gudaulin

Velkolepý úspěch Tarantinova snímku Pulp Fiction nastartoval vlnu filmů, které se ho snažily buď kopírovat nebo aspoň napodobovat a vytěžit z diváckého zájmu maximum. Go spadá přesně do této kategorie filmů, jeho inspirace snímkem Pulp Fiction je zřejmá už z toho, že kopíruje jeho strukturu. Je také rozdělena do několika samostatných příběhů jednotlivých postav, které se vzájemně proplétají. Opět se tam vyskytují zajímavé stylizované postavy, které vypouštějí z úst hlášky, zabývají se nelegální činností a žijí životem, který je na hony vzdálený běžným měšťáckým představám. Kladní hrdinové se v tomto světě v podstatě nevyskytují, všichni jsou nějak pošpinění. A důležitá je i humorná nadsázka, kde jsou násilí a zločin podávány jako forma zábavy. Na druhé straně, slabinou Go je scénář, který jednak až příliš napodobuje některé filmy minulosti a jednak není tak vypilovaný. Navíc scénárista ani režisér neměli tak velkou dávku odvahy, takže nezacházeli do krajnosti a příznačné je, že na konci filmu se vlastně nikomu nic nestane - hrdinové filmu zažili prostě jen jeden divoký víkend, který nezanechal žádné následky kromě toho, že mají na co vzpomínat. Zároveň je zřejmá snaha orientovat se na mladé publikum. Je tam znát příklon k teenagerské komedii, tak populární v 90. letech. Celkový dojem: 65 %.

Na válku Izraelců v Libanonu si ještě pamatuju, byt jsem zdaleka nebyl dospělý. Izraelská armáda chtěla tehdy zničit hlavní stan Organizace pro osvobození Palestiny v Bejrútu a přinutit Palestince odejít z Libanonu. Přes drtivou vojenskou převahu se tohle tažení změnilo v noční můru, protože izraelská armáda do té doby nebyla cvičená k boji proti nepříteli používajícím partyzánskou taktiku a operujícímu ve velkoměstských aglomeracích. Do té doby získávali Izraelci úspěchy v boji s velkými armádami svých arabských sousedů ve velkých válečných střetnutích. Animovaný film dokáže zachytit a vykreslit atmosféru šílené války ještě lépe než hraný film nebo přinejmenším s výrazně nižšími náklady. Je to velmi zajímavá podívaná už z výtvarného hlediska, barevné ladění záběrů, které se odehrávají ve vzpomínkách hrdinů, vytváří stísněnou a přitom velmi působivou atmosféru. Je to silně protiválečný snímek, neobyčejně emotivní a už dnes, byť se jedná o počátek března, je to můj hlavní favorit pro můj osobní žebříček nejlepších filmů letošního roku. Jen se divím, že tenhle kousek nedostal Oscara, opravdu bych chtěl vidět film, který ho pokořil, abych měl srovnání. Celkový dojem: 100 %.

Jiří Barta se v minulosti zabýval prakticky výhradně autorskou tvorbou pro dospělé a v případě svého nejnovějšího projektu sáhl k žánru pohádky vlastně z nouze, když není možné získat finance na ryze artovou animovanou tvorbu pro dospělé publikum. Jenže i tak své původní představy o animovaném filmu vtiskl do svého filmu, takže vzniklo něco, co se snad nejvíce podobá Švankmajerovu snímku Něco z Alenky. Poetická podívaná, která je na hony vzdálená běžným rodinným snímkům, které v současnosti chrlí světové společnosti typu Pixar nebo Walt Disney. Děj není podstatný a dá se shrnout do několika řádků, důležitá je atmosféra filmu a zejména jeho výtvarné řešení. Prostor je zaplněn obrovským množstvím předmětů, které lze nalézt na dávno opuštěné půdě, a ty předměty díky režisérovi a animátorům ožívají a vytvářejí bizarní svět, který je ve výsledku přitažlivější pro dospělého diváka než pro malé dítě. Zužovat film Na půdě na žánr pohádky je zavádějící. V kině jsem si všiml, že si ten film vážně vychutná spíš rodič než jeho potomek, byť hlavní hrdinkou je dětská panenka. Při prvním shlédnutí jsem si ani nedokázal vychutnat všechny ty výtvarné detaily a filmařské nápady. Je to typ filmu, který si nejvíc vychutná fajnšmekr animované tvoby, film, který patří do špičky současné tvorby a má šanci zabodovat na některém festivalu. Je jen škoda, že se nepodařilo najít dostatek financí, aby se natočilo i zbývajících 20 minut filmu podle původního Bartova záměru. Barta do svého filmu navíc zabudoval i linii politické satiry, jeho vládce Říše Zla je vlastně taková zapomenutá busta totalitního státníka, který k ovládání svých poddaných používá praktiky typické pro autoritářské státy. Rozkošné jsou např. vládcovy rozhlasové projevy a slovník, který používá. Celkový dojem: 95 %.

