Tft

Názorná ukázka jaký bordel dokáže nadělat 27 minut, které jsou v porovnání s letošním A Quiet Place v Bird Box vyloženě navíc. Těžko říct jestli je to scénářem (Eric Heisserer napsal Arrival, takže určitě dokáže stvořit inteligentní scénář) nebo režií Susanne Bier (můj osobní typ), ale Bird Box je zbytečně dlouhý, nedotažený thriller/horor bez potřebné nervy drásající atmosféry, která z A Quite Place udělala jeden z nejlepších hororů letoška. Říkal jsem si, že nebudu porovnávat dva filmy a jeden na úkor druhého strhám, ale tady to prostě nejde jinak. A Quiet Place i přes menší nedostatky působí oproti Bird Box komplexně a díky své krátké stopáži nedává divákům moc času na přemýšlení a namísto toho do nich pořád sype napětí. Bird Box na druhou stranu obsahuje strašně moc hluchých míst, kdy film vyloženě ztrácel mojí pozornost. Celá zápletka s nesourodou skupinou uvězněnou v domě vůbec nefunguje, žádná z postav není dostatečně opodstatněna a všichni až na Johna Malkoviche působí jako pouhé figurky na šachovnici než jako skutečné postavy (jestli chce někdo z Machine Gun Kellyho udělat herce ať toho prosím hned nechá). Daleko radši bych viděl podobný příběh jako v A Quiet Place jen o rodince o čtyřech členech a část s plavbou po řece by si určitě zasloužili daleko víc času. Bird Box zbytečně ztrácí čas kde nemá, představuje zbytečné postavy a na úkor toho trpí části filmu, které fungují. Jako jeden příklad za všechny stačí *spoiler* porovnat smrti otce a "otce" rodin. John Krasinsky, s kterým v A Quiet Place strávíme celý film je drtivá a film díky tomu eskaluje, v Bird Box smrt Trevantea Rhodese nemá skoro žádný účinek, nejen kvůli tomu, že nemáme čas se s postavou pořádně sžít (to jde na vrub i hereckého výkonu Rhodese), ale také kvůli tomu, že nám Susanne Bier na začátku filmu vlastně ukáže, že Rhodes nepřežije. Další problém mám s monstry, které i přesto že nemají tvář se dala vykreslit daleko lépe, především lepším sound designem, takhle bohužel strašení vůbec nefunguje a nezachrání ho ani imunní blázni. Bird Box má svoje světlé momenty a celková premisa filmu není k zahození, ale Susanne Bier nedokázala udržet film po hromadě a díky tomu vybudovat tísnivou atmosféru, což je u thrilleru/hororu, který má hrát na divákovy nervy naprosto nezbytná věc. 51%

Jonah Hill rozhodně nenatočil pouhé nostalgické porno jak by se dalo dle trailerů očekávat, obraz devadesátek vykresluje opravdu povedeně, ať už je to díky jeho detailním vzpomínkám na své mládí a celkové znalosti toho co v devadesátkách frčelo nebo díky výborné kameře Christophera Blauvelta, který využívá super 16 mm film, ten dodává Mid90s zrnitou špinavost, která na vás ty devadesátky přímo dýchne a k tomu připojuje rozlišení obrazu 4:3, které ihned evokuje podomácku vyrobené skejťácké filmy z tohoto období. Po estetické stránce je Mid90s opravdu vyladěný film a je vidět, že nad jeho vizuální podobou Hill dumal hodně dlouho. Trochu ale zapomněl, že ke kompletnímu filmovému zážitku je potřeba i kvalitní scénář. Mid90s po dějové stránce působí jako pouhá sbírka událostí, které Hill vylovil ze své paměti a poskládal je za sebe. Film obsahuje spoustu událostí, které působí úplně mimo děj a jsou nedotažené do konce, jindy to vypadá jako by se Hill bál říznou trochu hlouběji do divákova podvědomí, Mid90s tak často působí, že jen kloužou po povrchu a je to velká škoda. Jonah Hill natočil skvělý stroj času, který dokáže od prvních vteřin naplno přenést diváka do let devadesátých a v tomhle ohledu Mid90s jako prvotina působí velmi vyzrále, kde však bude muset Hill do budoucna hodně zabrat je vytváření dějové struktury. 70%

"Smrt je výjimečný zážitek" a to je i Climax. Bible má Noemovu archu, peklo má Noého Climax. 88%

