Tft

Obavy se bohužel vyplnily, stejně jako v Kingově knize je i v Muschiettiho filmu část s dospělými postavami daleko nudnější. Čekal jsem, že bude Andy odvážnější a naservíruje kratší, ale údernější druhou polovinu příběhu. Zvolil ovšem cestu přesně opačnou a vytasil ještě šílenější stopáž, která navíc není nijak zvlášť opodstatněna. Dvojka navíc trpí na úkor jedničky, které sice pomohla k úspěchu, ale za jakou cenu? Posun příběhu do 80 let z let 60? Pro jedničku skvělý nápad, dvojka ovšem v současnosti ztrácí kouzlo a film naprosto opouští nostalgická nota, která jedničce neskutečně pomohla k celkové atmosféře. Ani rozdělení filmu na dvě části děti-dospělý, se tady nakonec neukazuje jako dobrý tah. Jednička sice díky tomu působí kompaktněji, ale dvojka si kvůli neustálým flashbeckům pořád rozkouskovává děj, kvůli čemuž působí rozházeně. Z dvojky se naprosto vytrácí hororovost a až na pár světlých okamžiků (událost s holčičkou pod diváckou tribunou na baseballovém zápase) se jedná spíš o rádoby strašidelný digibordel než o Kingovskou creepy atmosféru z městečka Derry, která se má divákovy zarýt pod kůži. Nejlepším příkladem všech problémů dvojky jsou antalogické hororové příběhy všech postav, které sice samy o sobě fungují celkem dobře, ale ve skutečnosti archy postav nijak neobohacují a jen natahují stopáž filmu. Kvůli jejich umístění v ději zároveň film úplně roztříští. Dlouho jsem se v kině tolikrát nepodíval na hodinky jako u sledování It: Chapter Two. Těch 165 minut je na horor tohohle tipu zatraceně moc. Je to velké zklamání, po vydařené jedničce přichází ledová sprcha v podání druhého dílu, který kazí celkový dojem a na místo super hororového dvoj-filmu máme jeden vydařený horor a jednoho jeho nemocného bratra, který se snaží zazářit, ale už od začátku byl předurčen k neúspěchu.

Třetí řada drží laťku pořád vysoko, stejně jako druhá řada je trochu jiná než řada předešlá (jak stylem vyprávění tak celkovou stylizací, což se samozřejmě odvíjí od filmů, kterými se Duffeři inspirovali), jádro věci ovšem zůstává stále pohromadě a těch 8 epizod se dá zhltnout s naprostou lehkostí, stejně jako tomu bylo u dvou předchozích sérií. Největší devízou třetí řady je akční rychlost, kterou uhání kupředu, velmi těžko bych hledal hluché místo ani minutu jsem se tentokrát nenudil a to mi pro sérii, která má přes 7 hodin přijde jako hodně velký úspěch. Na rozdíl od druhé série třetí řada působí kompaktněji a všechny díly mají srovnatelnou kvalitu. Postavy jsou sice rozděleny do týmu, ale Duffeři mezi jejich linkami skáčou s velkou lehkostí a udržují přehlednost v naprostém maximu. Vzniká tak propletený příběh, který díky spojování mikro příběhů s makro příběhem neustále drží rozmanitost a zábavnost tak vysoko, že je pomalu nemožné po skončení epizody ihned nepustit další. Dočkáme se i uspokojivého finále, kde jsou všechny dějové linky spojeny, rozuzleny a nechybí ani tradiční cliffhanger. Je to prostě klasická Stranger Things formule použita znovu dobře a znovu trochu jinak. Inspirace třetí řady je jasná: akční a hororové fláky z osmdesátek, kdo má rád Carpentera, Hoopera, Romera, Spielberga, Raimyho, Camerona a další velká jména žánrových a blockbusterových hitů z těchto let tak si musí chrochtat blahem. Duffer bros jsou prostě pop-kulturní studna, dokáží dokonale hrát na nostalgickou notu, mají Spielbergovský cit pro zábavné vyprávění a ve třetí řadě přihazují i akčnost alá Terminátor. Nebojí se ovšem sáhnout pro inspiraci i do více undergroundových filmů jako je např. Night of the Comet. Očekávání byla opět naplněna, Duffeři to potřetí dokázali a znovu dodali sérii plnou nostalgické zábavy, která prostě neomrzí. Doufám, že Stranger Things budou taky Neverending Story.

