Dupac

Ze začátku se to jeví jako typická romance dvou vyděděných nerdů, ale postupně jejich podivínství začne dostávat temnější odstíny a dávat smysl, jak se víc a víc se dozvídáme o jejich minulosti (a vlastně i budoucnosti). Přesto scénář není propracovaný natolik, aby celý film nestál a nepadal s citlivou režií Guse Van Santa, umocněnou nádherným atmosférickým soundtrackem, a - hlavně - uměřeným a citově nevydírajícím herectvím obou hlavních protagonistů. Právě díky nim má (v některých momentech) ten tolikrát viděný příběh "lásky, které hvězdy nepřály", neuvěřitelnou emocionální sílu.

Silence není filmem pro každého. Už volbou tématu se Scorsese hodně vzdálil mainstreamovému publiku a ani filmovým provedením mu nešel vstříc. Mám dojem, že tímhle osobním projektem, touhle niternou zpovědí chtěl oslovit hlavně svoje věrné, bez ambicí se ohlasem vyrovnat předchozím, divácky mnohem vděčnějším filmům. Právě autorský záměr, fenomenální nasnímání (kameraman Rodrigo Prieto se u mě až tímhle filmem může rovnat Ballhausovi a dalším bývalým dvorním Scorseseho kameramanům) a režie scén, ve kerých se něco zásadního děje (například všechny s inkvizicí) dokládá, proč Scorsese mezi současnými velkými filmaři v podstatě nemá konkurenci. Mlčení je filmem pro oči a k přemýšlení, nemá smysl tady ani jinde marnit čas u komentářů lidí, kteří ho odzívli po proklikání na kompu. A zvlášť tady v Čechách je paradoxní, že jedno z ústředních témat filmu (nalezení vnitřní síly a odvahy nepopřít svoje vyznání/světonázor tváří v tvář represi, respektive vyrovnání se s vědomím, že jste ho popřeli) je našemu národu (ať chceme, nebo ne) mnohem bližší než témata Mafiánů, Casin a dalších filmů, se kterými tady Scorsese tradičně boduje. I přes obligátní výhrady (místy přece jen zdlouhavost) i vlažnější vztah k církvi nemůžu (jako v případě dalších podceňovaných srdcovek) nezaokrouhlit nahoru.

Studie rozpadu osobnosti, jedné z mála, která se hudebně i lidsky vymykala obvyklým produktům popkultury posledních let. Kvantum dokumentárního materiálu je úctyhodné, až mě napadá, jestli Kapadia nenakupoval od paparazziů. A pak to velmi profesionálně sestříhal, aniž by cokoli lakoval na růžovo, kohokoli soudil nebo překročil čáru. Klobouk dolů.

Steva svatořečí jeho syn, taky režisér Případu Thomase Crowna, všechny tři manželky, herecký kumpán Robert Vaughn. Průlet letem světem nejslavnějšími filmy i kárami a k tomu zkratkovitá bio. Potud celkem v pořádku. Ale proboha, co ten zbytek? Vyžehlená modelka bez kontextu, svěřující se se svými fantaziemi týkajícími se McQueena. Totéž NĚJAKÁ motorkářka a NĚJAKÝ týpek u boxovacích pytlů. Proč oni? Chápu, že i Brosnan a Oldman tam byli za fanoušky, ale výpovědní hodnota nulová. Úloha filmových historiků redukovaná na citace několika novinových titulků a bonmotů. Dokument --Já, Steve McQueen-- je produktem komerční televize pro nejmasovější publikum. Nejsilnější momenty (předčasná smrt, zmínky o řevnivosti s kolegy) naznačují, že život tohohle pistolníka by vydal rozhodně na víc.

Sam ladí formu. První půlka, starosvětská projížďka po skalistých horách, vyžaduje trochu shovívavosti k filmům pro pamětníky. Ale příjezdem na místo určení to všechno zapadne do sebe - bigotní pošuk, machové v obětí lehkých žen a ne úplně černobílé vidění toho, kdo je hrdina a kdo sráč. Klasický western nečekejte - spíš pohled do chlastem a deziluzí ještě ne úplně rozežrané duše na začátku cesty do filmových dějin.

Začátek rozhodně slibnější než konec. Místo vyústění skvěle rozehrané partie jenom natahovaná exhibice (skvělého, samozřejmě) McConaugheyho se spoustou samoúčelného násilí a ničím, co by se nedalo shrnout do pár vět. Navíc byla pointa jasná už předtím. Právě tady se nejvíc poznalo, že to je filmem maskovaná divadelní hra. Škoda přeškoda, takhle vyšinutá rodinka se jinak tak často nevidí. Silné tři *

Kafka v orwellowském světě, okořeněném montypythonovským šklebem. Gilliamův překotný proud představivosti, ještě nesešněrovaný producentskou kazajkou. Podle mě ne jeho nejlepší film, ale rozhodně má nejvíc vrstev. A v dnešním světě znovu smutně nabývá na aktuálnosti.

Osmdesátky z toho čouhají snad ještě víc než naivňoučký scénář a pomrkávání na Hitchcocka. Proto doporučuji hlavně těm, kterým se stýská po časech, kdy se vraždy daly vyřešit u kafíčka, při milostných předehrách teskně vyhrávalo ságo, na diskotékách brejkovaly prkna, a jedno takové oživlé dřevo - Mahoney - mohlo dostat seriózní roli. Od režiséra L. A. Confidential jsem čekal přece jen víc.

K mému nemalému zklamání jde spíš o politický manifest než o plnohodnotný film. Při jeho sledování jsem se cítil jako na výchovném koncertě stárnoucího akademika, který vyzdvihuje ty správné (rozuměj republikánské) hodnoty, na kterých stojí americká demokracie. Dokážu si představit, jak na to nahnali studenty pro školní představení a řadě z nich se to táhlo víc než běžná hodina dějáku.

Příjemná hoďka a půl ve společnosti mile ujetých hlavních protagonistů Divadla Sklep a jejich poplácávání se po ramenou. Ale nezasvěcený (a vlastně ani zasvěcený) v podstatě nemá, co by se dozvěděl. 65 %