Andrew Garfield Follows. Under the Silver Lake je jako houba na nádobí nasáklá vodou ze starých hollywoodských noirových filmů, David Robert Mitchell jí ještě namočil v široké paletě barev a postupně ždímal až vznikl neo-noir na drogách, který bude podobně jako Big Lebowski, Donnie Darko nebo Mullholand Drive po další léta vyvolávat vášnivé debaty o každém maličkém detailu, který se ve filmu objevil. Při vysvětlování děje přátelům se budete cítit jako Charlie v It's Always Sunny In Philadelphia, ve slavné Pepe Silvia scéně. Jestli Under the Silver Lake dosahuje kvalit Lynchovy nebo Coenovic klasiky se dá těžko posoudit, jak už to u podobných filmů bývá, jestli se z nich stanou kultovní klasiky ukáže jen čas. Potenciál je ovšem veliký, protože Under the Silver Lake dokáže být otravně frustrující, staromilsky okouzlující, matoucí, zábavné, svěží a hlavně zvláštní v tom dobrém slova smyslu. Navíc vybízí k opětovnému sledování a to je u kultovních klasik základ. U mě je každý film, ve kterém hlavní protagonista někomu rozmlátí hlavu na kaši kytarou Kurta Cobaina instantní klasikou, takže já mám celkem jasno. 86%

Máří Magdaléna uspávačka hadů. Jak ukázal Scorsese se Silence, náboženský film se dá natočit klidně tří hodinový a dokáže nebýt ubíjející nudou. Mary Magdalene je pravý opak, nějakou dobu už sem neviděl film, u kterého jsem počítal každou minutu do konce. Občas se sice objeví nějaký pěkný záběr, který vás dokáže z té nudy vytrhnout, ale pokud chtěl Garth Davis očistit jméno Maří Magdalény, měl k tomu zvolit trochu přístupnější formát. Svojí ukolébávající atmosférou Mary Magdalene jen málokoho neuspí, to vede k neochotě nad filmem nějak hlouběji přemýšlet a nakonec to znamená, že si z toho celého vlastně nic neodnesete, celý význam Mary Magdalene je proto nulový. Nemastný, neslaný šedý film, na kterém je nejzajímavější Joaquin Phoenix jako Ježíš, jeho herecký výkon ale natolik vyčuhuje z břitkosti celého filmu, že vlastně působí komicky špatně. Rooney Mara se to snaží vyvážit a moc výhrad proti jejímu výkonu nemám, ale ani pochvalu si rozhodně nezaslouží, už jen za podivný výběr role. Co mě nejvíc na tom celém mrzí je mrhání talentu, Garth Davis je schopný režisér, jen by potřeboval trochu nasměrovat, herce dostal taky prvotřídní, je ale vidět, že na práci s hereckou smetánkou by měl zapracovat, místy to totiž vypadá, že ani pořádně nevědí co mají hrát. Jediný důvod proč si film pustit vidím v práci kameramana Greiga Frasera, jehož výkon je asi to jediné pozitivní na celém filmu. 38%

Komedie ze staré školy, která na rozdíl od většiny moderních výplachů nese nějakou hlubší myšlenku a k tomu vás ještě dokáže královsky pobavit. C.C. Baxter je starý mládenec, který se snaží prokousat nahoru korporátním žebříčkem jedné klasické New Yorské pojišťovací firmy. Jeho strategie jak toho dosáhnout, je půjčovat svůj byt chlápkům na vyšších firemních pozicích k jejich mimomanželským záletům, jak sám totiž dobře ví, jeho pracovní výkony a nasazení ve skutečnosti nikoho nezajímají. Jak bylo mnohokrát řečeno, The Apartment by mohl v klidu být němý film a stejně by si udržel svoje kouzlo, je to nejen díky Chaplinovskému výkonu Jacka Lemmona, ale především díky režijní práci Billyho Wildera, který ve skromných kulisách dokáže vykouzlit přehledný film, bohatý na fyzickou komedii. Bezprostřednost hereckého výkonu Jacka Lemmona je odzbrojující, někdy sice až moc, ale vytváří tak ze C.C. Baxtera lehce zamilovatelnou postavu. K tomu roztomilá Shirley MacLaine, která kromě svojí roztomilosti zase tolik nenabízí, ale potřebná chemie mezi ní a Lemmonem funguje a to je hlavní. The Apartment je taková deka, do které se zachumláte a z pod ní se vám bude jen těžko vylézat. Je to definice komfortního filmu, který když si pustíte ani si nevšimnete jak rychle čas plyne v tak příjemné společnosti. Zároveň je filmem pro samotáře, s kterým se dokáže spousta z nás ztotožnit, ukazuje lidi, kteří zanevřeli na lásku a hnacím motorem jejich života se stala kariéra, je to šikovnost Wildera, který naláká na komedii, ale donutí vás zůstat kvůli existencionálním otázkám. Jasně že to všechno ukazuje trošku přes růžové brýle a v lehce pohádkovém světle, ale to ho nezastavilo, aby do filmu skryl mnohem víc. The Apartment nenabízí jen prázdnou zábavu, na kterou po prvním zhlédnutí zapomenete, nechává spoustu prostoru k zamyšlení a to je u komedie velký nadstandard. 91%

