Tft

Tak tady Soderbergh trochu přestřelil. Ač se stylovou zábavností sobě vlastní a znovu v zádech se skvělým hereckým obsazením, se tentokrát pouští do až moc komplikovaného tématu, které ovšem podává formou zjednodušování do maxima a tím pádem odstraňuje vše, co je na tomhle příběhu vlastně zajímavé. The Laundromat chce být takovými historkami z podsvětí o offshorových účtech movitých a o prasknutí jejich daňového tajemství, je spíš ale jen sbírkou příběhů, které směřují ke konci, který kvůli nekonzistentnosti celého filmu vyšumí do prázdna. Nezachraňuje to ani páteřní dějová linka s Meryl Streep v čele. Srovnání se Sázkou na Nejistotu je tady asi na místě, ovšem Soderbergh svým pojetím tenhle příběh odtrhává ještě víc od reality, což byl nejspíš záměr, ale snímek tím ztrácí na váze. Nesouhlasím s názorem, že by se Soderbergh snažil diváky poučovat, spíš poukazuje na to, jak je nám tahle kauza vlastně lhostejná a v našich myslích vyšuměla stejně jako vyšumí tenhle film. To nic ale nemění na tom, že The Laundromat patří k tomu horšímu co Soderbergh natočil a namísto grandiózního vyhlášení války bohatýrům světa, je tohle spíš takový výkřik do tmy. Jestli to byl záměr a vlastně taková léčka na diváka, se asi nikdy nedozvíme, ale ve finále je to jedno, důležité je, že by se Soderberghova filmografie bez tohohle filmu v klidu obešla.

Na to jakých témat se The Peanut Butter Falcon dotýká, je to nakonec vcelku bezzubá buddy komedie. Ideální film na odreagování při nedělním odpoledni, Shia LaBeouf a Zack Gottsagen jsou taková dvojice ve stylu blbý a blbější, vydávající se na absurdní výpravu za absurdním cílem. Trochu navíc tady působí dějová linka s dvojicí drsňáků, kteří nahání Tylera. Věřím tomu, že by se film v klidu obešel bez strašáka v zádech, který je tu stejně jen kvůli tomu, aby divákovi připomínal, že má cítit napětí. Film nejlíp funguje, když Shia LaBeouf a Zack Gottsagen křižují jih Ameriky při cestě do wrestlingové školy a užívají si nově nabyté svobody, což je naštěstí většina stopáže filmu. Dobrým okořeněním je i Eleanor v podání Dakoty Johnson, která film zachraňuje když začíná sklouzávat do stereotypu (ačkoliv vývoj jejího romantického vztahu s Tylerem je dost uspěchaný a tím pádem těžko uvěřitelný). Zack Gottsagen svým herectvím-neherectvím dodává filmu reálnost i přes to, že se jedná o naprosto bláznivý příběh. Shia LaBeouf s ním dokázal navázat vztah, z kterého tvůrci čerpají po celý film a fungující chemie mezi touhle dvojicí je to, co z The Peanut Butter Falcon dělá povedenou buddy komedii. Jasně že by film mohl trochu hlouběji rýpnout do některých témat okolo Downova syndromu, ale respektuji rozhodnutí tvůrců natočit odlehčenou komedii, která si nedává za úkol tyhle problémy řešit, ale prostě pobavit diváka a dát prostor Zacku Gottsagenovi, aby dokázal, že i lidé s Downovým syndromem můžou být herci. Jediná škoda je, že tvůrci nevěřily ústřední dvojici na 100%, že utáhne celý film.

