LeChouan

Kontra-kultura, nová levice, „kulturní revoluce“ - ideologie zasahující v 60. letech Evropu (západní) a Spojené státy americké, a enormně zajímavé pro současnost, kdy se tyto, tehdy ještě levé „úchylky“, transformovaly do institucionalizované ideologie, ovládající primárně tzv. Západ a pronikající do bývalého socialistického bloku. V tomto konkrétním snímku se podíváme, kterak levicová infekce počala na sklonku 60. let minulého století stravovat Spojené státy Americké. Dílem budeme svědky ukázek z chicagských protestů proti válce ve Vietnamu z roku 1968. Protestů organizovaných „novou levicí“. Konkrétně aktivistickými skupinami: „Studenti za demokratickou společnost“ (Students for a Democratic Society, SDS); zpolitizovanými hippies - „Mezinárodní strana mladých“ (Youth International Party, tzv. „Yippies“ a „Strana černých panterů“. Plánovaná shromáždění nových levičáků spojená s protiválečnými protesty, které mají být „mírumilovné“ – prostě jen trochu té hlasité hudby, skupinového sexu, halucinogenů (co by na tom mohlo komu vadit (?), my uděláme nepořádek a vy ho po nás uklidíte (!)) - ovšem nejsou zástupci města povolena. Nicméně se přece jen konají. A ve svém výsledku rozhodně nejsou mírumilovná. Srpen 1968 v Chicagu je krvavý; snímek jednoznačně vidí vinu na straně policie. Dále se zúčastníme soudního procesu, čekáme drama ze soudní síně, kdepak, fraška v soudní síni. Atmosféra procesu navozuje představu zoologické zahrady, přesněji opičího pavilonu. Obžalovaní organizátoři protestů, včetně jejich advokáta (a příznivců v soudní síni) nedovolí, aby konvence omezovali jejich přírodní přirozenost. Nicméně záběry ze soudní síně se drží skutečného průběhu procesu, jak jsem se posléze dočetla. Snímek rozhodně stál za zhlédnutí a neodmítám ani znovu-zhlédnutí (filmů s tematikou „nové levice příliš není, alespoň ne kvalitních), třebaže sympatie jeho tvůrců jsou zřetelně na straně levicových aktivistů. Vcelku dobře ukazuje, jak snadno se zvrhnou hlučné, parodické, zesměšňující, a snad i zpočátku nikoho neohrožující manifestace, pokud narazí na ozbrojené složky, mající zajišťovat klid a pořádek ve městě, a které mohou být z mnohohlavého davu nervózní. Poté stačí málo, aby se obě strany naladily na bitku. Navíc někteří z vůdců nové levice moc dobře věděli, že střet s policií je dobře mediálně využitelný, a tak se provokací záměrně dopouštěli. Na co by se jinak svět díval ? Na špinavou, drogami sjetou omladinu, znuděnou svým životem v blahobytu. A na závěr nelze neocenit herecký výkon Marka Rylance (skvělý Thomas Cromwell v mini sérii „Wolf Hall“)  v roli advokáta obžalovaných aktivistů.

