Tft

Fangoria je zpět nejen na pultech trafik, ale i na filmovém plátně. Satanic Panic je low budget hororová komedie, která potěší spíš skalní fanoušky žánru, kteří si libují v absurdním hororovém humoru. Jedná se spíš o oddechovku (jestli teda dokážete oddechovat u toho jak velitelka satanistického kultu věští ze střev své oběti nebo u explicitního voodoo mučení), která má za úkol především na chvíli pobavit publikum a tím výčet ambic filmu bohužel končí. Jedna věc, která opravdu stojí za ocenění jsou vydařené praktické efekty, takže veškeré nechutnosti, které se z obrazovky valí, vypadají opravdu reálně. Zbytek filmu už za řeč moc nestojí, ale pokud máte kolem Halloweenu chuť na nějaký hororový oddech s krátkou stopáží, Satanic Panic není úplně nejhorší volbou.

Já vlastně ani nevím co napsat. Let Me In není špatně natočený horor, ale pokud člověk viděl originál, tak nejde tohle považovat za nic jiného než slabý odvar. Když bych zmínil cokoliv co Let Me In dělá dobře, Let the Right One In to prostě dělá líp (včetně výstižnějšího názvu). Tahle úchylka Amerických produkčních společností předělávat zahraniční snímky mi asi nikdy smysl dávat nebude...

Kdybych měl ukázat jako příklad jeden film z našich vod, který by definoval co děláme špatně pro napodobení západní hororové tvorby, Trhlina by rozhodně nebyla špatná volba. Na druhou stranu jsem rád, že u nás můžou vznikat žánrové filmy a někdo má vůbec snahu a chuť je dělat, jen by to chtělo trochu víc osobitější přístup. Trhlina je až moc rozvláčná, především v první polovině, která se zaměřuje na psychologii postav. První půlka je vražedně pomalá a zbytečně dlouhá. Než se film dostane do své druhé hororovější poloviny, diváka otupí a druhá část filmu tím ztrácí na efektivnosti. Budování napětí je hezká věc, ale musí se dělat dobře a hlavně konstantně. Další problém jsou postavy, které jsou nesympatické, jejich osud se tak stává lhostejností a finále filmu kvůli tomu tak nějak vyšumí. Trhlina nefunguje ani jako psychologický horor ani jako duchařina v lese, byl bych radši, kdyby se tvůrci vydali 100% jedním směrem namísto téhle rozpůlenosti. Nicméně za shlédnutí film stojí, už jen kvůli tomu, že moc žánrovek u nás nevzniká a je potřeba jejich tvorbu podporovat. Takže zapomeňte na všechno co jsem napsal a hurá do toho.

Jednička Happy Death Day balancovala na hranici mezi hororem a komedií vcelku vyváženě, dvojka se už přiklání spíš na stranu komedie a do hororu zabrousí jen okrajově. Beru to jako plus, aspoň je vidět, že se tvůrci rozhodli kam tahle série bude směřovat a jdou si za tím namísto stepování na místě. Ano dvojka sice je příběh jedničky v bledě modrém s trochu poupravenou premisou, ale přichází s dostatkem změn, nových postav a především se nebojí pouštět hlouběji do sci-fi žánru. Všechno okolo cestování časem je sice vycucané z prstu, ale vzhledem k absurdnosti celého nápadu, tahle sci-fi stránka filmu vlastně má svoje kouzlo, díky kterému Happy Death Day 2U funguje. Navíc je tu všechno oproti jedničce větší a zábavnější, tedy až na hororovou stránku, ve které byla jednička silnější. Pokud se vám první díl líbil a od druhého jste nečekali přerod v plnohodnotný slasher, tak se budete celkem dobře bavit, pokud jste čekali víc hororu a méně sci-fi zábavy mám pro vás špatnou zprávu. Blumhouse si tady našel další sérii do svého portfolia a já jen doufám, že tvůrci ještě víc popustí uzdu fantazii a trojka půjde s absurdností ještě o krok dál.