Co The King dělá velmi dobře, je vykreslení války a středověkých soubojů reálným způsobem. Žádné okázalé máchání mečem a souboje naleštěných rytířů tady opravdu k vidění nejsou. Je to spíš válení v blátě, mačkání tělo na tělo a zoufalá snaha přeprat soupeře posledním zbytkem sil, který v sobě máte. Je z toho cítit hnus, smrt a utrpení a kdejaký nadšenec do středověkých bitev, by si účast v nich po shlédnutí filmu rychle rozmyslel. The King bohužel nezůstává jen u obrazového vykreslení krutosti válčení, ale pouští se i do filozofování o smyslu války a pokud vám tedy do teď nedošlo, že válka je špatná, The King udělá všechno proto, aby vám to vysvětlil. Škoda, že David Michôd a Joel Edgerton u psaní scénáře trochu neubrali a nenechali za film mluvit víc činy postav, než jejich dialogy (Shakespearové z nich opravdu nebudou). Nasnímaný je The King opravdu skvostně, Adam Arkapaw svůj cit pro středověce špinavý (ale skvostný) obraz ukázal už v Macbethovi a tady ho ukazuje znovu, možná ještě o kousek lépe. Až na některé přízvuky stojí za pochvalu i herecké výkony, Timothée Chalamet se z ne zrovna lehkou rolí popasoval dobře, na jeho výkonu je ale občas vidět nerozhodnost a nejistota nad tím, jak vlastně tenhle historický charakter pojmout. Tohle pramení i ze scénáře, který mu do cesty staví až moc jednotvárné postavy, v celkovém kontextu je Jindřich V. jediná postava, která projde nějakým vývojem, ostatní jsou jen ploché figurky na šachovnici, které slouží k dosažení pointy filmu. Nejočividnějším příkladem je postava Dauphina v podání Roberta Pattinson, ten má alespoň dostatek odvahy pojmout tenhle charakter po svém. Je ovšem důkazem, že v tomhle filmu postavy dělá herec, ne scénář. The King je povedené historické drama s několika dobrými nápady, skvělými kostýmy a při své délce a pomalém tempu překvapivě nenudí ani minutu. Pointu ke které míří vám ale vtluče do hlavy násilím ať chcete nebo ne. Leží někde ve vodách mezi reálnou historií, Shakespearovskou adaptací a spojením těchto dvou světů duem Michôd – Edgerton. Trošku to působí jako kdyby se tahle tvůrčí dvojice až moc upnula na první nápad, který vymysleli a trochu zapomněli na „bigger picture“ filmu.

Věřím, že na papíře se nápad vytvořit hororovou abecedu mohl zdát geniální, ve skutečnosti je to ale naprostý propadák. V seznamu 26 režisérů se sice najde pár zvučných jmen, prostor který dostávají je ale natolik malý, že jen hrstka z nich dokáže vytvořit hororový segment, který opravdu stojí za zmínku. Mezi ty, které opravdu stojí za to vidět bych zařadil A is for Apocalypse - Nacho Vigalondo, L is for Libido - Timo Tjahjanto, O is for Orgasm - Hélène Cattet a Bruno Forzani, U is for Unearthed - Ben Wheatley, X is for XXL - Xavier Gens (i když k tomuhle segmentu mám výhrady, oceňuji filmařskou práci Xaviera Genseho a především gore efekty, s kterými se vytasil). 5 z 26 kraťasů, které bych doporučil k vidění, to opravdu není bilance, kterou by se film mohl chlubit. Z cesty kolem světa, která měla dát šanci vyniknout novým tvářím hororového žánru a utvořit tak jakýsi lookbook moderního hororu, nakonec vznikl chaos, ve kterém je každé další písmeno čím dál víc ubíjející, až sem si na konci říkal, jaká je škoda, že nepoužíváme hieroglyfy. Jestli je zmínka v jednom z kraťasů pravdivá, že tvůrci každý dostali 5 000 dolarů na natočení své části, tak si myslím, že svůj budget naplno využila ani ne polovina tvůrců. Některým bych ani 1 000 dolarů nevěřil. The ABCs of Death je nechutná, torture pornová snůška hororových příběhů-nepříběhů, které k sobě nijak zvlášť nezapadají, většina z nich vypadá naprosto amatérsky a když už některý z příběhu vyčuhuje a tváří se, že by z něj přeci jen mohlo být něco trošku lepšího, dostane za sebe další segment, který to zase celé srazí dolů. Největší utrpení z celé téhle antologie tak prožije divák, který vydrží všech 26 písmen výuky. PS: Jestli Japonci chtějí, aby si o nich zbytek světa dál myslel, že jsou zvrhlíci tak se jim to parádně daří, F is for Fart je toho jasným důkazem.

