LeChouan

Rudí - kdekoli se dostanou k moci, vyhladí přibližně 10% populace (to bude asi ještě mírný odhad); pro realizaci experimentu- změnu společenské struktury, vytvoření „nového člověka“, „nové společnosti“. Genocida, jako nezbytný nástroj při budování lepšího světa, je obhajována a doporučována pouze socialisty, a to od 19. století. (Tady by se dalo i polemizovat – socialisté se nezrodili až s 19. stoletím, mají své kořeny v reformaci, v protestantismu a pokračují a zdárně se rozvíjejí v osvícenství, které přinese své plody, mimo jiné právě státem řízenou genocidu za Francouzské revoluce (i v revolucích na ni navazujících). Dokument je zacílen především na sovětskou rudou moc, částečně na nacistickou hnědou (že by symbolika krve již zaschlé, když tu čerstvě prolitou si vzali za symbol „kolegové“) .  Připomíná se příbuznost sovětského a nacistického režimu, podobnost na niž obdivovatelé toho kterého režimu strašně rádi zapomínají. Zapomíná se, že nacismus i bolševismus jsou jen synonyma pro socialismus, pro myšlenky marxismu (s jeho požadavky třídního i rasového vyhlazování), obohacené o přínos Lenina a německých nacistických teoretiků. Nacisté a bolševici se jeden od druhého mnohému naučili. Jedni prohráli, jejich zločiny byly „demokratickým“ světem odsouzeny. Druzí se postavili po bok vítězným mocnostem Západu, a ten jejich zločiny toleroval. Třebaže jste o historii bolševického řádění již něco načetli, působí střídání vzpomínek pamětníků (jak dlouho tu ještě budou, aby nás mohli varovat), dobových fotografií a filmů otřesně.  Dokumenty, které varují před zrůdností rudého zla a tendencí „demokratů“ a „humanistů“ přivírat nad jeho zvěrstvy oči, nejsou zbytečné. (Zejména, když se nám v Evropě i Americe klube nová forma socialistické totality.)

Nadšení. Nadšení a zase nadšení. Krásný a čistý film ze země, která zná chudobu, nemoci, násilí, avšak zná i vzájemnou úctu, přátelství, víru. Působí zde malá komunita mnichů, ta žije svou každodenní prací, prací  pro Boha a tedy pro své bližní – pro křesťany, pro muslimy. Zdejší mniši, rozdílného věku, rozdílných předchozích životů, nejsou rozhodně žádní rození mučedníci, vůbec netouží po předčasné smrti. Ač pociťují obavy, strach, zůstávají na svém místě jak v hodinách poklidu, tak nebezpečí. Na tento film ovšem musíte mít náladu, ale poté co jej zhlédnete vám jen tak z hlavy neodejde.