Občas se v nabídce originálních filmů od Netflixu chce povrtat trochu hlouběji, člověk pak narazí i na filmy, které za něco stojí, jejich propagace je ale bohužel naprosto nulová. Calibre je napínavý film z deštivé, mlhou pokryté skotské vysočiny o posledním svobodném víkendu dvou parťáků z dětství. Co začne jako pohodová rozlučka se svobodou, proložená alkoholem a lovem divoké zvěře, se v okamžiku mění na nejhorší víkend jejich životů. Režisér Matt Palmer od začátku nijak netají svoje záměry, od prvních okamžiků je jasné, že se na tomhle víkendu něco podělá a film nebude žádnou buddy komedií o tom jak se Vaughn (Jack Lowden) se svobodou loučil. Z toho plyne největší problém filmu – předvídatelnost, když dojde v úvodu k hlavnímu zvratu (ten je největším a zároveň jediným překvapením a OH SHIT! momentem filmu), který změní chod celého snímku, je naprosto jasné, co se bude po zbytek děje odehrávat. Calibre tohle celé naštěstí vyvažuje napínavostí a skvělou atmosférou, velkou zásluhu na tom má i dvojice ústředních herců Jack Lowden a Martin McCann, kteří umějí přenést tu nesnesitelnou nervozitu, která je skličuje na publikum. Díky tomu si i přes svou předvídatelnost drží film převahu nad divákem, i přesto, že se až na zmíněnou jednu výjimku ve filmu nestane nic zas až tak nečekaného, pořád cítíte, že to celé může hodně rychle nabrat spád dolů z kopce. Je to asi takhle – to jak se film bude odehrávat uhádnete nejspíš hodně rychle, Calibre vás ale dokáže pořád držet na pochybách. Hodně celkovému obrazu filmu dodává atmosféra skotské vesnice a odtažitost jejích drsných obyvatel, kteří se s ničím a nikým moc nepářou, kulisy filmu jsou opravdový highlight, bez kterého by jen těžko fungoval. Calibre bych zařadil k té povedenější části z produkce Netflixu, Matt Palmer se ukazuje jako zdatný režisérský nováček, tak snad mu Netflix nebo někdo jiný pomůže jeho talent dále rozvíjet. 69%

Pravda nebo úkol? Je to celkem jedno… pravda je ta, že Truth or Dare je jeden z nejhorších filmů letoška a váš úkol je jeho sledování přežít ve zdraví. Mohl bych tady polemizovat nad tím proč tomu tak je, důvodů proč Truth or Dare nefunguje po žádné stránce je totiž hromada, ale byla by to zbytečná ztráta času. Stačí si představit všechny špatné hororové klišé v jednom filmu a máte hezkou představu o tom jaký je Truth or Dare průšvih. Jeff Wadlow nikdy nebyl režisérská extra třída, ale tohle je úplně nový level špatnosti. Jak se produkce Blumhouse poslední dobou docela kvalitativně zvedala, tohle je zase těžký návrat zpět na zem. 25%

