédnutí její zpovědi z ní mám určitý respekt. Čekám, že se najdou lidi, co budou hejtovat, že se jedná jen o snahu se zviditelnit a já nevím co, ale já dávám palec nahoru každému, kdo se postaví svým problémům čelem a ještě je navíc dokáže otevřeně vylíčit celému světu - ne proto, aby ho litovali, ale protože pravda osvobozuje. Drogy, alkohol, deprese, bipolární porucha, bulimie, šikana, samota, Demi vám to naservíruje všechno. Možná že kdyby se takhle otevřeli všichni, lidi by k sobě našli víc pochopení a přestali se navzájem odsuzovat - no nebylo by na světě hned líp? Už dost odbíhám, ale nějak mi tenhle dokument připomněl známý citát: “Everyone you meet is fighting a battle you know nothing about. Always be kind.” Jo a do dneška jsem netušila, že ta holka má fakt HLAS s velkým H!

London Film Festival 2017. Masterpiece! Sean Baker se chopil nelehkého tématu - příběhy dětí, které žijí v chudobě ve slunečném Orlandu. A udělal to tak líbivou formou, že vás to jednodušše musí obměkčit. Ačkoliv upozorňuje na tvrdou realitu, ve výsledku to nejsou ty nepříjemné scény, které vás chytnou za srdce; je to sladká dětská nevinnost, která vás okamžitě obejme a nepustí. Dialogy jsou často improvizovány, zejména ze strany dětí, a vyznívají neuvěřitelně lidsky. A dialogy vlastně ani nejsou příliš důležité, kolikrát jsou i utnuty v půlce věty. Důležité jsou ty nevyřčené věci, co se dějí v pozadí. Zpočátku to všechno vypadá jako velká hra, protože dětství prožité v motelu je pořád dětství a tihle malí uličníci si umí vytvořit svůj vlastní Disneyland. Postupně se vám ale odhalují záblesky nepříjemných skutečností, které jste od začátku tušili, ale vlastně si je vůbec nechtěli připustit. Objevují se témata jako pedofílie, evikce, pochybné způsoby výdělku, prostituce, kriminalita atd., ale záměrně se jim nevěnuje příliš pozornosti. Jsou takovou špičkou ledovce, která má divákovi nastínit, co se skutečně děje v životě těchto lidí. Film je ale především plný smíchu a dětských vylomenin, na což se hrozně hezky dívá. Takže až jednou přijde na řadu pláč, je to, jako byste dostali pořádnou facku. The Florida Project celkově působí velmi odlehčeným dojmem a klade důraz na drobné dětské radosti, až občas úplně zapomenete, v jakých sociálních podmínkách postavy žijí a skoro chcete mít taky tak “super cool” dětství. V tom podle mě spočívá kouzlo tohoto filmu: je vlastně tak silný a nádherný, že sedíte v sálu a říkáte si: “Sakra, tohle je ten důvod, proč miluju filmy!” Aby toho nebylo málo, film si mě naprosto získal všudypřítomnou barevnou souhrou a dokonalou kompozicí - to se ani nedá slovy vyjádřit, to se musí vidět! A malá Brooklynn Prince je ve svých sedmi letech mojí novou nejoblíbenější herečkou (i když je potřeba říct, že ona moc hrát nemusí, protože ve skutečnosti je to stejný číslo jako na plátně :-)) Mohla bych tu psát chválu donekonečna, takže si na závěr asi vypůjčím jeden příspěvek z Twitteru, který to dokonale vystihuje: “I just wanna watch The Florida Project for the rest of my life!”

Zklamání. Celou dobu jsem čekala na to NĚCO, kvůli čemu je kolem toho filmu takový rozruch… a ono to nepřišlo. Určitě je to skvěle natočeno, snad každý záběr je dechberoucí, a že je Zimmerova hudba geniální už ani není potřeba říkat, i když tady to teda fakt stálo za to. Tím to ale končí. Zbytek se mnou ani trochu nepohnul. Asi jsem to prostě nepochopila nebo nedávala tak bedlivý pozor, jak bych měla. Vůbec by ale podle mě neuškodilo víc dialogu, takhle aby člověk po odchodu z kina dvě hodiny studoval, co se tam vlastně odehrálo. Nolan možná měl svoje časové roviny geniálně promyšlené, ale co je to platné, když je nedokáže divákovi podat tak, aby se neztrácel. Pro mě to bylo prostě letadlo sem, letadlo tam, jedna loď, druhá loď… Říkám si, že kdyby se nejednalo o válečný film, kde je děj často nepřehledný tak jako tak, asi by na mě tento styl vyprávění udělal jiný dojem, ale takhle… no chance. Takže abychom si to shrnuli - na obrázky se dívalo pěkně a hudba se hezky poslouchala, ale to mezitím šlo mimo mě… a ono se mezitím vůbec něco dělo?

Po dlouhé době konečně film, co se mi vyloženě trefil do humoru! Příběh asi kdovíjak neohromí, ale tuctová lovestory to na druhou stranu taky není. Emoce jsou tu nakombinovány v dokonalém poměru, Kumail je strašnej sympaťák a za zfilmování vlastního života jedině palec nahoru pro něj i Emily :-) Snad jen ten konec byl trochu natahovaný - kolikrát nás asi tak bude bavit sledovat Kumaila, jak prosí o odpuštění, že jo? I tak byly ale The Big Sick velmi příjemně strávené dvě hodinky a některým hláškám se směju nahlas ještě teď.

Nemůžu si pomoct, ale na tohle mě prostě bavilo koukat. Moc jsem nevěděla, co čekat, a dostalo se mi střípků z celého světa, fůry myšlenek, pocitů, obyčejných i neobyčejných věcí… prostě všeho, co k životu patří. To celé nádherně sestřiženo (jak si ten střihač nevyrval všechny vlasy na hlavě, je mi záhadou). Kdyby se mohl zachovat jen jediný film jako dokumentace lidské civilizace, vybrala bych bez rozmýšlení tenhle. A ačkoliv se na první pohled jedná “pouze” o zachycení jednoho obyčejného dne v historii, ten film je mnohem víc než to. Je plný podnětů k zamyšlení a bylo jednoduše inspirující ho sledovat.

Film má slibný začátek, ale poměrně rychle to začíná celé jít z kopce a vy najednou zjistíte, že sledujete úplně jiný film, než jaký jste chtěli vidět. Asi od poloviny jsem se nudila tak moc, že jsem chtěla na postavy na plátně křičet, ať už to sakra popoženou... Na zápletku, kterou by se dalo shrnout do dvou vět, je ta stopáž prostě neúsnosná. Holt jsem chtěla víc romance a méně Howarda Hughese. Věřte mi, že to nejlepší máte v traileru, zbytek filmu je jen zbytečná vata.

"There are only two kinds of people in this world. Good people who do good deeds. And bad people who do bad. That's the only difference in human beings."

Zdálo se mi to jako celkem originální nápad, založit celý seriál jenom na počítačových obrazovkách… ale ve výsledku je to nakonec docela nuda. Sice se s tím naše generace lehce ztotožní, ale není to vlastně docela smutný, když se naše životy dají vyprávět jen pomocí obrazovek? Co to o nás tak asi vypovídá? Jako jednohubka to ujde, ale teď se zase moc ráda vrátím k normálním filmům, které zobrazují svět mimo virtuální prostředí (a v tomhle stylu už radši nepokračujte, díky).