90. léta 20. století. Krom jiných dobových pozoruhodností, má maličkost již byla na světě a užívala si puberty v (alespoň pro nás) báječných „devadesátkách“. Jistě - měla jsem povědomí, že se někde válčí, v bývalé Jugoslávii kupříkladu. O Africe jsem ovšem nevěděla zhola ničeho a doznávám, že mé vědomosti o tomto kontinentu a jeho historii jsou oproti jiným částem světa na úrovni velmi nízké. Z hlediska rozšíření obzorů nelituji, že jsem filmu o událostech ve Rwandě věnovala svůj čas. Poznatek prvotní, který vůbec nepřekvapí – i obyvatelé Afriky se navzájem nesmyslně vyvražďují v mezi-kmenových, mezi-etnických a jistě i mezi-ideových střetech. Filmem zachycené události jsou tedy události pochmurné a nezbude vám než „ocenit“ kterak sofistikovaně se útočníci soustředí na eliminaci dětí nepřátelského kmene, vždyť tak se dá nejlépe dosáhnout cíle - vyhladit nenáviděného „nepřítele“ pro dnešek i pro budoucnost. Bezmoc mezinárodních organizací nepřekvapí. Koneckonců tyto nadnárodní organizace, vznikající od konce Velké války, kdy se svět přece jen zděsil jejího výsledku: hromad a hromad mrtvol, dokáží úspěšně mnohomluvně odsuzovat válečné konflikty; když už nedokáží zabránit vytváření dalších a dalších hromad mrtvol, kdykoli si nějaký šílenec nadaný „vůli k moci“ usmyslí. Povzdech, že svět kašlal na oběti kmenové nenávisti ve Rwandě, protože se jejich osud naplňoval v Africe, je přehnaný. Části světa, kde momentálně vládne mír, si již zvykly nenechat se vyrušovat od oběda faktem, že se v jiné části světa, která je pro ně mnohdy „čínskou“ vesnicí (a nemusí jít o Africký kontinent), lidé mezi sebou vraždí ve velkém. O to více ctím odvahu titulní postavy, manažera luxusního hotelu, jednoho osamoceného muže, který se tváří v tvář hromadnému šílenství odhodlá pomáhat pronásledovaným jak se dá.  Z hlediska kvality snímku: uchopení tématu eventuálně hereckých výkonů, nebudu cenit plným počtem hvězd toliko proto, že téma je jaké je. Podobné jako u polského filmu „Katyň“, u naší „Milady Horákové“, „Jana Palacha“ – téma bolestné, téma hodné připomínání, ale jeho zpracování se prostě nepovedlo.

Mimořádná mini-série. Excelentní v zobrazení pozvolného řízeného normalizování (není lepšího výrazu) společenského života ve státě. Ostatně nelze žít ve stavu permanentního vytržení, ať již události, které dopadly na společnost, byly kruté či naopak radostné, euforické. Jedinec se bude zcela přirozeně vracet zpět ke svému vlastnímu, soukromému životu, ke svým privátním starostem a radostem, k užšímu světu své rodiny. A zde normalizaci poměrů, uzavírání se do vlastních, soukromých vesmírů, usilovně napomáhala státní moc. Příběh z roku 1969 otevírá dobrovolná smrt. Smrt, která měla více méně dobrovolné smiřování stále většího počtu obyvatel s nastolovanými poměry zvrátit. Extrémní čin mladého člověka na chvíli národ z jeho letargie opravdu vyburcuje. Opět jsou zde lidé, kteří se nastoupené směřování své země pokoušejí zvrátit … jen aby zjistili, jak jsou bezmocní. Moc, stojící proti nim, je příliš silná, sdostatek bezohledná, sdostatek vynalézavá a navíc znalá praktik, kterak pro sebe získávat další služebníky. A tak někteří z těch, kdo se odhodlali s touto mocí vstoupit v zápas, zjistí, že zůstávají ve svém úsilí osamocení. Jiní zase zjistí, že nejsou žádnými hrdiny, že se čistě a prostě bojí – bojí se o sebe, o své blízké (a kdo má z dnešního odstupu právo toto jejich „ne-hrdinství“ odsuzovat). A někteří – někteří se podrobí dobrovolně, ať již z víry, že slouží dobré věci, či z poznání, že sloužit je výhodné a výnosné. Ne tento snímek se neodehrává v žádné bájné zemi, je situován do našeho pozemského světa, ve kterém se žel odvíjí množství podobných věčně se opakujících příběhů o tom, kterak sluhové moci, která podporuje Nicotu, triumfují.