Snímek, nad jehož zhlédnutím jsem váhala a ke sledování přistoupila s určitou předpojatostí. Koneckonců, jde o film natočený na motivy knihy komunistického spisovatele, sepsanou na objednávku, tak aby oslavila a vyzdvihla úlohu komunistů - odbojářů z vězeňské samosprávy a ilegální organizace v Buchenwaldu. První záběry můj zaujatý pohled potvrdily, v centru pozornosti je mladý muž, vězněný v Buchenwaldu za bolševickou propagandu, kterému jeho spoluvězni – soudruzi - dopomohou k umístění, které v lágrových podmínkách přece jen poskytuje větší pravděpodobnost přežití. Nemá nic do činění s opravdovou hrůzou, s tzv. „malým táborem“, peklem Buchenwaldu, v němž lidé umírali ve velkém. S postupujícím časem ovšem ono vědomí, že se do centra pozornosti dostávají jedinci, kteří v jiném čase, případně jiném místě, vytvořili či vytvoří obdobné tábory, kde již ovšem oni budou těmi v uniformách, ustupuje a soustředíte se na děj. Dilema, zda chránit především své zájmy, svůj život nebo se pokusit zachránit život jiný, bez ohledu na stranické direktivy, bez ohledu na možné ohrožení odbojového hnutí, bez ohledu na základní instinkt všech živých bytostí – touhu po přežití. Snímek působí nepříjemně sugestivně, nepříjemně realisticky (nejenom pro záběry na vychrtlé lidské trosky, na německy precizně využité místo k „ubytování“ (= natěsnání co největšího počtu lidí na minimální prostor), drsná a krutá džungle koncentračního tábora - pro vězněné, kteří vědí, že se blíží svoboda a o to urputnější je snaha o přežití, - pro věznitele, znalé blížícího se konce, plné směsi strachu a vzteku. Ano – sledujeme džungli, vytvořenou lidmi, aby u vězněných i věznitelů, anulovala jakákoli jiná hnutí mysli, než základní přírodní instinkty. A ano – snímek ukazuje i to, že se to nacistické moci (ani té komunistické) nepodařilo. Co oceňuji, je využití autentických záběrů postupující americké armády, dovedně propojených s hranými událostmi posledních dnů koncentračního tábora. Tábora, kde bylo v letech 1937 až 1945 vězněno 250 000 lidí, přičemž o život zde bylo připraveno 56 000 vězňů, ať již v důsledku mučení, lékařských experimentů, nebo pouhého vyhladovění. (Dodejme, že v dubnu roku 1945 šlo o poslední dny koncentračního tábora v režii nacistů, tábor pár měsíců na to byl ovšem opět v provozu; na stejném místě byli tentokrát vězněni lidé, nehodící se novému komunistickému režimu. V důsledku hladu a nemocí zde mezi rokem 1946 a 1947zemřelo dalších 7 000 lidí.) Úhrnem, jde o dobrý film. Němcům se podařilo natočit kvalitní snímek, reflektující zločiny nacistického režimu. Pochopitelně jde o zločiny, které jdou hůře popřít, asi proto se mi v relaci s tímto filmem vybavují „Krvavé země“ (i stejnojmenná kniha) a fakt, že filmů, které by se odvážily vyprávět příběhy o hrůzách z období 30. a 40. let 20. století, odehrávajících se na území Polska, Ukrajiny, Běloruska, baltských států, západního Ruska je poskrovnu („Volyň“, „Katyň“, „Jdi a dívej se“, „Hladomor´33“, „Výletnice“, …). A když, tak lze sotva hovořit o reflexi, povětšinou jde o snímky o událostech, kdy byl ten který národ momentálně v roli oběti. Jinak tomu není ani u Němců. Nevybavuje se mi německý film o zločinech německé armády, spáchaných na těchto územích, spíše převažuje snaha líčit německý wehrmacht a jeho příslušníky jako „pouhé“ vojáky, sice vojáky okupační armády, nicméně armády bojující čestně - nikdy proti civilistům („Válečná generace“, „Stalingrad“).

