LeChouan

Můj první film indické provenience. Částečně nahlédnutí do života lidí civilizace, která je mi cizí (mé znalosti o historii Indie jsou nevalné; a její nemateriální stránka mne nikdy nepřitahovala - duchovního bohatství má Evropa dostatek). Částečně kriminální snímek, který nemůžu označit jinak, než jako vynikající. A brutální, brutální a zase brutální. Vyšetřovaný zločin je ukrutnost sama. (A kolik podobných se tam odehrálo/odehrává.) Úsilí indické policie o dopadení pachatelů heroické; jejich podmínky pro práci značně nekomfortní: podstav, boj o finance na zcela základní potřeby; jejich metody, přístup k vyšetřování (co tak může ne-policista vědět) poněkud zvláštní, ale patrně dané nepříliš velkým rozpočtem na policii, vidno též, že je možno při výslechu zapojit i hrubou sílu a cely pro kriminálníky jsou mimořádně pěkné (tzn. maximálně nepohodlné). V něčem nicméně podobnost s naším světem. Média honící senzaci a „informovaně“ kritizující policejní neschopnost. Veřejnost, „informovaná“ všeználky z médií, šokovaná násilným činem, a volající po krvi násilníků, ale i policistů. A „hyeny“, hodlající z neštěstí vytřískat politický kapitál. Návštěva ve městě Dillí (kam bychom se my Češi všichni vešli a ještě by zbylo místo) a dílem i na indický venkov byla zajímavá, nezapadne mezi viděným a potvrdí, že jsou mnohem horší místa, kde se můžete narodit, než Česko. Na okraj – fascinace duchovním „východem“, konkrétně Indií, Nepálem, Tibetem a pohrdání naším primitivně materialistickým bezduchým Západem, mi vždy přišlo směšné.

Za dvě hvězdy, pro film na který se znovu nepodíváte. Téměř vše podstatné zde již bylo o snímku řečeno – napsáno; vyzdvihnu zejména výstižný komentář od Big Bear. Tak co dodat. Vyhovuje, že samotný teroristický útok respektive útoky jsou v rychlosti přiblížené na začátku snímku a zbytek promítacího času je věnován přípravě a průběhu soudního procesu. Zaměření se nikoli na vlastní útok, ale na výpověď o, řekněme, konfrontaci dvou ideologických světů, přeživšího mladíka, potencionálního levicově orientovaného politika, právníka, (?) a nacionálně zaměřeného zabijáka, se dá brát jako plus. U postavy Breivika není ovšem z filmového podání jasné, zda jeho čin vyplynul čistě z jeho přesvědčení – a nebýt korektně levicové politiky, povolující neřízenou záplavu přistěhovalců - žil by tento muž svůj život, aniž by se dopustil hromadné vraždy či zda by si k vraždění nalezl jinou záminku. Negativem pro mne je, že není objasněno, jaká byla náplň mládežnického tábora, zda prioritou bylo ideologické proškolování nastupující generace socialistů nebo byla politická rovina rovinou marginální. Reakce „veřejnosti“, to je zajímavá linka, násilím pohoršení „spravedlivý“, vyhrožující Breivikovu advokátovi násilím. Snímek režiséra Greengrassa není jediný, který se věnuje Breivikovu teroristickému útoku, připravuje se i seriál. Snad ten ujasní i skutečnosti, jako například: jak se Norsko vypořádává s imigrací ze zemí Blízkého východu a Afriky, jak se daří přizpůsobení přistěhovalců Norské společnosti, jaká je míra jejich akceptace norské kultury, života. Snad se pokusí odpovědět na otázku, co Evropa, kterou otřásají teroristické útoky islamistů, může očekávat, při neřešení problému nereálné integrace civilizačně cizí masy obyvatelstva z afrických a blízko-východních států. Patrně vedle útoků „vděčných hostů“ i útoky samozvaných spasitelů Evropy, inspirovaných mnohdy i akcemi svých ideových nepřátel. Jak sám Breivik uvedl (nikoli v tomto filmu) zaujal ho útok na Světové obchodní centrum v New Yorku, zločiny německé ultralevicové organizace Frakce Rudé armády.