Prodejnost, lhostejnost, cynismus, fanatická víra ve vzorový stát sovětů a utrpení pomalé smrti hladem, které si neumíme představit, i když jsme o holodomoru na Ukrajině již něco přečetli. Britský novinář z tvrdou velšskou  palicí, pan Gereth Jones, byl jeden z mála novinářů, který viděl a o tom, co viděl i napsal. Snímek, ačkoli pojmenovaný po tomto charakterním muži, však není jen o jen o něm, jeho cestě do Sovětského svazu a jeho nepovoleném výletu na Ukrajinu, kde byl svědkem  efektivního způsobu vyhlazení ukrajinského venkova. Snímek se nesoustředí jen na obrazy ze zimou a hladem stíhané Ukrajiny. Ty obrazy, které ukáže plně postačí. Ukazuje zejména právě necitelnost a vědomou lež, a to nejen na straně sovětské moci a jejího neomezeného vládce. Lhostejní jsou prominentní hosté sovětského režimu; západní novináři, informující, ať již z naivity (víry v první stát dělníků a rolníků) nebo prodejnosti, podle instrukcí sovětské státní moci. (Reálná postava slouhy sovětské moci, moskevského dopisovatele New York Times Waltera Durantyho, který bude v roli hlavního arci-lháře vyvracet Jonesovo svědectví o hladomoru.) Lhostejný je samotný demokratický západní svět. Lhostejní jsou jeho političtí lídři, ti chtějí klid (vždyť klid chtějí masy jejich voličů – hrůzy Velké války je naučily strachu z moderních válečných střetů), a nadto jsou si vědomi, že „peníze nesmrdí“ a ukrajinské obilí se hodí. A lhostejní jsou západní „intelektuálové“, jak humanisté, nasáklí materialistickým levičáctvím, kteří se děsí, aby jim někdo nenarušil jejich černo-bílé představy o světě, tak věřící komunisté, kteří jsou ochotni omlouvat smrt miliónů lidí, jako nutnou oběť, pro dosažení vyšších cílů. Novinář Gereth Jones byl jediný, kdo se pod svým jménem odvážil o hladomoru na Ukrajině napsat. Svým zveřejněním příběhu Ukrajiny, platící nejvyšší cenu za sovětský hospodářský „zázrak“, pochopitelně vyvolal pobouření. Pobouření všech těch dobrých lidiček, kteří chtěli svůj klid, své peníze, svou víru - lhář zatracený, my nevěříme, my totiž nechceme věřit. (I zde v komentářích, k mému nesmírnému překvapení, se najdou lidé, kteří likvidaci miliónů lidských bytostí obhajují a označují za propagandu, nu – věřím, že jim dobře tráví.)  Oceňuji literární přirovnání použitá ve filmu. Západní prominentní hosté, hodující v přepychu a bezpečí Prosperova sídla zatímco venku řádí rudá smrt. Panská třída prasat s ochotně vycvičenými zabijáckými psy ku své ochraně a poslušnými nemyslícími ovcemi v kontrastu ku pozvolna zmírajícímu zbytku osazenstva příšerné socialistické Farmy – opravdu je někdy obtížné rozeznat lidské tváře od tváří prasečích.

Studie v šarlatové. Začínáme v krvi, končíme v krvi. Zpracování je vcelku věrné své románové romantické předloze. Takže odvolávat se na tento snímek, jako na zdroj historického poznání ohledně Bartolomějské noci Léta Páně 1572 v Paříži a osob jí se účastnících, je pošetilé. Brán čistě jako freska, do které je přimícháno mnohé z fantasie tvůrce knižní předlohy, jde o snímek nadprůměrný. Eros a Thanatos se drží kolem ramen a pobaveně sledují pozemšťany, kteří jim slouží, mnohdy oběma současně.