OhHellNoBoy. Nechápu jak se Andrew Cosby dostal k tomu, aby napsal scénář, ale v Lionsgate se už nejspíš úplně zbláznili. Cosby, jakožto tvůrce komiksů to nečekaně pojal čistě komiksově, do scénáře naházel všechno na hromadu, pak utvořil jakousi dějovou linku, přidal pár trapných vtipů, které místy evokují Batmana a Robina od Joela Schumachera a nejspíš úplně zapomněl, že to někdo následovně bude natáčet. Na filmu je sice vidět, že se Neil Marshall snažil zachránit co se dá, ale s tím materiálem co dostal a týmem jakým byl obklopen to prostě nešlo. Otřesné CGI, které zestárne rychleji než si Hellboy ulomí rohy, otřesná kamera Lorenza Senatoreho, u nějž se stačí podívat na jeho resumé a je jasné, že nic jiného než Béčkový podprůměr se natáčet nebude atd. dalo by se pokračovat dál přes strašný anglický přízvuk Sashy Lane až po Davida Harboura, který vypadá jako zmačkaná červená brambora. Možná tenhle Hellboy někdy dojde k tomu, že si z něj lidi budou dělat srandu stejně jako z Batmana a Robina, to je totiž jediná šance jak by mohl uspět. Ach zlatý del Toro, který dokázal vystihnou Mignolovu potemněle gotickou atmosféru. Dávám minimální plusové body za občasný gorefest, Marshallovi hororové kořeny se nezapřou, to je ale tak všechno co se mu povedlo. Btw. z těch nepovedených komiksáren, které se snaží na konci navnadit na pokračování, kterého se nikdy nedočkáme, by se už pomalu mohl stát vlastní žánr.

Stejně jako kniha Raymonda Chandlera je i filmová adaptace Howard Hawkse zatraceně zamotaným dějovým klubkem, které pokud chce člověk rozmotat, nebude mu ani z daleka stačit jedno promítání. Dobrá zpráva je, že do dalšího promítání půjdete s velkou chutí, protože kromě zamotaného děje v The Big Sleep všechno šlape na plné grády. Howard Hawks nejprve natočil trochu jinou verzi filmu, která se dnes nebere jako kánon a naštěstí byl donucen k dotáčkám a předělávkám některých dialogů. V původní verzi byla Lauren Bacall daleko zákeřnější a film nekončila v náručí Humphreyho Bogarta, což si dnes jen těžko dokážeme představit (ovšem náznaky a původní směr filmu je z jejich vztahu pořád trochu cítit). Nejspíš i v tomto tkví genialita Howarda Hawkse, který měl dost pokory na to aby svůj film předělal a vytvořil tak jednu z největších noirových klasik. V hlavní roli září Humphrey Bogart, který si v době natáčení procházel těžkým rozvodem, některé večery tak končil na dně láhve od whisky a na place se třeba ani neukázal. Pro Hawkse nepříjemná situace v krátkém měřítku natáčení, ale v dlouhodobém velmi dobrá, protože Bogart svoje niterní pocity skvěle přetavil do role a vytvořil tak legendárního noirového soukromého detektiva, kterého si i díky skvostným hláškám Raymond Chandler a trojice scénáristů Williama Faulknera, Leighta Bracketta a Julese Furthmana, nelze nezamilovat. Velkou oporou mu je Lauren Bacall, která se v podstatě jako herecké pískle, nenechává zastínit a její umění rozhodně nezaniká ve stínu téhle herecké legendy. The Big Sleep má opravdu jedinou mouchu a tou je překombinovaný děj, byla by ovšem škoda ho jen kvůli tomu zavrhnou, protože to ostatní je noirová detektivka jako z filmové učebnice. A jestli se po dokoukání nepůjdete učit hlášky, které Humphrey Bogart ve filmu sází před zrcadlo, je s vámi asi něco špatně.

Yes man: Hipster Edition. Matthew McConaughey dosahuje svojí finální formy a ta kamera... nikdo neumí natočit západ slunce jako Benoît Debie.