Spadnout do prostředí tohoto snímku po příjemné atmosféře znovu-opakovaných Suchetovských Poirotů a slečen Marplových je prostě - DĚS. Protože - ano - u detektivních příběhů od paní Christie lze hovořit o příjemné atmosféře, přes zločiny, které se tam odehrají, přes Zlo, které je všude pod sluncem, a to patrně proto, že zločiny a Zlo jsou vyváženy spravedlností a Dobrem. Pravda tam vychází najevo, vrah není středobodem obdivu – naopak přichází si pro něj Nemesis, ta metla na syny smrti a … "právo se valí jako mocná řeka a spravedlnost jako proud, jenž nevysychá". Ale v mini- sérii o sériovém vrahovi sledujete, kam to spravedlnost dopracovala, kam jsme to my dopracovali. Inteligentní, racionálně, chladně kalkulující, narcistní vrah nevzrušeně popisuje, když už byl konečně po odpravení své x-té oběti odhalen, svá zvěrstva. I tak nastupuje piplavá policejní práce, vrahova tvrzení je třeba dokázat, doložit důkazy … . Zájem médií je markantní. Vrah je Pan Někdo, mediální hvězda – nyní jen čekat, zda se podaří shromáždit podklady pro obžalobu, nakolik silné důkazy to budou. A především nejsme ve středověku, žádné právo útrpné, žádná následná veřejná poprava. Nejsme ani v časech Poirota nebo slečny Marplové – za vraždu, za vraždy se nevěší. Jsme v našich humánních časech – a tak nelze povolat Nemesis - je třeba zjistit zda vrah není oběť, zda je duševně zdráv atd. Snímek je kvalitní, spolehlivě spustí depresi již jen z pohledu na onu samolibou vražednou celebritu, a tedy hvězdičky co ocenění pro herce v „hlavní“ psycho roli.

Sledujete, s pocitem bezmocného pozorovatele z jiného času, jak před několika desetiletími, v tehdy celkem neznámé obci, celkem nicotná událost a lidská neopatrnost strhla lavinu s tragickými následky. Vždyť co zlého může přinést raport o pohybu křížku v kostele. Vy, pozorovatel z jiného času, ovšem víte, že „něco“ zlého je již neodvratně na cestě. Viktor Preiss podal v roli faráře Toufara excelentní výkon; a opět – moc dobře víte, že toto není smyšlený závěr jednoho, násilím přervaného, lidského života. No nepřiznali byste se – k roli agenta Vatikánu, nepřiznali byste se k … čemukoli. A soudruzi vskutku měli fantazii, zvrhlou, ale bohatou. Třebaže dělali chyby - zaměstnávat sadisty, psychopaty, deprivanty všeho druhu je užitečné, to věděli (ví) všichni internacionální i nacionální socialisté, musí se ale kalkulovat s možnými „chybami“, které takový zapálený soudruh- sadista může způsobit. Linka natáčení propagandistického filmu by lépe podtrhovala komunistické zvrácené manýry, kdyby se vyhnula romantizování osoby režiséra „dokumentu“ o Čihošťském zázraku. Úhrnem můžeme poděkovat, že jednomu z mnoha příběhů, svědčících o pronásledování Církve v socialistickém Československu, byl věnován celovečerní film. Jen více takových filmů, které zpodobní a především připomenou teror komunistického režimu proti římskokatolické církvi.