„Vše co existuje si zasluhuje zahynout.“ (Goethe. Faust; oblíbený Marxův citát) Je třeba složit díky za filmy tohoto typu. Třebaže s některými z nich, s jejich podáním dějinných událostí, osobnostních charakteristik, nesouhlasíte, lze je označit za ony pověstné perly v hromadě odpadků, a to právě proto, že je s nimi možné polemizovat nebo souznít, v rozdíl od většiny filmové produkce, americké zejména, s níž debatovat nelze (konečně ta nemá jiného účelu než myšlení umrtvit). Zde máme snímek nabízející poněkud barvotiskový portrét počátků „kariéry“ a manželství falešného proroka Karla Marxe v podání Raoula Pecka, mj. tvůrce dokumentu o tyranii málo opigmentovaných lidí (což je legrace vzhledem k Marxovu zhnusení z „negrů“). Jediné, co se barvotiskoviskosti vymyká, je vhled do továrních hal oné doby. Pracovní podmínky v mnoha fabrikách v prvé polovině 19. století vzbuzují smíšený pocit hrůzy a odporu k jejich nelidskosti (jak ukazují i jiné filmy, a pochopitelně literatura o tomto tématu). Snímek věnovaný Marxovi nás v pár záběrech zavede do britských textilek, do obydlí jejich zaměstnanců; v tomto směru bude tedy divák (i ten, který reprezentuje v relaci k pracovním a životním podmínkám dělnictva v 19. století pověstnou Tabula rasa) jaksi obeznámenější než samotný Marx, onen pán totiž nikdy žádnou továrnu, důl, ... jednoduše žádné průmyslové pracoviště, nenavštívil (na rozdíl od svého „přítele“ a vydržovatele Engelse). Marx své proletáře neznal, živý dělník ho nezajímal; vše měl vyčteno z knih, novinových článků, vládních statistik, vše pro něj byla teorie a jeho cílem byla opět teorie, pochopitelně teorie vědecká (teorie silně načichlá apokalyptickými, radikálními proklamacemi). Film samotný, jak ostatně jeho název napovídá, se primárně zabývá „mladým“ Marxem, jeho životem politickým i rodinným a právě v jejich zobrazení je ona výše zmíněná barvotiskovost. Rodinný život je idylické pokračování pohádek o tom, kterak si neurozený mládenec princeznu vzal, jen si vyslechneme povzdech, že manželčina rodina nechce mládence finančně podporovat (odmítání finanční podpory, to opravdu neměl Karel Marx rád); a zde vyprávění končí, ještě včas před manželčiným vystřízlivěním; život v chudobě, s v hygieně si nelibujícím, svárlivým příživníkem. Co se týče politického portrétu Karla Marxe - autor se velmi snaží navodit dojem, že Marx to myslel s lidstvem dobře, žel jeho myšlenky byly zkresleny a hanebně zneužity. Nicméně přece tu a tam probleskne holá pravda, totiž že násilí spojené s marxismem je obsaženo v samotném Marxově díle. Patrně i proto, že násilí a obdiv k násilí, byly neoddělitelnou součástí osobnosti Karla Marxe. Násilnický, netolerantní člověk, jehož jméno je právem spojeno s budováním a udržováním nelidských režimů. Tento rys jeho povahy je patrný i ve filmu, zejména v jeho pohrdavém, povýšeném, arogantním postoji k ostatním „revolucionářům“. Marx, kovaný teoretik, nejvíce pohrdal a nesnášel socialisty dělnického původu, mimo jiné i proto, že tito lidé, vzešlí z dělnického prostředí, netoužili po nových dogmatech, které by dělnictvo v roli ďáblova sluhy pomohlo realizovat v praxi, ale usilovali „pouze“ o postupné zlepšování pracovních a životních podmínek dělníků – a to i ve spolupráci s tzv. třídním nepřítelem. Děj končí s uveřejněním komunistického manifestu, vyhlášením tolik známého hesla o alianci proletariátu všech zemí a proklamací mezi-třídní nesnášenlivosti a nenávisti. Takže díky za film, oslavující teoretika nenávisti, který opravdu nutí k polemice. Jde o film oslavující rasistu (Marxovi, ač původem Židovi, byl vlastní antisemitismus, víra v teorie o podřadných rasách („negři“, Slované) a podřadných národech (Irové, Skotové, Baskové, Řekové, Češi, Srbové, Chorvaté, Rusové, … ) a satanistu (nenávist vůči Bohu a přijetí satana za patrona svého politického díla dosvědčuje Marxova poezie). Nelidskost komunismu nepřišla na svět až se Stalinem, jak to někteří soudobí marxisté rádi předkládají; už mnohem dříve na sebe vzala podobu vousaté tváře myslitele z Trevíru. Marxismus není žádnou cestou k světlým zítřkům, jen širokou cestu dolů, k zavržení. „Pekelné výpary vystupují k mému mozku, naplňují jej až k šílenství, až se mé srdce zcela mění. Vidíš ten meč? Sám kníže temnoty mně jej dal. To on mi určuje čas a dává mi znamení. A já stále směleji hraji tanec smrti.“ (Karel Marx. „Hráč“ (Spielmann))