Návrat do Zombielandu po 10 letech bych neoznačil za úplně zbytečný, ale tvrdit po shlédnutí, že to bylo pokračování, bez kterého by jsme se neobešli, to bych lhal sám sobě. Fanoušci jedničky, kteří jsou tady jen kvůli nostalgii k zábavě, kterou první díl nabízel se mohou radovat, dvojka nejspíš splní všechna jejich očekávání. Ti kdo čekali, že dvojka provede nějaký výrazný posun jakýmkoliv směrem budou nejspíš zklamání. Druhý Zombieland je had, který žere svůj vlastní ocas. Pokračování, které se zdá být zaseknuté v čase, mezi díly je sice reálně 10 let, ve filmu to ovšem vypadá jako by uběhlo sotva pár dní. Čekal jsem, možná naivně, zápletku, která časový rozdíl mezi oběma díly nějak zohlední. Nic takového se ovšem neděje, dvojka začíná, dá se říct přesně tam, kde jsme v jedničce skončili. Celá zápletka filmu je zápletka jedničky v bledě modrém, okořeněná o pár nových postav, ze kterých stojí za zmínku pouze Madison, která dokud není v posledním aktu vrácena na scénu a pak uklizena do ústraní, růžově září a krade si celou show pro sebe. Z původního obsazení nechybí sice nikdo, ale na některých z nich je sakra vidět, že by chyběli velmi rádi. Především Emma Stone, která celý film vyloženě protrpí a chemie mezi ní a Jessem Eisenbergem je asi taková jako mezi Drahošem a Zemanem v debatě před volbami do prezidentského křesla. Není divu, že Abigail Breslin upadla do pozadí hereckého světa, tady dokazuje proč (nepomáhá jí ani scénář, který jí páruje s tou nejvíc otravně nudnou postavou a vysílá jí na úplně hloupou z prstu vycucanou misi). Jesse Eisenberg potvrzuje strmý pád jeho někdejší slávy a tenhle film je pro něj jako poslední stéblo záchrany, kterého se snaží chytat seč mu síly stačí. A tak nám zůstává jen jediný původní člen posádky, který mě opravdu bavil a je vidět, že bavil i sebe: Woody Harrelson. Zase a znovu dokazuje, že v suchém triku dokáže dobře zahrát jakoukoliv roli a svojí profesi si užívá plnými doušky. Věřím, že kdybych neviděl první díl ocenil bych dvojku daleko víc, jestli mi něco opravdu brání v tom se naplno bavit, je to repetetivnost. Moje pocity ale nemění nic na tom, že Ruben Fleischer našel jakousi tajnou formuli jak zapůsobit na tu největší popcornovou základnu filmových fanoušků, dokázal to minulý rok s Venomem a tady to dokazuje znovu. Dvojka Zombielandu je čistá zábava jako jednička, její největší problém je nedostatek ambicí tu zábavu podat trochu jinak, dobrému vtipu se rád zasměju i podruhé, nikdy ovšem nebude tolik rezonovat, jako když jsem ho slyšel poprvé.

(Obligátní doporučení nejdřív si pusti film a pak až číst komentáře).Tyhle horory z amerického předměstí ve vánočních kulisách prostě mají svoje zvláštní kouzlo, ta poklidná kolébající atmosféra vánočního klidu, náhle narušená něčím hororovým má daleko větší efekt, než kdyby se film odehrával v jakémkoliv jiném období. Chris Peckover to moc dobře ví a s tématem vánoc sice pracuje v pozadí, ale do filmu ho zapracovává naprosto skvěle a využívá veškerý jeho potenciál. Better Watch Out je home invasion horor s plot twistem, který vám zakroutí krkem o 180 stupňů. Plot twist, který naprosto mění celý vývoj filmu a obrací diváka do úplně jiné pozice. Hlavním stavebním kamenem filmu se pak stává Levi Miller, ten kdyby se narodil dřív, mohl by v klidu hrát spratka ve We Need to Talk About Kevin. Udělat z dětského herce hlavního záporáka chce odvahu. Miller rozhodně nezklamal, s tím jeho punchable obličejem hraje na nervy jako na struny u kytary a ve své roli se vyloženě vyžívá. Chris Peckover si pohrál s home invasion žánrem a natočil na něj takovou svou variaci, která skvěle baví, rychle odsýpá a dokáže neustále překvapovat.

Overlord začíná akční pasáží v letadle, která navnadí na non stop válečnou gore jízdu. Julius Avery ovšem po strhujícím začátku zpomaluje tempo a Overlord zajíždí do kolejí průměrného válečného dramatu. Vše zachraňuje poslední akt filmu, který navazuje na začátek a rozpoutává peklo v nacistické laborce. Avery rozhodně ví co dělá, bohužel látka, kterou si vybral je trochu plochá a veškerá snaha o budování hloubky děje přichází vniveč. V hororově akčních polohách to Overlordovi sluší nejvíc, když padají náckové k zemi, stříká krev, létají končetiny a pokusní králíci z laborky vstávají z mrtvých, má film svoje kouzlo. Parta amerických vojáku, okolo které se točí příběh, je až moc generická, na to aby utáhla prostřední pomaleji plynoucí pasáž filmu a tak jsem pořád nedočkavě čekal, kdy je Avery pustí do akce namísto žvatlání. Overlord dělá spoustu věcí dobře, ale na každé dvě dobré věci, je tu jedna špatná. Lhal bych ovšem kdybych tvrdil, že horor o infiltraci nacistické laboratoře se spoustou fajn praktických gore efektů není zábava, škoda jen že Overlord není jen o tom.