Joker je pro mě v tvorbě Toda Phillipse hodně nečekané zjevení. Jeho předešlou komediální tvorbu vnímám jako průměr novodobé Hollywoodské zábavy a jeho poslední výtvor War Dogs mi šel úplně proti srsti. Joker je otočka o 180 stupňů, Phillips přechází z pubertálního nevybouřeného trapno humoru k tématům duševních onemocnění, domácího násilí, rozpolcené společnosti a zaměřuje se čistě na studii charakteru. Joker je origin story jaké tu ještě nebylo, Phillips s Joaquinem Phoenixem nenechávají na Jokerovi jedinou nit suchou a rozebírají ho jako postavu na prvočinitele. Není divu, že se na filmu měl původně produkčně podílet i Scorsese, protože Joker má k Taxi Driverovi hodně blízko. Podobně jako právě Taxi Driver nebo ne zas tak dávný Nightcrawler se Joker soustředí čistě na svou ústřední postavu a nechává diváka všemi možnými způsoby nahlédnout do jejího nitra. Novou vrstvou je zasazení do komiksového prostředí, což z Jokera dělá vlastně unikát na poli těchto charakterových studií. Komiksové kořeny dávají Phillipsovi širší pole působnosti, o to víc, že Joker vlastně žádné origin story nemá. S tímhle tématem tvůrci pracují vychytrale, protože nás nechávají na svět nahlížet očima duševně nemocného člověka, divák tak nikdy nemůže na 100% říct co je reálné a co ne. Možná je tak i tohle jedno z Jokerem vymyšlených origin story? V hlavní roli se Joaquin Phoenix potápí do propasti Jokerovy mysli a tuhle postavu do sebe vstřebává jako houba na nádobí mastnotu z pekáče. Překvapilo mě jak moc je jeho herecký výkon založený na fyzické stránce, není náhodou, že se ve filmu objeví scéna s Charliem Chaplinem (je to sice trochu okaté pomrknutí, ale v kontextu filmu vlastně proč ne…). Phoenix ukazuje, že je herecká extra třída, což už jsme ovšem dávno věděli a do svého repertoáru tak přidává další velice podařený charakter. Hildur Guðnadóttir dokresluje celkový obraz filmu soundtrackem, který bych nazval emo-klasickou tvorbou, to jak smutné tóny vyluzuje její čelo musí dohnat k černým myšlenkám i toho největšího hipíka. Je to jako by její smyčec jezdil po vašem zápěstí jako žiletka. Joker je inovativní, odvážný, depresivní, ale hlavně je to komiksový film, který dalece přesahuje postavené mantinely svého žánru. Todd Phillips je poslední od koho bych něco takového čekal, o to větší je pro mě Joker překvapení a dodává mi naději, že ještě není čas tenhle žánr zatracovat, protože s odvahou studií dávat peníze a volnější ruku tvůrcům, kteří mají chuť a odvahu natočit něco jiného, pořád můžou vznikat originální komiksové filmy.

Velmi jednoduše natočené found footage, bez žádných velkých ambicí, ale v zásadních hororových elementech celkem funkční. Patrick Brice a Mark Duplass si chvíli improvizačně zablbnuli před i za kamerou a vytvořili malý, ale úderný film. Creep funguje právě díky jejich sehranosti, díky které se jim daří vytvořit uvěřitelnou dvojici, v které si Duplass užívá roli šíleného vraha a Brice "něco tušící" oběť jeho krvelačného řádění. Nejedná se o nic světoborného, ale na vymezeném hřišti, které si tihle dva vytyčili, sehrávají vcelku povedenou hororovou povídku s creepy atmosférou a háčkem zaseknutým v divákově puse, za který vás tvůrci tahají a tak celou dobu čekáte až nastane onen velký zvrat. Jako ukázka schopností Patricka Brice Creep slouží svému účelu vcelku dobře, ale pořád má tenhle film spíš pachuť studentského filmu než-li hororu, který produkoval Jason Blum.

Philip Seymour Hoffmam opravdu byl geniální herec a ve spojení s Joaquinem Phoenix, jehož herecký výkon zde dosahuje podobných výšin, tvoří jednu z nejlepších hereckých dvojic, která se kdy ve filmu objevila. Paul Thomas Anderson udělal to nejlepší co mohl udělat, napsal výborný scénář (což je celkem zvláštní tvrzení o scénáři k filmu, který skoro nemá děj, ale možná v tom tkví jeho výjimečnost?) a nechal svoje herce hrát, ne hrát jako tomu bývá ve většině filmů, ale opravdu hrát (ať už to znamená cokoliv). Hoffman s Phoenixem se mu za to odvděčili neuvěřitelnou smrští hereckého umění, které celý tenhle film zvedá z průměru až k tomu nejlepšímu co může filmové řemeslo nabídnout. Dalším aspektem úspěchu je skvostná kamera, která vrátila 70 mm film do hry a ukazuje, že trnitá cesta je někdy tou nejlepší volbou. John Greenwood a jeho soundtrack skvěle dokresluje atmosféru, on a PTA musí být naladěni na stejnou frekvenci emocí, protože zatím všechno co spolu vytvořili naprosto audiovizuálně souzní. Vůbec mi tak nevadilo, že film nemá dějovou linku, o kterou by se opřel. PTA s The Master dotahuje "umění plynoucího filmu" k dokonalosti, je to jako pohupovat se v loďce na vlnách k nejasnému cíli, ovšem bezstarostně, bez stresu a s fascinovaným výrazem ve tváři. The Master je zvláštní film, ke kterému je celkem složité si najít cestu, ale pod tvrdou slupkou se skrývá skvostný diamant, který apeluje na to nejlepší co filmy můžou nabídnout. Jestli vám to stojí za tu námahu, je už jen a jen na vás, jedno je však jasné, The Master se umí odvděčit za trpělivost.