„Jesús ya sabes, soy tu soldado siempre a tu lado presto a luchar, contigo siempre y hasta que muera una bandera y un ideal. Šel by tento tragický příběh sporu nevinnosti s nenávistí, vydestilovaný z reality Španělské občanské války, natočit lépe? Možná ano. Jenže zde hodnotím primárně fakt, že se v současném liberalizujícím se (rozuměj „rudnoucím“) Španělsku našel mladý režisér, který připomněl skutečnou tvář, dnes tolik oslavované republikánské strany. Film vypráví o jedné konkrétní hromadné vraždě, vraždě spáchané republikánskými silami na samém začátku občanské války. Milice Lidové fronty povraždili většinu duchovenstva z městečka Barbastro v Aragonsku, bavíce se předtím jejich fyzickým a psychickým týráním. Již z úvodních minut snímku je cítit napětí, Španělská společnost je v létě roku 1936 rozdělena, panuje nedůvěra a zášť. V této situaci přichází do Barbastra zpráva o pokusu armády odstranit disfunkční levicovou „vládu“. Barbastro se ozbrojuje. Aragonské městečko se staví na republikánskou stranu, stranu, pro kterou je Církev nepřítelem číslo jedna. Netrvá dlouho a rudí jednají. Ozbrojená tlupa rudých (revoluční milice výboru Národní konfederace práce, CNT) přepadne klášter klaretiánů, kněží a seminaristé z Kongregace misionářů synů Neposkvrněného srdce blahoslavené Panny Marie jsou zatčeni a uvězněni. Film se soustředí na výpověď o posledních chvílích mladých mužů, kteří se připravovali na misionářskou práci v zahraničí a namísto toho byli vystaveni zkoušce víry přímo ve svém rodném Španělsku. Zhruba měsíc čekají v horkých letních dnech na svůj konečný osud, vysmíváni, ponižováni. Je jim nabízena možnost záchrany, pokud zradí svoji víru, svléknou sutany a přidají se k silám destrukce, všichni odmítají. Můžeme vidět jejich odhodlání, ale i jejich nepochopení, oné šílené nenávisti ze strany rudých, jejich obavy, strach, jejich snahu zanechat svým blízkým alespoň pár slov na rozloučenou. Kontrast k prvním záběrům, které nám představili kolektiv mladých mužů, kteří se dovedou bavit, hrát si. A kteří dokáží přijmout rozsudek svých katů, nepokořit se, neprosit. Snímek upozorní, že vedle seminaristů se oběťmi levičáckého běsnění stali i kněží z Barbastra, rudí zatknou biskupa Barrosa, zmučí jej a zavraždí. Vzpomenuta je oběť španělského Roma, františkánského terciáře a katechety Ceferina Jiménez-Malla, ten se na ulici zastane kněze, je proto prohledán – je u něj nalezen růženec, a to je pro levičáky důvod k jeho zatčení a zastřelení. Jak silná musí být nenávist, když růženec, modlitba dokáží vyprovokovat brutální násilí – jak nepěknou a bizarní existenci vedou ti, kterým zamořila duše. Film vypráví o jedné konkrétní hromadné vraždě, spáchané republikánskými silami – ale je třeba mít na paměti, že likvidace Církve byla pro levicovou republikánskou vládu programem, již od samého jejího nástupu k moci. Je třeba mít na paměti, že republikáni (komunisté, trockisté, anarchisté), vzdorující silám generála Francisca Franca, mají na svědomí vraždy téměř sedmi tisíc duchovních a tisíce věřících křesťanů. Takže děkuji režiséru Morenovi za tento film, za připomenutí konkrétní památky násilně ukončených životů seminaristů a kněží z Barbastra. Za připomenutí levičáckého násilí. Důležité a odvážné dnes, kdy se levice vzmáhá a rozpíná, z vrahů dělá hrdiny, opět znesvěcuje hroby (znesvěcení hrobu Franciska Franka), uvažuje o likvidaci Baziliky Svatého Kříže a benediktinského opatství s monumentálním křížem v Údolí padlých. Viva España! ¡Viva Cristo Rey!

Nebyl to můj nápad „dát si oddechový, dobrodružný“ seriál, ale přijala jsem. Hodnotit filmové dílo po zhlédnutí pár (necelých tří) dílů by bylo nemístné, kdyby ovšem šlo o filmové dílo. Nevím jak nazvat tuto urážku – ani ne tak dobrého vkusu, ale dozajista morálních a právních norem evropské civilizace. Nejde než o o adoraci zlodějů a vrahů. Pardon, ale příběhu o pirátech by dostačoval jediný díl, ukazující jejich konec – třebas podobný, jaký pirátům slíbil a také poskytl Gaius Julius Caesar – nechal je ukřižovat. Pachuť se musela odstranit zopakováním si některého z dobrodružství Horatia Hornblowera.