Green Book je jedním z těch filmů, u kterého plně záleží na tom, pod jakým úhlem se na něj budete dívat. Má dvě roviny kvality, ta první je příjemnou buddy road movie komedií, ve které se dva lidské protiklady vydávají na cestu rasistickým jihem Ameriky v letech šedesátých minulého století. V téhle rovině film funguje především díky Mahershala Alimu, který je jediným prvkem hodným ocenění za tenhle film a Viggo Mortensenovi, jehož kýčovitý Ital si mě nakonec dokázal získat na svojí stranu, i když musím přiznat, že mu to nějakou chvíli trvalo. Chemie, jakou mezi sebou tihle dva herci mají je skvělá a je obrovská škoda, že zbytek filmu dělá všechno proto, aby jejich společnému hereckému výkonu házel klacky pod nohy. Tady nastupuje druhá rovina filmu a její naprosto zastaralý pohled na rasismus. Green Book pohlíží na svět černobíle a to je velký problém, když chcete ukázat, že právě takový svět není. Dostáváme každé klišé o rasismu na jaké si jen může člověk vzpomenout, v tomhle ohledu nepřináší Green Book naprosto nic nového a je tak jen dalším výkřikem do tmy, který svým tématem a podáním zapadá spíš do tvůrčího období podobného ražení minimálně třicet let zpátky. Kdybych to měl říct na plno, tak je to jen další loutka pro akademii, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Z toho vyplývají dvě možnosti: pokud chcete příjemnou road movie komedii a otázky rasismu vás nijak netankují tak směle do toho, budete se výborně bavit, ale jestli chcete odvážnější, trefnější a aktuálnější pohled na stav Americké společnosti šáhněte radši po BlacKkKlansmanovi.

Adam Mckay udělal tu chybu, že se snažil natočit Vice ve stejném ražení jako The Big Short. Tam kde The Big Short baví a odhaluje zajímavá témata, které navíc ukazuje v nevšedním kabátě, Vice naopak nudí a místo zábavy servíruje podprahové moralizování (za což bych posílal rovnou do pekla). Jsou části filmu, kdy se mi vyloženě protáčely panenky (předčasná titulková scéna, proslov číšníka v restauraci, celá pasáž s výměnou srdce), nad tím co si asi tak Mckay myslel, že tímhle filmem dosáhne. Věřím tomu, že je inteligentní člověk a má všech pět pohromadě, ale z Vice je úplně cítit ten jeho arogantní postoj a o co víc je pak lepším člověkem než sám Cheney, kterého se rádoby nenápadně (spíš očividně) snaží vykreslit jako bezpáteřní krysu (kterou bez pochyby byl). Ale ono ani tak nejde o to, že ho vykresluje jako největší zlo co Ameriku kdy potkalo, ale jde hlavně o to jak to dělá. Jeho meta postoj k filmařině a kroky, kterými se snaží publikum oslnit a poukázat tím na svoje prozření jsou tady tak ubíjející, že anulují veškerý informační přínos jaký film má. Jediné co tak zůstává a drží Vice nad vodou jsou herecké výkony, především tedy ty vedlejší, protože všemi opěvovaný Bale září pod tunou make-upu asi tak jako Oldman minulý rok v Darkest Hour. Osobně nevím co je tak skvělého na tomhle napodobování skutečných osobností pod tunou make-upu, ale zdá se, že Oscar je díky němu zaručen. Jediný způsob jak si Vice alespoň trochu užít, je vypnout mozek a pohlížet na něj jako na stránku o Cheneym na Wikipedii, nic víc než souhrn informací si z něj stejně nelze odnést.

Naprostej masakr. Jednoduchý příběh, kterých už jsme v akčních filmech viděli miliony tady hraje druhý housle, ale vůbec nikomu to vadit nemusí. Přes všechnu tu krev, useknutý končetiny, rozpáraný břicha a hromadu dalších možností jak se dá lidské tělo zdemolovat na nějakej příběh ani není pořádně vidět. Z popisu by se mohlo zdát, že jde vlastně jen o prázdnou vyvražďovačku a není to vlastně daleko od pravdy, háček je v tom, že je to zatraceně dobrá a zatraceně dobře natočená vyvražďovačka. The Night Come for Us je takovou gore verzí Johna Wicka, režisér Timo Tjahjanto tady choreografii akčních sekvencí ladí do naprosté preciznosti a je prostě radost pohledět jak všude cáká krev, lítají pěsti a herci padají k zemi jeden za druhým jako hrušky. Tjahjanto se musel při natáčení vyloženě rochnit blahem, protože z filmu ta energie a filmařská chuť přímo sálá a po skončení filmu by jste mu nejradši poslali všechny svoje úspory na účet, aby mohl natočit další takovou pecku. Pro fanoušky akčních a krvavých filmů jeden z nejzásadnějších filmů poslední doby a naprostá povinnost.