Nenašel by se snad perfektnější způsob jak zakončit tuhle hororovou dekádu, která dost možná vejde do dějin kinematografie jako "obrození hororového žánru". Midsommar je kontrastní odpověď Ariho Astera na jeho prvotinu Hereditary. Vyměnil ponuře temnou paletu barev a převážně potemnělé scény za obraz hrající všemi veselými barvičkami a za světlé prostředí Švédského venkova uprostřed léta. Mohlo by se zdát, že kvůli tomu film ztratí oproti Hereditary na strašidelné atmosféře, opak je ovšem pravdou. Ari Aster předkládá jasný důkaz, že je úplně jedno kdy, kde a jak se hororový film odehrává, ale jde hlavně o formu + podání, a že formu má Aster zatraceně dobrou. Midsommar dokáže sáhnout na nejtemnější místa mysli člověka, dokáže rozproudit myšlenky, o kterých člověk ani nevěděl, že se mu můžou honit v hlavě. Aster pečlivě tahá za nitky a hraje si s divákem jako šílený vědátor zavřený ve sklepení, z kterého se ozývá jen démonický smích. Dlouho se mi takhle těžko neusínalo jako po dokoukání Midsommar. Po celou dobu film dělá všechno proto, aby oklamal vaše smysly, na jedné straně máte světle veselý vizuál, který vám říká, že je všechno fajn, hippie atmosféra jede na plný grády a pak se na straně druhé snaží všemi ostatními prostředky ukázat, že fajn není vůbec nic a všechno spěje do kytek (pun intended). Midsommar je naprostá rozpolcenost, omamně pestrá obrazová škála spolu se skličující atmosférou je vražedná kombinace, která v hlavě diváka dokáže udělat pěkný guláš. K tomu se přidává geniální práce s kamerou a spousta záběrů, u kterých se nejde nepozastavit nad tím jak tohle mohlo duo Aster-Pogorzelski vůbec vymyslet. Florence Pugh v hlavní roli naprosto skvělá a její výraz vystrašeného štěněte a následný přerod, který vyvrcholí závěrečnou scénou... jedno velké WOW. Aster dokázal z Florence vytáhnout to nejlepší podobně jako z Toni Collette v Hereditary. Midsommar je psychologický horor se vším všudy, od první až do poslední minuty nenechá diváka vydechnout a jestli vás tenhle tip filmů láká, budete Midsommar milovat. Nedávno jsem poslouchal interview s Ari Asterem, kde říkal, že se nebrání točení i jiných žánrů filmu, tak já doufám, že si to ještě rozmyslí a minimálně jeden horor nám ještě naservíruje.

Před vstupem do každého kino sálu, kde se Dark Phoenix promítá/al by měla být dopravní značka - pozor slepá ulice. Je to smutné kam se tahle série nakonec dostala. Přes průkopníka nové vlny komiksových filmů (za což jim může být každý fanoušek Marvel Cinematic Universe vděčný), přes příjemnou alternativu v záplavě komiksových filmů v průběhu let posledních až k naprosté vyčpělosti, neoriginalitě a nakonec ke klinické smrti v podobě tohoto díla. Sledovat Dark Phoenix je jako sledovat přístroje hlídající životní funkce umírajícího člověka. Postupně sledujete jak před vašima očima umírá jedna kapitola komiksových dějin a nemůžete s tím vůbec nic dělat. Dark Phoenix je poslední hřebík do rakve X-Menů, na hercích je vidět, že jsou tu jen pro výplatu, režijně je to nejprůměrnější průměr jaký může být a dějově jak by smet. Je to poslední záchvěv před smrtí a kvůli tomu tenhle film působí tak nějak zvláštně depresivně. Nepovažuji se za nějakého vele fanouška, ale i tak mě tahle lhostejnost tvůrců štve, nedokážu si tak představit co musí cítit skalní fanoušek série. Dopadlo to nakonec nějak takhle: ze Simona Kinberga průměrného scénáristy se stal průměrný režisér, natočil dost možná poslední X-Meny v "originálním" složení a nám už teď nezbývá nic jiného než vyhlížet jejich restart a zapojení do Disneyovsko-Marveláckého vesmíru. RIP X-Meni, Foxové to měli odpískat Loganem a odejít se vztyčenou hlavou...

Vezměte všechny problémy, které mají moderní blockbustery, vynásobte dvakrát a máte novou Godzillu. Postavy jsou prázdné chodící schránky, které pouze odříkávají repliky jako roboti bez emocí (nezachraňuje to ani uřvaná Millie Bobby Brown, která mi spíš lezla na nervy). Souboje monster jsou sice super, ale pořád jsou to CGI bitvy, u kterých mi je celkem jedno kdo vyhraje. Největší chyba celého filmu je naprostá absence snahy zapojení diváka do děje. Je mi naprosto jedno, že Godzilla umře, protože film mi nedává důvod jí fandit, což je smutné. Kdyby tady aspoň byla snaha o nějakou odlišnost jako ve Skull Islandu tak bych ještě dokázal přimhouřit oči, ale tohle je čistě generická CGI splácanina bez špetky nápaditosti. Divácky naprosto neatraktivní blockbuster.