Jakkoli se snažím být vstřícný k večerníčkovým cyklům současnosti, v případě SOSáků nemůžu najít prakticky žádné klady. Především absentuje tradiční česká poetika, scénář je takový didaktický, bez citu a prožitku a hlas vypravěče, respektive vypravěčky je nezáživný bez špetky charisma. Celkový dojem: 25 % (za praktické informace dětem do života). Zajímavé je, že jak se mi tentýž výtvarný styl líbil v případě raráše Mlíka, u SOSáků mě odpuzoval.

V 70. letech byly příběhy o panu Auťákovi a jeho dětských přátelích v Polsku stejně populární jako u nás příběhy o panu Tau. Vycházely jednak knižně, jednak se natočily tuším tři a možná i více filmů resp. seriálů v polské televizi. Těžko říct, jak by obstály v dnešní době, protože je to už dlouhá řádka let a vzdávám se tedy procentuálního hodnocení, ale ve svém dětství jsem je měl rád.

Bizarní hříčka, která zapadá do pokusů České televize o alternativní zábavu v pátečním pozdně večerním bloku na ČT2. Rukopis nezapře režiséra, který se podílel např. na výrobě Tuzemského konzumního. Dvě hvězdičky jsou za odvahu a originalitu. Celkový dojem: 70 %.

Otevřeně se přiznávám, že tvorba studia Disney mě svou orientací na nekonfliktní rodinné filmy tak říkajíc "pro všechny" a svým neblahým vlivem na podobu animovaných filmů odpuzuje a dopředu jsem poněkud zaujatý. O to víc mě překvapilo, že jejich nový celovečerní animák je nejen koukatelný, ale sehrává víc než vyrovnanou partii s nejlepšími animovanými filmy roku vzniku. Pokud ho srovnám s VALL-I, pak pixarovský snímek vede v oblasti animační techniky, ale emocionálně mně je bližší Bolt. První polovina filmu byla za jasných pět hvězdiček, v té druhé, kde se objevil místo ironické nadsázky sentiment a hrdinský patos ve stylu Lassie se vrací, jsem musel slevit na 4 hvězdičky. V první části ovšem kraluje lehkost a řemeslná virtuozita. Díky uměřené nadsázce tyto scény ocení jak příznivec podobné akční podívané, tak i její kritik, který ty scény vnímá jako parodii. Dobře vykreslené postavy, kdy Bolt vystupuje coby Don Quijote a jeho společnice černá kočka se svým praktickým, poněkud cynickým přístupem k okolí, jako Sancho Panza. Pěkné, dynamické a dobře vypointované scény, jednoduše kvalitní film pro děti, dobře stravitelný i pro jejich dospělý dozor. Celkový dojem: 85 %.

Tři barvy: Červená je nejsympatičtější a patrně i nejlepší část Kieslowského barevné trilogie. Vedle vykonstruované Bílé a depresivní Modré je natočená poněkud odlehčeně a funkčněji. Scénář sice postrádá lehkost a přímočarost Kieslowského děl z 80. let, takže divák se k pointě, lépe řečeno smyslu celého příběhu dopracuje o poznání pracněji, ale hodně zachraňují herci, především Jean-Louis Trintignant, který své postavě soudce dal hned několik rovin a je radost jeho vyzrálé herectví sledovat v každé scéně, kde se objeví. Je to film o toleranci a o střetávání různých pohledů na život a svět kolem nás. Režisér záměrně konfrontuje postoje starého zatrpklého muže, který coby soudce zažil mnohé s optimismem mladičké půvabné a idealistické dívky...Celkový dojem: 80 %.

Zajímavý námět by tu byl - plyn, který mění zásadním způsobem lidskou náladu, je nápad, který mohl vést ke spoustě krkolomných situací a nabízel nesmírně mnoho možností. Bohužel scénárista s ním naložil tím nejbanálnějším způsobem, takže vznikla tuctová komedie, do které tvůrci splácali všechno, o čem se domnívali, že diváka naláká. Máme tu potrhlého vynálezce, bandu gangsterů, kteří chtějí ukrást jeho objev, honičky a rvačky ve stylu starých grotesek, westernové městečko, půvabnou krásku, která se zamiluje do hlavního hrdiny, prostě ničím ten film nevyniká a protože humor je takový jalový a příběh rezignuje na logiku, jediným důvodem, proč se ke snímku dnes vracet, je Jean Lefebvre v hlavní roli. Celkový dojem: 40 %.

Veberův vybroušený filmařský styl mám rád a ani tentokrát mě nezklamal, byť z pohledu celé jeho tvorby určitě nejde o nejlepší kousek. Kdo čeká komedii se smrští gagů ve stylu Hračky s Pierre Richardem bude sklamaný, na to už ke stáru Veberovi přece jen schází energie a nápady, nicméně nadhled, jiskřivé dialogy a přiměřená dávka situačního humoru Dablérovi určitě nechybí. Na rozdíl od přeslazených amerických romantických komedií dokáže Veber udržet úroveň a nesklouzává k podbízivosti.Jeho příběh o nevěře je sice v zásadě moralita, podaná ale vlídně, s pochopením a s elegncí. Snad jen finále mohlo být nápaditější...Celkový dojem: 70 %.