„ … 1879, when a few held the line.Back to back, attack, the dead are stacked. Where a last stand was made, and the empire saved. Back to back, attack, the dead are stacked. Fight back to back. Show them no mercy and. Fire at will. Kill or be killed. „ (Sabaton. Rorke's Drift)   Pěkný nekomplikovaný filmeček. Nekomplikovaný – neboť bitva o misijní stanici Rorke's Drift mezi příslušníky domorodého kmene Zuluů a nepočetnou britskou posádkou je zachycena z britského pohledu. Jak prosté, film je britské provenience, je tedy točen z britské perspektivy a naprosto logicky „fandí“ svým vojákům. (Pokud by jej točili Zuluové dostali bychom jejich úhel pohledu.) Ano – kdysi – (smutné, že to „kdysi“ je vzdáleno jen pár desetiletí) potřeba evropských národů, kát se za svoji historii, ještě nedosáhla současných trapných rozměrů a toto se odráželo i v historických snímcích. Film neřeší, co britští vojáci dělají v Jižní Africe, jen vypráví příběh hrdinné a účelné obrany početně slabší britské posádky proti opakovaným zuluským útokům. Divákovi je nabídnut příběh odvahy a vojenské discipliny, která spolu s racionálně využitou vojenskou technikou, dovede vyspělejší civilizaci k vítězství. A divák, spokojen s převyprávěním bitvy, vzdává zaslouženou čest britským obráncům Rorke's Drift. Na straně druhé, film neponižuje, na rozdíl od svých moderních bratříčků, ani jednu stranu vojenského konfliktu. Naopak, v posledních záběrech film vzdává čest jak vítězným Britům, tak zuluským bojovníkům. (SPOILER) Před tím, než se Zuluové stáhnou, naposledy se v plném počtu svému protivníkovi ukáží. Britům, kteří jejich pokřiku nerozumějí a čekají další útok, je objasněno, že Zuluové svým pokřikem uznávají, že se střetli s nebojácným protivníkem: „Oni vás zdraví. Zdraví tak statečné jako oni“.

Hlad po historických snímcích mne přivedl k návratu do renesanční Itálie na sklonku 15. století a k opětovnému shledání s rodinou Borgiů, která ku „velké radosti“ italské aristokracie k nim přivandrovala z „barbarských“ krajin a nadto začala sahat po nejvyšších mocenských příčkách. Nejprve jsem sáhla po tomto zámořském snímku a musím mu navýšit hodnocení. Ani ne tak pro mapování osudů rodiny Borgiů; třebaže především postava Rodriga Borgii (papeže Alexandr VI.), v podání Jeremy Ironse, zaujme – ani ne tak jeho milostným životem, ale politickou inteligencí a (v této své „reinkarnaci“) svérázným humorem. (Je ovšem třeba mít na paměti, že zde do jisté míry hodnotíme postavu – fikci, které vdechli život scénáristé a zejména herec, který ji ztvárnil.) Borgiové prostě milují, smilní, intrikují, odklízejí své soky, na podmínky tehdejší Itálie, v „mezích normy“ (dle mých nepříliš bytelných historických znalostí o Itálii). Když srovnáme třeba s postupy neapolského krále Ferdinanda Ferranteho jsou Borgiové lidumilové (pravda - Ferranteho způsoby byly i tehdy pokládány za nestandardní). Krom toho, kdo ví (já ne) jaké hříchy na ně pouze navršili jejich protivníci (jako na cizáckou rodinu, která měla na sobě nést veškerá možná negativa vlastní oné době – Vatikánu, Římu, Itálii) a jakými hříchy je dobarvila fantasie pozdějších romanopisců. Ony nepříliš bytelné znalosti o Itálii - rozdrobené do nevelkých, ale povětšinou bohatých, států, o jejich soupeření, a taktéž o snahách tehdejších mocností: Francie a Španělska, zmocnit se italského území - seriál navyšuje. Nebo spíše navozuje touhu dozvědět se více – přece jen jde o seriál ze zámoří a pravděpodobnost „úpravy“ historických událostí je podstatně vyšší než-li u děl provenience Evropské. Přiblíží nám hned dvě francouzská tažení do Itálie a zajímavý je už první francouzský vpád, střet francouzské „moderní“ armády s „moderní“ výzbrojí a italského „jevištního“ vojska. Ukáže fascinující proměnu renesanční, požitkářské, vědění a umění milovné Florencie v ubohé a nebezpečné místo, plné náboženských blouznivců, a to pouhým vlivem jednoho schopného demagoga (x-krát odpornějšího ve svých skutcích, než všichni Borgiové dohromady). Krom toho nabízí schůzku se zajímavými, ovšem nepříliš příjemnými, osobnostmi té doby: kardinál Giuliano della Rovere (inteligentní, závistivý, pokrytecký), dominikán Savanarola (schopný demagog, náboženský fanatik – z jeho schopnosti měnit lidi v nemyslící loutky jde strach; jeho dětská „Boží armáda“ je vzorem hrůz budoucích – totalitní režimy dobře pochopí, jaké je to terno, využít děti jako udavače, vojáky, vrahy). Nabízí schůzku se zajímavými osobnostmi: francouzský král Karel VIII. (v seriálu nehezký, leč chytrý, odvážný a přiměřeně dobově krutý). Nabízí schůzku se zajímavými a sympatickými osobnostmi: Niccolò Machiavelli (výjimečně inteligentní, cynický a vždy dobře informovaný diplomat) – při jeho objevení se na „scéně“ a jeho replikách nadšeně tleskám. Za sebe si rozhodně nestěžuji. Naopak. A že by šlo o kritiku katolické církve? Nevidím v čem by ta kritika spočívala. Katolická církev jako instituce je jedna věc a její konkrétní služebníci druhá – lidé s lidskými silnými a slabými stránkami. Alespoň se nepokouší instalovat nebe na zemi – to je specialita horlivých kritiků katolické církve – a ti (protestanté, nacionalisté, socialisté, … ) vždy, znovu a znovu, instalují jen peklo na zemi. Nedostatky? Snad jen, že byl seriál ochuzen o čtvrtou řadu, která by osudy Borgiů, alespoň nejvýraznějších postav - Rodriga Borgii (papeže Alexandr VI.) a jeho syna Cesare Borgii, dovršila.

Filmový počin z řady děl, věnovaných letům Španělské občanské války, konkrétně z rozsáhlejší skupiny děl, zaměřených na vykreslení (zkreslení) republikánské strany: Země a svoboda, Dotek motýla, 13 růží, Guernica, Gernika. Tento konkrétní kousek se zaměřil na anarchisty, primárně na organizaci autonomních anarchistek Mujeres Libres (Svobodné ženy), zasazujících se krom všeobecných sociálních cílů i o práva žen, které dle nich muži (anarchisté/ne-anarchisté) ignorují. Film lze vnímat dvojím způsobem. Lze se zaměřit jen na jeho tvůrci předkládaný obsah a na formu, jakou je prezentován. V této rovině spokojenost - povedené hlavní postavy, s osobitými charaktery; nejen vážné, drsné scény, ale i scény humorné, dovádivé. Soustředit se pouze na tuto rovinu, nelze se ubránit a skupinka anarchistek (mužské postavy mi přijdou jen jako kompars) si získává sympatie. Jenže je tu druhá rovina vnímání obsahu tohoto filmu, ta kde jste si vědomi, že sledujete snímek typu „Bylo, nebylo“, ve kterém je vám servírován pokřivený obraz „dobra“ a „spravedlnosti“. „Bylo, nebylo“ ... za nevím kolika řekami a horami se mladičká jeptiška Maria, po svém vynuceném útěku z kláštera, který má být vypálen, setkává se skupinkou revolučních anarchistek z Mujeres Libres. Pohádkový příběh pokračuje - neboť nebylo-li by dílo pojato jako pohádka, skončila by životní pouť jeptišky velmi záhy. Takto, díky předkládané slušnosti filmových anarchistek, které se  zběsilého pronásledováním církve republikánskou stranou neúčastní, se může jeptiška Marie připojit k revoluční skupině a spolu s ní se vydat z Barcelony (kde bylo protirepublikánské povstání potlačeno) na bojiště - do zákopů, - do pouličních bojů a dál. Jenže vy víte, že křik, který se ozývá hned zpočátku filmu „smrt kněžím“ byl republikány surově realizován. Od přepadávání klášterů, vypalování a drancování kostelů, přes ničení obrazů, soch, znesvěcování hrobů, po mučení a vraždy duchovních i laických věřících.   