LeChouan

Historický film, který není pro milovníky romantiky v historických kulisách - pokud by se vůbec dal příběh o ženě, která nezdravě miluje jednoho muže, nazvat romantickým. Je nabídnut vhled do manželského soužití Jany Kastilské a Filipa vévody burgundského (lucemburského atd.) - a že to zpočátku byla oboustranná sexuální vášeň a i poté, co sličný manžel začal hledat zábavu jinde svou manželku zcela nezanedbával – jak dosvědčí 6 dětí, mezi nimi budoucí španělský král a císař Svaté říše římské Karel V.. Vhled na posedlost ženy, jinak velmi inteligentní a vzdělané, pohledným samcem není veselá podívaná. Kromě pohledu na bortící se osobnost mladé ženy, film pomáhá vyjasnit si jak příbuzenské vztahy v nastupujícím Španělském království, tak v dědičných Habsburských zemích, ukazuje život u dvora na počátku novověku. Ve filmu se mihne matka Jany Kastilské a člověk si řekne, že hned dvě z jejích dcer – Jana, které je film věnován a Kateřina (kterou čeká manželství s tudorovským zmetkem Jindřichem) neměly lehký život (i když dostály, zejména Kateřina, svým povinnostem daným jejich původem). Za mne – výborně.

Nedbaje varovných komentářů, jsem se pustila do sledování tohoto seriálu. Seriálů se středověkou tématikou tolik není. A vskutku, varování jsou pravdivá, seriál jen vyjmul z historie několik postav, nějakou tu středověkou instituci a nějakou tu zeměpisnou lokalitu, přidal mystiku a vyrobil šílený mišmaš. Dílko dobré pro ukrácení času, když už nevíte co byste dělali, třeba když vás bolí zub a vy víte, že stejně neusnete ... . Oproti hodnocení cením první sérii výše nežli druhou. První série si z historie opravdu nic nedělá, druhá se snaží historii přiblížit a výsledkem je, že další z velkých evropských panovníků, tentokrát Filip IV., je předveden jako ubožácký blb.

Rozsahově kratšímu bratříčku se podařilo atmosférou přiblížit obsáhlejším filmovým dílům jako Brestská pevnost, Bitva o Sevastopol, Bitva o Moskvu a vzdálit, ne tak zcela vyvedeným kreacím jako Stalingrad. Film dokáže vtáhnout do děje, odehrávajícím se v předposledním roce války – vyslání další výzvědné skupiny pro informace o německých ofenzivních plánech. Mise při které musíte počítat s možností „nevrátím se“ a věřit, že se vám podaří zjistit potřebné a toto předat. Patos je, ale nevadí, i pro něj se na ruské válečné filmy dívám; možná předvídatelný konec – tedy odpověď na otázku „podaří se informaci získat a předat“ také nevadí. Závěrečné „Země, já Hvězda, slyšíte mě“ a záběry na krajinu, která rozvědčíky dělí od jejich spolubojovníků. Přínosem filmu je i to, že postavy ruských rozvědčíků spolu nesplývají, každý má nějakou zvláštnůstku, nějakou speciální dovednost (třeba je dobrý sportovec), ale žádný není nezničitelný superman, jen vojáci vybavení přiměřenou odvahou a válečnou praktičností (nemůžete nechat „jazyka“ naživu). Poslední záběry filmu na pochodující ruské vojáky a komentář, “ … každé jaro, každý květen se duše padlých z Polska, Československa, vrací aby se podívali na svoji zemi“ mi trochu připomněl závěr filmu "Zemřít pro Japonsko".

Polským filmařům, co do zpracování historických témat, vcelku věřím, ale tenhle film se nepodařil. Skoro hodinu klimbat při budování vztahu – on ji chce, ona ho nechce, on ji moc chce a třeba násilím, ona ho nechce, on ji chce a „aby věděla, tak on ji nakonec dostane a pak uvidí !“, ona ho nechce, on ji chce a použije násilí, on má bebíčko, ona ho lituje, ona ho asi chce, ona ho určitě chce, oba se chtějí – a tím by to mohlo už skončit – ale to NE. Jsme totiž v neronovském Římě a ona je křesťanka, on se také stal křesťanem. Takže to všechno skončí až za další hodinu, kdy, konečně (!), on má ji, ona má jeho a oba si nic jiného nezaslouží. Mezitím se jen tak mimochodem docela naturalisticky ukazuje , že lvi jsou masožravci, že člověka lze nejen pověsit, ale i šikovně zavěsit, že je člověk hořlavý.