Za They Shall Not Grow Old si zaslouží uznání především technické oddělení, které na filmu pracovalo. Dokázali z minima vytěžit maximum a i přesto, že je na spoustě záběrů znát, že proces „obarvování“ starých černobílých pásů filmu nebyl ani z daleka jednoduchým (někdy barevnost působí kýčovitě, především v obličejích vojáků), odvedli tvůrci natolik dobrou práci, že spolu s poutavým komentářem samotných účastníků války si divák konečně může představit alespoň trochu reálný obraz toho, jak to mezi roky 1914 až 1918 mohlo na bojových pláních a v zákopech vypadat. Peter Jackson tady působí spíš na takové pozici patrona (otce projektu chcete-li) a samozřejmě, že finální podobu dokumentu poskládal on a je to jeho vize, ale uznání si zaslouží především jeho tým kreativních svěřenců. Ti díky rekreaci nejen obrazových, ale i zvukových efektů, vytvářejí uvěřitelný obraz první světové války. Místy je znát, že použitelného materiálu není ani z daleka tolik, kolik by bylo potřeba a Jackson si musí pomáhat různými berličkami v podobě zoomování na dobové fotografie atd., to je ovšem pochopitelný nedostatek, přeci jen se jedná o stol let staré záběry a je vůbec zázrak, že se jich dochovalo tolik, aby z nich mohl být vytvořen přes hodinu a půl dlouhý film. Naštěstí nedostatky obrazové plně vyvažuje komentář samotných veteránů, kteří vyprávějí své historky a poznatky z války, které Jackson citlivě skládá do průběhu celé první světové války a vytváří z nich páteř filmu, která diváka provede od začátku až po konec válečného období. They Shall Not Grow Old sice není nijak převratným filmem, ale je o to víc důležitější, protože připomíná a především zlidšťuje jednu z nejsmutnějších kapitol lidské historie. Víc reálně už snad první světová válka vyobrazit nejde.

Pohlcující vizuál, kterým režisérská dvojice Hélène Cattet a Bruno Forzani hravě strčí do kapsy Tarantinovy obsesivní schopnosti čerpání z kinematografické historie. Špagety westerny, staré italské kriminálky, experimentální filmy let sedmdesátých a snad i nějaký ten film pro dospělé, ve kterém je spousta fetiše pro milovníky vrzání koženého oblečení. Z těchto ingrediencí Cattet a Forzani vaří jejich první film podle knižní předlohy a je to hned znát, protože se tentokrát dočkáme i nějakého toho příběhu. No jak se to vezme, je to spíš příběh nepříběh, který je odvyprávěn těžce neforemně, je ale naštěstí natolik banální, že ani v té záplavě abstraktních záběrů, kamerových kreací a experimentálního bláznění, ho není zase tak těžké pochopit. Nechte mrtvoly chytat bronz si vás buď naplno získá a zhypnotizuje svojí vizuální stránkou, která je tak staromilsky stylová, že do teď nevěřím, že film někde nevyhrabali v archivu, nezrestaurovali a teď ho vydávají za svůj. Na stranu druhou je vizuál filmu jeho hlavní a jediná zbraň, která když mine svůj cíl nemá čím dalším oslnit. Nechte mrtvoly chytat bronz by se příběhově dali připodobnit ke Křížové Palbě Bena Wheatleyho, ovšem v prostředí slunného Corsického ostrova. Catter a Forzani ovšem, jak je jejich zvykem, nehodlají divákovy dát nic zadarmo, je tak potřeba hledat v mezi-řádcích. Film rozhodně stojí za vidění už jen díky zatraceně stylové režii, která se jen tak nevidí, fanoušci starých westernů si rozhodně přijdou na své, ale je potřeba se obrnit i velkou dávkou trpělivosti, protože jestli máte rádi jasný a přehledný děj, tady ho rozhodně nedostanete.