„Už rozřezala své kožené boty na tenké proužky, které pak vařila s kopřivami a semínky červené řepy. Už zkoušela vyhrabávat žížaly a sát kůru ze stromů. Dnes ráno v horečnatém deliriu okusovala nohu kuchyňské stoličky – žvýkala a žvýkala, dokud jí z dásní nezačaly vyčuhovat třísky. … Ve vsi, kde dospělí muži žvýkali hrudky hlíny s nadějí, že budou obsahovat mravence nebo hmyzí vajíčka, kde děti rozhrabávaly koňský trus s touhou najít nestrávená zrnka obilí a kde se ženy praly o kosti.“ Po skončení filmu se mi vybavil tento pár stránkový úvod knihy (T.R.Smith. Dítě č. 44), který poskytne o děsivém roku 1933 na Ukrajině neskonale lepší obraz, než téměř 2 hodinová filmová „Trpká úroda“. (Může obsahovat možné SPOILERY). Ne, že by „Trpká úroda“ nebyla trpká podívaná, bohužel nikoli vzhledem k tématu, ale vzhledem k jeho zpracování. Děj začíná v době první světové války a život na Ukrajině je idylický. Nabídne se pastelová, přeslazená podívaná na širé, úrodné, vlnící se ukrajinské lány. Ukrajinci ve vyšyvankách, Ukrajinky v krojích, ukrajinští pankáči (pardon kozáci) jako vystřižení ze Sienkiewiczova románu, ovšem se schopnosti čínských létajících super-hrdinů; zejména v rodu hlavního hrdiny příběhu se super-schopnosti dědí v mužské linii. A když už to vypadá, že idylka bude ještě idyličtější - padl Car a Ukrajinci se těší na nezávislost – tak, kde se vzali tu se vzali, místo Cara bolševici. Nemyslím, že pro představení šílenství sovětské moci je vhodný film ve stylu fantasy (Ukrajina, dle filmu pouze Ukrajina, je postižena hladomorem, bojuje, hladomor ne-hladomor - kozácká jízda na dobře živených koních, nejmladší z kozáckého rodu Kačaňuků se mění v ukrajinského Ramba; ani ta láska nechybí). Střípky historických faktů o postupech sovětské moci na Ukrajině jsou ukryty do romanticko – dobrodružného balastu a ztrácejí na intenzitě. Počáteční experimenty se sovětizací zemědělství. Tam, kde státní politika naráží na odpor, likvidace celých skupin obyvatelstva, které stojí v cestě. Na Ukrajině dochází k odstranění národní inteligence, duchovenstva, rolníků (máš koně, krávu ? - jsi kulak !); vrcholem stalinistických represí je státem řízená genocida, včetně úmyslně vyvolaného hladomoru. Proč přikrašlovat reálnou podobu velkého hladomoru roku 1933, který pohltil 3 až 4 miliony životů v průběhu několika měsíců. Kdo nechce vědět, informace o povaze bolševické moci stejně hledat nebude. Kdo chce znát, film „Trpká úroda“, je nedostatečný a svým způsobem i urážlivý, protože zlehčuje - potkat skupinka hlady pološílených výrostků v lese osamoceného muže s uloveným králíkem, opravdu by se s ním spřátelila nebo snědla jak jeho úlovek, tak neopatrného muže?

Pyrenejský poloostrov; automaticky se mi vybaví Španělsko, onen menší stát v západní části poloostrova zůstává ponořený do jeho stínu. Nyní, po zhlédnutí snímku o zázraku v portugalské Fatimě (přesněji dvojice snímků, viděných v krátké době po sobě) se onen stín trochu prosvětlil. Filmová „Fatima“ z roku 1997 je syrovější, méně přikrášlující (prostředí rolnického kraje, jeho obyvatele, trojici dětských vizionářů, tehdejší politická situace) a méně konkretizující (podoba Matky Boží) než její mladší verze. A třebaže film tematisuje událost, kdy po šest měsíců přicházela Panna Maria za trojici malých negramotných pasáčků, neznamená to, že se každý „nekřesťan“ musí dílu vyhnout. Lze jej sledovat i pro reakce lidí na „tajemství“, které dlouho tajemstvím nezůstane – a děti čelí nedůvěře, obviňování ze lži, nebo naopak slepé víře, prosbám o přímluvu a všeobecně rostoucímu pozdvižení z celé události. Lze jej sledovat pro seznámení se s politickou situací v Portugalsku ve válečném roce 1917; země je zapojena do války a již nějaký ten rok je republikou s výrazně anti-klerikálním zaměřením. I proto vyvolají děti, tvrdohlavě trvající na svém, totiž že se setkávají a rozmlouvají s Matkou Boží, která přináší poselství trpícímu a hřešícímu lidstvu, takový poprask. Poprask v církevních kruzích, obávajících se reakce státu. Poprask u vládnoucích republikánských politiků, tušících za „zjevením“ nikoli pouhou dětskou fantasii, ale nekalé pikle Církve. Snímek předkládá příběh, který vcelku věrně rekonstruuje tehdejší děje; je na divákovi, jak poselství Fatimského zjevení přijme. (Nepochopím, proč se někdo dívá na film, avizující naprosto srozumitelně, své křesťanské zaměření, jen aby se následně rozčilil, že se film zabývá debilní křesťanskou tématiku a on jej mohl za-odpadovat.)