Po četbě skvělé románové trilogie (zatím trilogie) o dobývání Mexika a mezi dobou, kdy si pustím seriál Hernán (na který se tak těším, že jeho shlédnutí pořád odkládám na dobu „za odměnu“) jsem si připomněla dokument o Hernánu Cortézovi a jeho druzích. Dvě hvězdy navíc dávám za to, že Cortézovi byl v cyklu Válečníci věnován jeden díl. Dvě hvězdy bych dala za samotné zpracování. Uznávám, že do jedné hodiny všechna fakta nedostanete. Neuznávám ono „pro-Mexiky“ ladění. Národ Mexiků vytvořil vyspělou civilizaci, vyspělá architektura, řemesla, hudba, literatura a umění. Národ Mexiků, považující válku za svaté poslání, si podrobil okolní národy a stvořil obrovskou říši, do aztéckých pokladnic proudily poklady nedozírné hodnoty - poplatky požadované od nově podrobených vazalů; jako poplatek byli odevzdáváni i lidé. Národ Mexiků patřil k nejkrutějším národům - vykrmování zajatců ve speciálních ohradách před obětováním, hrůzy mexických obětních rituálů (každodenní obětní rituály v rámci slunečního kultu zakončené vytržením srdce), řezničina (usekávání údů, stahování z kůže), kanibalismus. Krvelačná podoba Mexiků je doložena jak soudobými svědectvími Španělů, tak, navzdory politické korektnosti, i svědectvími tehdejších domorodců, archeologickými nálezy, zobrazeními v mexickém umění. A tahle nepopulární podoba Mexiků je v dokumentu jen jemně naznačena – jsou zobrazeni především jako vyspělý, civilizovaný národ, na zlato bohatý národ, národ stavějící města, nádhernější než byla v té době města v Evropě. Není zřetelně řečeno, proč se Španělům podařilo získat na svou stranu indiánské spojence, proč tito indiánští spojenci tak nenáviděli Mexiky. Španělům naopak je sice přiznána oddanost křesťanskému Bohu a králi (člověk počátku 16. století bral víru v Boha zcela jinak než člověk 21. století), ale předně je vyzdvižena jejich lačnost po zlatě. Dokument říká, ubohý důvěřivý a zrazený  Montezuma. Co dodat. Ano španělští vojáci chtěli zlato Mexiků, jistě – ti chlapi, ani jejich vůdce Hernán Cortéz, nebyli svatí, ale jako křesťanům jim muselo připadat, když se setkali s náboženstvím Mexiků, že bojují proti ďáblu. Hernán Cortéz, skvělý vojevůdce, prohnaný politik, nemilosrdný a odvážný, s ním jeho druhové: Bernal Díaz, Pedro de Alvarado, Gonzales de Sandoval a další Španělé, spolu se svými Mexiky terorizovanými spojenci (zmiňme smělé tlaxcalské bojovníky) dosáhli vítězství - dne 13. srpna 1521 hlavní město říše Mexiků, velký Tenochtitlán padl. (Mimochodem v obsahu je chyba – Cortéz  se vylodil poblíž hlavního města Tenochtitlan v roce 1519 ne 1511.) Komentátorům, kteří se rozhořčují nad španělskými conquistadory a Hernánem Cortézem obzvláště, bych doporučila například (již zde zmíněné) české vydání dopisů Cortéze o dobývání Mexika: "Hernán Cortés. Dopisy: druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu" nebo jeho anglickou verzi (pět dopisů) "Hernán Cortés. Letters from Mexico", případně "Bernal Diaz. The Conquest of New Spain", "Bernardino de Sahagún. General history of the things of New Spain". (Zajímavé komentáře uživatelé: Yardak, Danny88, cartouche)

Zachtělo se mi oddechového filmu, filmu u kterého se nemusí příliš přemýšlet (nu - přemýšlet u tohoto filmu se vskutku nemusí, tak je možná hodnocení "odpad" nespravedlivé, chtělo by to jednu hvězdu za splněné přání nemyslet). Španělsko mám ráda, středověké Španělsko na vrcholu moci obzvláště, ale tady se mi na něj dostalo pohledu příliš z výšky - oni asasíni až příliš běhají, nejčastěji po střechách vysokých budov; pravda oni nejen běhají, oni také skáčou z co nejvyšších budov nebo (aby to nebyla nuda) šplhají na vysokánské budovy a mezitím vraždí své odpůrce po desítkách. A to vše proto, že hledají jablko (chápu, že chtějí jablko, ono ovoce obsahuje vitamin C, antioxidanty, vlákniny a bůhví co dalšího dobrého pro lidský organismus). Nevím zda jablko najdou - tohle dílko nešlo než vypnout. Až budu chtít zase nějaký film o jablku, tak se raději znovu podívám na Anděla páně 2.

Až po třetí řadu seriál baví. Historické nepřesnosti nevytýkám, ani nemohu, protože o tomto období – ať již severských či anglo-saských dějin jsem toho moc nevěděla. Než přišel seriál Vikingové a přiměl mne se po historickém zázemí seriálu pídit. Co oceňuji je zobrazení severské mytologie. Zobrazení časů, kdy jak lidé pevně věřili, Ódin a ostatní bohové  Ásgardu navštěvují lidský svět, jsem si užila, atmosféru původních náboženských rituálů také. Od druhé série, kdy se Ragnar a spol. zaměří na území Wessexu, musím poděkovat za seriálovou postavu wessexského panovníka, krále  Ecberta, inteligentní, ambiciózní (a skvěle zahraný) – pro mne oživení k severské lince a popostrčení sympatií směrem k Anglosasům, které plně uspokojil seriál The Last Kingdom (kterému Vikingové nesahají ani po kotníky).