Found footage žánr má jen málo milníků, které opravdu stojí za zmínku a Lovec trolů k nim určitě patří. André Øvredal dokazuje, že fantazii se meze nekladou a kde není dostatek peněz, postačí lidská vynalézavost. Líbí se mi, že tvůrci šli do svého bláznivého nápadu all-in, kolem existence trolů vybudovali opravdový lore a jejich soustředěnost na detaily dodává filmu pevné a uvěřitelné základy. Zároveň oceňuji i humornou stránku filmu, Øvredal sice přistupuje k látce realistickým způsobem, ale věci jako mrtvé ovce pod mostem nebo byrokracie spojená se zabíjením trolů jsou geniální pomrknutí na diváka, která snímku dodávají lehkou nadsázku. Nejen že si tak užijete zabíjení trolů, ale ještě se u toho parádně pobavíte. Found footage, který je častou zkázou filmařů, je zde chytře vyřešen, film vypráví příběh amatérských dokumentaristů, Øvredal si tak může dovolit větší obrazovou kvalitu a zapojení dokumentaristických filmových postupů. Lovec trolů kráčí na pomezí found footage a mockumentary, šikovnou hravostí tyhle dva žánry prolíná a hlavně tím šetří rozpočet. V kasičce tak zůstalo víc peněz a díky tomu dostáváme CGI troly, kteří na rok výroby filmu vypadají opravdu luxusně, především pak poslední obří trol, který je takovou třešničkou na dortu celého filmu. Øvredal k zobrazování lovu trolů přistupuje se Spielbergovskou zábavností, k tomu dopomáhá i sám velký lovec Otto Jespersen v hlavní roli, kterému bych existenci trollů klidně i věřil, kdyby mi o nich nad pivem vyprávěl. Jak říkají sami dokumentaristé "je to Norský super hrdina". Lovec trolů je jedním z nejzábavnějších filmů ve svém žánru, přistupuje k věcem novátorsky, nebojí se experimentovat a snaží se posouvat hranice found footage žánru. André Øvredal si tímhle filmem udělal velké jméno, takhle odvážná a sebejistá prvotina se jen tak nevidí.

Kondom 98%, antikoncepce 99,97%, We Need to Talk About Kevin 100%. Odmítám jakékoliv jiné žánrové zařazení nežli horor. Tilda Swinton v jednom ze svých životních hereckých výkonů.

Možná dávám tvůrcům víc kreditu než si zaslouží, ale přijde mi, že Goodnight Mommy skrývá daleko víc tajemství, než se na první pohled může zdát. Nejdůležitější ale je, že film funguje i v základní rovině a pokud se divák nechce pouštět do rozebírání teorií a zkoumání detailů, dostane velmi slušně odvyprávěný příběh o rodinné tragédii s jasnou odpovědí na konci, povedené herecké výkony od všech třech zúčastněných herců a dostatečnou dávku psychologického/torture hororu. Byla by ovšem škoda tady skončit, protože hlavní devízou Goodnight Mommy je hraní si s divákem a z toho vycházející nejistota, ve které se nás Severin Fiala a Veronika Franz snaží držet. Goodnight Mommy je možné si vyložit hned několika způsoby a i když přistoupíte na nejočividnější teorii, tvůrci nechávají v průběhu filmu několik drobečků, které vám nahlodají mysl a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si byl po skončení filmu 100% jistý, že můj výklad je ten jediný správný. Jak už bylo mnohokrát omíláno Severin Fiala a Veronika Franz v několika rozhovorech řekli, že tenhle film je hlavně o miskomunikaci a vytváří si v tomto duchu i vztah s divákem. Tvůrci účelně zatajují některé informace a podávají nám někdy pravdivé, někdy možná lživé indicie. Mám tak pocit, že Severin Fiala a Veronika Franz předvídají inteligenci svých diváků a vlastně si z nás tak trochu dělají srandu tím způsobem, že odhalení základního tajemství filmu je sice celkem lehké, ale možná právě tohle byl jejich cíl?