Válečných filmů z druhé světové války je … to bychom se nedopočítali, a počítali bychom dlouho i kdyby se výběr zúžil na tématiku východní fronty. Filmy, sledující osudy Španělů, vyslaných na východ, do centra marxistické moci, pomstít její vměšování se do španělských záležitostí (a pomstít španělské zlato), by se dali spočítat za použití prstů na rukou. Zde jsou válečné události zimy roku 1943 kulisou pro vyšetřování série vražd, odhadování a odhalování jejich motivu; zrádci ve vlastních řadách (?), komunisté (?) , zednáři (?), ozvěny minulosti (?). Není příjemné sledovat španělské vojáky „nesoucí na špicích bajonetů Boží pomstu“ do samého srdce bestie, když současně vidíme posvátnou vlajku katolického Španělska vedle vlajky s hákovým křížem, a je jasné, že muže z Modré divize vede do boje ta samá bestie (jen pod jiným jménem). Silné jsou i závěrečné titulky; snímky ještě živých mužů z Jihu a snímky jejích hrobů daleko od vlasti; uvědomíme si, že další Španělé skončili v některém ze sovětských pracovních táborů. Dala bych si líbit více filmů o španělské Modré divizi (División Azul).

Výborná polská kriminálka. Ukázka jak neotřele vložit do kriminálního žánru motivy z historických legend i soudobou politiku (pokusy o vložení výtek na adresu politiků v kriminálním žánru obvykle dopadají trapně a nudně). Polský sériový vrah, inspirující se časy, kdy zločinci scházeli ze světa nehezkou, veřejnou smrtí jako varování pro jejich případné epigony, nenudí ani minutu. Nenudí ani poněkud nasertivní kriminalistka Helena Rus (Malgorzata Kozuchowska). Plusem je i fakt, že Poláci chápou, že občas i policisté, zločinci, sérioví vrazi vzhledově neodpovídají standardům silikonových manekýnů. Poznámka - netuším, proč každý jen mírně temnější, drsnější detektivka se musí porovnávat se „severskou“ („skandinávskou“) školou nebo americkým filmem „Sedm“ (výjimečným snad jen svou nechutností). Jen mne mrzí, že marně hledám onu ve filmu zmiňovanou legendu.

Řemeslně kvalitní. Po stránce hereckých výkonů, osnovy příběhu (střídání scén z nacistického Německa, okupovaného východu, Itálie a Vatikánu). Postavy, z nichž většina zastupuje skutečné osoby, žel některé z nich režisér mění v karikatury (Kurt Gerstein, pracovník švédského velvyslanectví, německý evangelický biskup Dibelius, Biskup Galen, papežský nuncius v Německu, Jeho Svatost papež Pius XII.). Film se zdánlivě soustředí na „„Endlösung“, na poslední fázi „očištění“ germánské rasy, na vlastní realizaci průmyslové genocidy židovského národa. Jsou tu realizátoři, více či méně si vědomí své úlohy v tomto státem řízeném masovém vraždění. Je tu k osudu svých bývalých židovských sousedů, kolegů lhostejné německé (árijské) obyvatelstvo. Je tu svobodný svět, neutrální či ve válečném konfliktu s nacistickým Německem. Svobodný svět, který přes svědectví, která se mu o zhoršujícím se postavení Židů v Německu, dostávají, nejeví příliš ochoty k přijímání židovských uprchlíků. Od okamžiku kdy se Německo začne prodírat na Východ začínají vedle vlaků s vojáky, vojenským materiálem, putovat východním směrem i vlaky s bytostmi, které nejsou pokládány za lidské. Zde začíná vyprávění o snaze Kurta Gersteina, důstojníka SS, otřeseného na vlastní oči spatřeným masovým vyhlazováním Židů, informovat o této zrůdnosti svět a jeho prostřednictvím německou veřejnost. Jeho snaha je marná, setkává se s nedůvěrou, se strachem, s lhostejností. Tento odvážný člověk si dozajista vzpomínku zaslouží, žel tento cíl film nesleduje. V první řadě jde o antikatolickou propagandu. Zejména o pošpinění památky papeže Pia XII.. Režisér jde za svým cílem vychytrale, sem tam do příběhu vloží střípek pravdy. Například připomene, že existoval katolický biskup, který se postavil nacistické moci, když tato