Xavier Legrand ve svém prvním celovečerním filmu podřizuje všechno tomu, aby vyobrazil domácí násilí co možná nejreálněji. Léa Drucker a Denis Ménochet hrají rozvedený pár, který se soudí o péči jejich syna, kterého hraje skvělý Thomas Gioria, ten na svůj věk podává velmi vyzrálý herecký výkon a stává se středobodem celého filmu. Custody je film především o bezmoci, ukazuje jak se systém staví k problematice domácího násilí a jak je těžké něco dokázat třetí straně bez toho, aby si to ta třetí strana sama prožila. Legrand diváky staví do pozice této třetí strany, záměrně nás nechává váhat, jestli Denis Ménochet hraje opravdu takového násilného magora jakým se zdá být, ukazuje vypočítavost s jakou tihle násilníci vystupují a jak je pro ně strašidelně lehké dosáhnout svého. Custody odvádí skvělou práci v představení skrytých problémů domácího násilí, Legrand na jednom případě shrnul v kostce bezmoc, jakou si prochází každý, kdo se dostane do podobné situace. Dokázal to skrze skličující a kompaktní příběhovou linku, která nejprve sleduje Denise Ménocheta, který si jako naštvaný nosorožec proráží cestu za svým cílem skrze veškeré překážky, v kritický moment se ovšem pohled přetáčí na stranu Léi Drucker, Legrand tímto podtrhuje strach, který celý film doprovází. Tohle vyhrocené finále, je hořkou tečkou a jen těžko by se konec dal nazvat happy endem, je totiž jasné, že při správné funkčnosti systému, k ničemu z událostí filmu nemuselo dojít. Custody není žádné vypočítavé, na city hrající drama, ukazuje věci tak jak jsou, bez žádného prvoplánového cíle se divákovy podbízet. Není divu, že si Legrand odnesl z Benátek hlavní cenu za režii, Custody je na prvotinu velmi vyzrálým dílem, na kterém je vidět, že jeho tvůrce opravdu ví co dělá. 79%

Vizuální horor ve své plné kráse. Zvyknout si na tyhle oldschoolové italské filmy chvíli trvá, ať už je to kvůli zvláštní volbě postprodukčního dabingu, celkové vizuální stránce nebo trochu přestřeleným hereckým výkonům. Pokud se ale dokážete naladit na myšlenkovou vlnu „Argento“, dost možná se pro vás Suspiria stane jedním z nejlepších hororových filmů historie (za který ho mnozí právem považují). Inspirací pro natočení Suspirie měla být Sněhurka, Dario Argento chtěl natočit horor, který bude děsivou pohádkou pro dospělé a tenhle nastavený cíl se mu povedlo dalece překonat. Natočil horor, který se stal jedním z milníků žánru a dodnes se na něj mnozí tvůrci odkazují jako na jeden z nejvíce influenčních filmů vůbec. Není se čemu divit Suspiria je ve všech směrech revolučním dílem, Argento ani tak nestraší diváky příběhem, ten není zrovna tím, čím by Suspiria vynikala, straší především audio-vizuální stránkou, která je tak skvostně strašidelná, že ve filmové historii najdete jen pár kousků, které se jí dokážou přiblížit. Barvy, barvy a ještě jednou barvy, to jsou tři zásadní věci, kterými se Suspiria zapíše do paměti každému, kdo jí viděl. Jestli jste si mysleli, že vás červená barva nemůže strašit ve snech, byli jste na omylu. Spolu se soundtrackem, který vytvořila skupina s příhodným názvem Goblin, se vám totiž může lehko stát, že se vám tahle Argentova děsivá vize objeví v některé z vašich nočních můr. Atmosféra jakou film vykresluje od prvních okamžiků příletu studentky Suzy Bannion, Američanky, která se vydává do proslulé baletní školy v Evropě, je naprosto vtahující, Argento vykresluje obraz, na který se nechcete dívat a přesto od něj nechcete odtrhnout oči. Vražedné scény, které si nic nezadají s žádným slasherem natočeným ve stejném období, jsou svojí originalitou a explicitností také hodně napřed a především první vražedná sekvence dvou studentek, které jsou ubytovány v bytě mimo školu, ukazuje Argentovu úchylku v zabíjení jeho hereček na plátně se vším všudy. Suspiria by rozhodně neměla uniknout žádnému fanouškovi hororového žánru, odhlédneme-li od trochu naivní příběhové linky a stupidity některých rozhodnutí postav, všechno okolo je čisté trýznění diváka a útok na všechny jeho vjemové smysly. Suspiria je horor, který si zřejmě nebudete pamatovat kvůli příběhu, ale kvůli pocitům, které ve vás vyvolá si jí budete pamatovat stoprocentně. WITCH! 90%