Čekám – a určitě marně – až někdo natočí Spartakovo povstání z pohledu Říma a za hlavní postavu si vezme Marca Licina Crassa. Tento seriál - fantazie. Fantazie vycházející vstříc obecné představě o gladiátorských utkáních. Nebyla by to pro diváka taková zábava, kdyby gladiátoři nebyli zobrazeni jako ultra-muskulatorní postavy, ale spíše jako tučnější chlapíci (žádné vyrýsované břišní svalstvo, ale velká břicha a hodně, hodně tuku, chránícího před vážnějším poraněním). Nebyla by to pro diváka taková zábava, kdyby se předváděla pravděpodobnější realita gladiátorských zápasů, žádné hektolitry krve, odletující končetiny, ale souboje s jasnými pravidly, jejichž cílem nebylo druhého zabít, ale porazit. Gladiátorské zápasy nebyly, alespoň v době republiky, žádným brutálním masakrem, šlo o umění boje. Někteří gladiátoři měli těžší podmínky života - pokud byli problémoví, byli zařazeni do škol s tuhým režimem. A takový problémový parchant byl i tolik obdivovaný Spartakus, podle některých původem Thrák, námezdný voják, zařazený do pomocných vojenských sborů, podle jiných Italik s římským občanstvím a římský voják. Ať byl jeho původ jakýkoli, v řadách římských legií nevydržel – dezertoval – a skončil jako gladiátor. Tolik k legendě, která oslavuje o milovanou ženu připraveného, čestného muže, z první série. Druhé dvě série adorují hrdinný (jaký jiný než hrdinný) boj proti "prohnilému" Římu. Boj zprvu úspěšný – to nelze popřít – koneckonců stáli proti sobě po dlouhou dobu na jedné straně Spartakovci, částečně uprchlí otroci, ale hlavně zkušení veteránští italičtí vojáci (Samnité), dobře znalí římského způsobu boje a proti nim římské legie, tvořené mladičkými zelenáči. I když seriál celou druhou sérii věnuje tomu, jak se tvoří nebo znovu shledávají milenecké dvojice ze Spartakovy tlupy a na vlastní boje se soustředí až třetí série. Ta mj. mírně naznačí, že Spartakova tlupa (velká tlupa), dobývala a plenila města v Itálii, že přitom vraždila netřeba dodávat. Ve třetí sérii se konečně objevuje postava Spartakova protivníka - Marca Licina Crassa, kterého tvůrci seriálu udělali rozhodně pohlednějšího než byl v realitě, a ponechali mu jeho nepopiratelnou inteligenci a pevnou vůli. A Crassus je Spartakova zkáza. Nedávám odpad, ale dvě hvězdy, a to za postavu Crassa, za zobrazení rozdrcení Crixovy odloučené tlupy a za konečnou porážka zbytku Sportovců. (Mimochodem - seriálové zobrazení osobnosti Gaia Julia Caesara – vrchol stupidity.)

Film s tématikou, která by měla vyvolat nějakou emocionální odezvu. A nic - ani zděšení, ani pohoršení, ani ... nic, prostě velké nic. Film nebavil, nudil. Jen vzhledem k tématu jsem zhlédla do konce a gratuluji si k neusnutí. Jediná scéna, která mne mírně vtáhla (SPOILER) byla ta, kdy hluboce věřící babička, jedné z na kauze zneužívání dětí pracující reportérky, čte výslednou reportáž, pomalu jede prstem po řádcích a pak jen poprosí o sklenici vody. Neumím si představit, jak na věřícího katolíka musí zjištění, že kněží jeho církve jsou schopni se dopouštět zločinů, zločiny s klidným svědomím krýt, zapůsobit.

K historickému filmu má tato pohádka o zlé katolické církvi (moci-chtivá, peněz-chtivá, zvrhlého sexu-chtivá), pronásledující všechny laskavé duše, které chtějí žít své životy, podle původního Kristova učení (příkladem takového dobrého muže bude patrně krajně nesnášenlivý fanatický anabaptista) a brzdící vědecký pokrok (proto se asi tolik představitelů katolické církve věnovalo vědecké činnosti). Vrcholem všeho je, když do historických reálií Německa na počátku 16. století začlení španělskou inkvizici, jejíž hlavní představitel vypadá jako trošku vykrmenější upír Nosferatu. Španělská inkvizice zasahující na území, spadající pod pravomoc římskoněmeckého krále (!), vskutku patří jen do pohádky. Film omílá protestantskou legendu o tajemných fanatických mniších v černých kapucích, mučících své oběti, a masově upalujících kacíře a nepřátele církve. Ach jó, ach jo´ - takovéto klišovitosti jsou dostupné a historické filmy, na které byste se rádi podívali neseženete.