zahájila realizaci „rasové hygieny“ skrze vyvraždění postižených lidí, a uspěl. (Ale vše se zlehčí, vždyť ten katolický „flanďák“ zase tak odvážný nebyl, sice chránil postižené, ale Židů se nezastal. Clemens August von Galen, biskup vzdorující pohanskému nacismu, se filmu těžko dočká.) V dílku pana Costy-Gavrase se mihnou evangelíci, jejich nečinnost, lhostejnost, je samozřejmě v pořádku; evangelický biskup Dibelius, ač Gersteinem o hrůzném osudu Židů informován, neudělá nic, ale to také nevadí (nevadí patrně ani biskupův doložený antisemitismus). Pak již jen postačí vyzdvihnout obavy nunciatury v Německu naslouchat důstojníkovi SS; papežův vánoční projev roku 1942 předvést jako několikaminutovou záležitost, v níž se zmiňují především oběti bombardování; ochranu poskytovanou Církví a katolíky Židům v Němci obsazeném Římě bagatelizovat na asyl pro pár jedinců. A úkol využít filmový průmysl pro šíření „černé legendy“ o bezcitném papeži a bezcitné katolické církvi, jdoucí „na ruku“ nacistům, je úspěšně naplněn. Levicový režisér pokračuje v pochopitelném úsilí „rudých“ co nejvíce poškodit morální autoritu svého protivníka, katolické církve a jmenovitě Jeho Svatosti, Pia XII., velkého odpůrce levicových úchylek: nacismu a komunismu. Nestydí se využít diskreditační hru „Náměstek“ od Rolfa Hochhutha (mimochodem přítele a obhájce Davida Irvinga), o níž je známo, že byla sepsána dle námětu, vyrobeného specialistou KGB na dezinformace (generál Agajanc). Informace o tzv. „konečném řešení židovské otázky“ dostával Svatý stolec od jara 1942. Papeži se v této souvislosti vytýká mlčení, je kritizován, že veřejně a jednoznačně neodsoudil pronásledování Židů nacistickým režimem. Jeho veřejných vystoupení, která by zřetelně odsoudila nacismus, není mnoho. (Ve vánočním poselství z roku 1942 hovořil o utrpení statisíců lidí, které se děje jen kvůli jejich národní nebo rasové příslušnosti.) Papež Pius XII. se rozhodl podporovat pronásledované Židy skrytě, v nejvyšším možném utajení, prostřednictvím tajné diplomacie. Papežskou diplomacií bylo zachráněno kolem 800 tisíc Židů, tedy více než zprostředkováním mezinárodních organizací, včetně Červeného kříže, anebo legendárních misí švédského diplomata Raula Wallenberga. Je zde nacistická okupace Říma, kdy dala církev k dispozici všechny své zdroje: téměř každá bazilika, každý kostel, každý seminář, každý konvent ubytoval Židy a pomáhal. Do té míry, že v Římě, se ve srovnání se dvěma tisíci deportovanými Židy dalších deset tisíc mohlo zachránit. Totéž probíhalo i v jiných italských městech obsazených Němci. Papež udělil pro tento účel dispens od klauzury u přísných řeholních řádů a vydal příkazy, aby mohli být Židé ukrýváni i na území Vatikánu. V papežském letním sídle v Castelgandolfu spala jedna židovská rodina s dětmi dokonce přímo v papežově ložnici. Ale o fakta zde přece nejde. Dle mého názoru jde o přenos vinny. My nic, my jsme nevinní, my jsme nic nevěděli, to všechno ONI. Státy, které odmítaly poskytovat azyl židovským uprchlíkům se mohou cítit bez vinny. Němci, nemohou-li už popřít, že byli tvůrci a aktéry genocidy Židů, mohou tvrdit, Kristův náměstek na zemi hlasitě neprotestoval, co jsme mohli dělat my – obyčejní lidé. Je typické, že tak ochotní kritikové papeže Pia XII. a katolické církve, ignorují poválečné hlasy ze strany Židů, které vyjadřují vděčnost a úctu, právě papeži Piovi XII. „Nebyla žádná propast hrůzy a neštěstí, do níž by duch lásky Pia XII. nesestoupil. O všestranných dílech milosrdenství Sv. otce by bylo možno psát svazky. Za tímto velkým papežem stojí katoličtí kněží na celém světě, řeholníci a řeholnice, laici. Kdo je schopen vypovědět to, co vykonali? Zákon přísné klauzury byl zrušen, všechno, každá věc byla dána do služby milosrdenství. Když se rozmohlo utrpení, rozmohlo se i světlo vyzařující ze Srdce Krista a Jeho náměstka. Židovstvo je zavázáno Piovi XII. velkým dluhem díků. Žádný hrdina v dějinách nebyl více odhodlaný a bojující, více hrdinský než Pius XII.