Jiří Šotola prostě není Oldřich Daněk. Nebo by se dalo napsat: „Ó, jak marná je snaha nalézt „daňkovskou“ kvalitu u jiných autorů!“. Jiří Šotola je Jiří Šotola a patří mezi ty z lepších autorů historických televizních her. Jeho císař a král Zikmund Lucemburský, v podání Rudolfa Hrušínského, je vybaven dostatečně výraznou osobností, inteligencí a chvályhodnou dávkou cynické ironie, která dopadá na jeho příbuzenstvo i na vzdorné Čechy. Je nicméně poznat (tak jako v jiných Šotolových historických hrách) autorova náklonnost k husitství, odpor ke katolické církvi a nechuť k Habsburskému panovnickému domu.

Bez znalosti knižní předlohy, dokonce bez jakéhokoli povědomí o existenci spisovatele jménem Philip Pullman, jsem se pustila do této fantasy série. Co k ní říci. Nedosahuje – ani zdaleka - kvalit Pána prstenů, Písně ledu a ohně, nedosahuje kvalit Letopisů Narnie. Ale jak by asi podotkla teta Kateřina:“Jednooký mezi slepými králem“; neboli v záplavě naivního, slaboduchého braku v žánru fantasy (ne že by jej jiné žánry byly prosty), ať již knižního či filmového, se toto dílko ještě vyznačuje jakýmisi kvalitami: nenudí (neusnete u něj - pravděpodobně), postavy, jejich svět a zápletka vykazují jakous-takous invenci „stvořitele“. MOŽNÝ SPOILER. Již v prvé sérii mi došlo, že autor patrně nemá v oblibě katolickou církev (nu nešť – není to ale již přílišně originální), u druhé mám pocit, že autor dává přednost silám Zla, které si poněkud romantizuje (ani zde není původní – i to tu již bylo, třebas u romantiků, kde však šlo o tvorbu nesporně kvalitnější, estetičtější – že prý se Pullman nechal inspirovat Miltonem ? - tak to asi neznám význam slova „inspirace“). Svou pofidérní volbou stran – rýsuje se mi, že v poslední bitvě by se postavil po bok Padlého - u mne dosti shazuje bytosti, kterými oživil svůj svět (divoženky, medvědí kyrysníci) i bytosti, které dle víry našich pohanských předků, obývají svět náš – staví je do role služebníků Zlého. Základní klad dílka – filmaři se věnovali Pullmonovi a nezprznili jiné, silnější fantasy příběhy.

Pokud kdokoli očekává seriózní diskuzi o Víře bude zklamán nebo přímo znechucen. Pan Bill Maher předvádí, že se lze obohatit na víře (ostatně ve svém pořadu pár takových „božích“ šoumenů použije) i na nevíře. Pořad je ukázkou dovednosti zbudovat si renomé a živobytí na potřebě ateistů býti utvrzeni v jejich víře, tj. věříme, že nevěříme. Současně jde o ukázku neuvěřitelné hlouposti (snad ze strany pana Mahera i hrané), neúcty a primitivního zesměšňování. A zarytí ateisté mlaskají blahem, jak jsou všichni ti, kteří do 21. století zavlékají víru v „pohádky“, demaskováni ve své středověké hlouposti. Patrně jim nedochází, že jediní, koho autor pořadu znevažuje, jsou právě oni. Argumenty, které jsou zde předkládány, aby dokázaly víru v nevíru, náleží do soutěže o nejhloupější výrok roku (možná i desetiletí). Typově odpovídají tvrzením: „Pitvali jsme tisíce lidských těl a žádnou duši jsme nenašli.“; „Byli jsme ve vesmíru a Boha jsme tam nepotkali“.