Film, snad aby se pokusil předstírat objektivitu ukáže vraždu biskupa, připustí znesvěcování liturgických předmětů (revolucionáři navlečení do církevních rouch, střelba na sochy, na kostelní zvon, strhávání křížů), přizná primitivní chování vůči kulturnímu dědictví Španělska, především vůči dědictví jakkoli spojenému s církví (hořící hranice s obrazy, sochami, knihami; vypalované kostely); zkrátka my – proletariát – proměníme Španělsko v trosky, ale ty trosky budou naše. Při sledování, pokud nejste levicový fanatik, vás nemůže nad filmem předkládaným korektním jednáním anarchistů s představiteli duchovenstva, jímat než smutek – u vědomí, jakých zvěrstev se republikánská strana na představitelích Církve a věřících dopouštěla. Pochopitelně - dnes se toto stále častěji omlouvá; i ve zdejších komentářích - duchovní byli zabíjeni (že byli před smrtí většinou brutálně mučeni, o tom se taktně pomlčí), ale oni si to zasloužili, protože „z kostelních zvonic stříleli do lidí“. Na filmu bych ovšem ocenila humor. Dále možné chápat jako SPOILER. Humor záměrný - zapálený proslov o svobodě žen pro prostitutky: „Láska musí být svobodná. Ne kupovaná.“ „Co říká?“ „ Že jsou taky děvky, jenom za to nechtěj prachy.“ Nechtěný humor, kdo zná rétoriku komunistů, tomu už úvodní scény zavání absurdním humorem. (Nicméně zde se možná zapojil i překlad - titulky od anarchismus.org): „V Barceloně a Madridu je armáda poražena díky hrdinskému úsilí pracujícího lidu.“ „Svébytná vůle lidových mas, které mohou dokázat vše, pokud jsou sjednocené a pozvednuté rozhodnutím zvítězit.“

Doznávám, že jsem nečetla (zatím) žádný životopis Karola Wojtyły, od roku 1978 biskupa římského, kterého dalo světu tolik zkoušené katolické Polsko. (Asi proto, že jsem vždy dávala přednost jeho nástupci - Josephu Ratzingerovi.) Šlo pro mne o první komplexnější seznámení s touto světovou osobností. První dva díly mini-série se soustředí na Polsko. Polsko, zastíněné temnotou německého nacismu, kterou okamžitě poté nahradí socialismus pod taktovkou Sovětského svazu. Ve sporu s těmito novodobými podobami zla mladý literát a herec poznává, že byl vyvolen pro kněžskou dráhu a tomuto poslání zasvětí svůj další život; vnějškově plnění jeho poslání vypadá jako postup církevní hierarchií až k Svatému stolci. Závěrečné dva díly se již věnují Karolu Wojtyłovi - 264 papeži a světu, světu nemocnému špatností, která má nesčetně podob; normalizačně sofistikované násilí odumírajícího socialistického bloku, jeho porážka a nahrazení svobodou bezhlavého honu za bohatstvím; blahobytný kapitalismus západní bezduché Evropy; krvácející Jižní Amerika, proměněná v arénu, do které jsou vháněny nedobrovolné oběti soupeřících pozemských super-mocností; … . (Nemělo by se zapomínat, že to nebyli jen nacističtí socialisté, či socialisté sovětští, kdo vraždil katolické duchovenstvo; zatímco v Polsku ubíjeli komunisté k smrti Jerzyho Popiełuszka, vraždily eskadry smrti při mši Óscara Romera.) Netřeba do detailů přepisovat každý životopisný detail; to čím na mne toto filmové dílo působilo byla primárně nálada a proto jsem si jej zamilovala. Kdosi tu psal, že film je plný patosu, patrně ano. Možná i proto si jej lze zamilovat. Tak jako si můžete zamilovat jen příběhy z legend, z mýtů, příběhy, kdy můžete odložit, alespoň na chvíli, svůj skepticismus, zatvrzelou racionalitu, a bez jejich břemene jen uvěřit. A to je úleva - uvěřit, že ještě existuje Dobro, že Dobro může zvítězit nad Zlem. A uvěřit i v to, že je možné porážet i malá zla, zla z našeho světa, ta bezduchá a ubohá zla, se kterými se denně potkáváme a ve větší či menší míře je máme i v sobě.