“ (rabi Izrael Zolli) „Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“ (Golda Meirová, izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka, v roce 1958 ke smrti papeže Pia XII.) (Děkuji za snahu o objektivitu komentátorů: CSSML, woody, Aidan, radektejkal, Saxos, Koly.) Nelze dát odpad, kvůli připomínce osudu a odvahy Kurta Gersteina.

Mazaně natočeno. A to ve druhé části, kdy se děj příběhu přesouvá do vězení a začne z vás mačkat emoce, empatii, soucítění. Vždyť očekávání soudu, rozsudek, pokusy o odvolání, žádosti o milost – váhy život či smrt pro mladého muže, byť tento mladý muž pochybil, nutí k vcítění. Cítíte ten čas, trávený ve strachu, v naději, v beznaději. Takže druhá část je vypravěčsky, filmařsky geniální, velmi chytrá. Proč. Protože v anarchistovi, v levičákovi, o jehož osobě a jeho motivech pro protirežimní činnost v podstatě přespříliš nevíte, zde je film informačně velmi chudý, přestáváme vidět primárně anarchistu, levičáka, zloděje, vraha, se kterým byste si rozhodně nerozuměli, ale vidíte jen člověka. Tento dojem, sympatie k člověku čekajícímu na smrt, k jeho přátelům, k rodině, poněkud znehodnotí nebo přesněji přehodnotí závěrečné titulky. (Možný SPOILER.) Zde se mihnou obrazy Arafata, hořící auta při násilných demonstracích, proti-srbské protesty „nevinných“ kosovských Albánců, obrazy Usámy bin Ládina, řítící se „dvojčata“, bombové útoky v madridských vlacích. Obrazy následují komentář, jakési autorovo memento k Salvadorově životu a smrti (?), o tom, že jednoho dne bude dosaženo toho, co Salvador chtěl, že politické povědomí poroste, a že činy Salvadora a jeho levicových přátel, byly jen začátek. Jenže co tedy onen muž vlastně chtěl? O motivech jeho činů se příliš nedozvíme. Samotné činy Salvadora a jeho levicových přátel ve zkratce převypráví první část filmu. Jsme na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Mládež západní Evropy, zejména ta studující, je plna sympatií k levicovým ideologiím, křik Ho Či Min, rudé vlajky, nepokoje v ulicích, útoky na policii, …. a některým ani toto nestačí, berou své úsilí o zničení starého světa velmi vážně, jsou zapotřebí zbraně a peníze. Přepadení, krádeže, pěkné oblečení, auta a ještě zbude na produkci tiskovin, hemžících se symboly zatnutých pěstí, samopalů, výzev k násilí. Je legrační sledovat, jak totalitní režim, a to přece ten Frankův byl, že ano (?), nechává své obyvatelstvo volně „courat“ přes hranice. Žádné ostnaté dráty, pohraničníci se psy, žádné strážné věže, ochranné pásmo. Tak náš „hrdina“ a jeho souputníci pokračují, dokud se neutrhne ono pověstné ucho, protože nic netrvá věčně. Salvadore je zatčen. Poté přichází onen geniální tah tvůrců filmu, sledujete člověka odsouzeného k smrti a začínáte s ním cítit, aniž o něm něco podstatného víte. Takže, kdo byl Salvador Puig Anticha - militantní anarchista, účastnící se přepadávání bank, tzv. „vyvlastňování“, v rámci svého členství v ultra-levicové teroristické organizaci MIL (Movimiento Ibérico de Liberación), zatčen za loupeže a za smrt policisty během přestřelky. Úhrnem dobrý film, chytrácky udělaný, který nedosahuje kvalit snímku „Baader Meinhof Komplex“, ale v rozdíl od něj, pro onu „chytráckou“ povrchnost v informování o ideologii a skutcích Salvadora a dalších z organizace MIL, se mu daří, jak bylo uvedeno, vzbudit sympatie k teroristům. Na chvíli. (O teroristech, mj. i z MIL, viz třebas: Jongman, J. Albert and Schmid P. Alex. Political Terrorism: A new guide to actors, authors, concepts, data bases, theories and literature.)

Žel nepatřím mezi cílovou skupinu, ač velká francouzská revoluce náleží k mým oblíbeným tématům. Čekala jsem politické drama (například něco jako „Danton“ od Andrzeje Wajdy) a dostala westernově laděný dobrodružný film, nakládající s historickými osobnostmi a událostmi velmi volně (nejlépe se podařilo vystihnout postavu, různými režimy proplouvajícího Fouchého); a ještě ke všemu přislazeného milostnou zápletkou. Moje vina; mám číst pozorněji anotace a komentáře; případně se podívat i na profil režiséra – nyní již vím, proč mi nabízený příběh tolik evokoval žánr westernu. Dalo by se namítnout, že třebas takový Červený Bedrník (seriál či film) se též ne zcela drží historie, ale – ale neglorifikuje revoluci a její zvrhlé ideje, nepreferuje jednoho revolucionářského fanatika před druhým. Dvě věci na filmu oceňuji, jeho úplný začátek, skvěle navozující obrazem, hudbou i slovem atmosféru všudypřítomného strachu; scény s „občany“, ať již v národním shromáždění nebo při sledování poprav – tváře davu, tváře jak z Goyových nočních můr. Co mne nejvíce „dojalo“ je poučení, kterého se dostane starší venkovance, vzpomínající na monarchii, že se nelze vracet dozadu, ale stále se snažit vybudovat lepší svět.

- „Je jen jedna historka, ta nejstarší.“ - „Která to je?“ - „Světlo proti Tmě.“ - „No, připadá mi, že tma si zabrala mnohem větší území.“ - „Koukáš na to úplně špatně. Kdysi byla jenom tma, podle mýho světlo vyhrává.“ - Kriminální příběh, začínající vraždou, která napovídá, že její pachatel má sklony k mysticismu, těch je povícero. Takže tento motiv nepřekvapil. Poté, co jsem se nechala vtáhnout do děje, do atmosféry krajiny, ve které se příběh odehrává a zvykla si na povahově antagonistickou ústřední dvojici vyšetřovatelů (cca po dvou dílech), jsem si už jen užívala povedenou kriminálku. (Jakkoli dávám přednost „klasickým“ detektivkám: zavražděný, malá skupinka podezřelých a specifická osobnost coby detektiv.) Zápletka je možná standardní, zpracování, dobře pracující s dávkováním napětí, scenérií kraje, kde není vůbec složité nechat zmizet člověka, kvalitními dialogy a monology (skeptické promluvy detektiva "Rusta" Cohlea), nadstandardní. Zvykla jsem si na oba detektivy, bavila se – mé pudy řadového, kulturně nevybíravého diváka (podle uživatele Maq) byly uspokojeny. Dvě časové roviny vyšetřování zločinu, současnost a minulost, se navzájem pomalu přibližují, aby bylo v závěru – nu co jiného než učiněno spravedlnosti zadost, nebo ne?