viktor.danek

Napínavý souboj mezi brilantní inteligencí (Bělohradský) a tupým vědrem nechápavosti (Sedláček). Klobouk dolů za to, že měl Sedláček odvahu ty své žblebty nevystříhat. Tři hvězdičky za nesmírně zajímavé myšlenky, kterým dal Sedláček tu a tam prostor, a za zachycení prostředí Bělohradského nikky, ve které tvoří. Bohužel je ale film bez jakékoliv pointy nebo zásadní myšlenky, pro kterou by stálo ho vidět. Záležitost čistě pro fanoušky filosofa z Terstu, kteří nepotřebují, aby s ním někdo polemizoval.

Ohromná hromadá džouků - od fakt ubohých až po hodně sofistikované. Jedno mají ale společné. Od začátku až do konce jsem se prostě nemohl udržet a u všech jsem se lámal smíchy. Společně dohromady pak drží pohromadě a tvoří jednoduchý, ale celistvý příběh, jehož pointou je brilantní kritika americké demokracie. Narážek a odkazů (nejen na ni) je tam tolik, že jsem stěží zvládal jejich ohromnou kadenci zpracovávat. Těším se, až se na film budu dívat podruhé, potřetí, počtvrté... You are HIV Aladeen.

Asi těžko pochopitelný film pro diváka, který nikdy neprožil melancholii. Plíživě se blíží, člověk ví, že přichází, ale nemůže se jí nijak bránit, jen čekat. Ztrácíte pak náhle bez příčiny chuť s kýmkoliv mluvit, nad čýmkoliv přemýšlet a vůbec něco dělat. I dojít se vykoupat nebo najíst může být pro nepřekonatelnou nechuť obtíž, kterou sebeveselejší akce jako třeba svatba zkrátka nespraví. Pro okolí jste neustále za pokryteckého ufňukaného sobce, jenže uvnitř máte prázdno. Přitom když přijde na opravdovou krizi, pak ti, co vás nejvíce kárali a hanili, si srabsky ustřelí hlavu ve chlívě nebo se hystericky pustí do marného útěku v golfovém vozítku. Vy ale dobře víte, že nejlepší je si prostě sednout do křehké skrýše, na nějaké pěkné místo, pohladit děti a čekat až strašlivá a krásná Melancholia udeří. Zkrátka úchvatná a hluboká podívaná.

Pořad veřejnoprávní televize Máte slovo je z principu nutné posuzovat podle měřítek konceptu služby veřejnosti. Jsem proto přesvědčený, že Máte slovo na obrazovky ČT patří. Představuje totiž jedinečnou platformu, ve které mohou diváci, to jest pověstní obyčejní lidé, ventilovat své plačky nad současnou politickou a ekonomickou situací a kde se jim má dostat utěšení a poučení. Taková obdoba Hyde Parku pro starší generace. Tolik teorie. V praktické rovině se z prospěšného záměru stává nekonečné extempore Michaely Jílkové, jejíž moderátorský styl zhatí snahu každého hosta vysvětlit jakoukoliv problematiku. Často se mi zdá, že Jílková ztrácí přehled, kam debata vůbec směřuje a své moderování tehdy omezuje jen na snahu nechat promluvit každého (ovšem nanejvýš do poloviny myšlenky). Z pořadu se tak stala děsivá show, kdy člověk neví, jestli se má smát, nebo se děsit inteligence "obyčjených lidí," které si dramaturgie do studia cíleně vybírá. Na jakékoliv komerční televizi by takový pořad mohl mít svůj svobodný prostor. Proč ne. Na veřejnoprávní televizi, která by nejen svým vnitřním posláním, ale také ze zákona, měla příspivat k edukaci diváka a snižování společenských konfliktů, je uvádění Máte slovo v prime-time přímo drzostí. Pryč s Jílkovou někam na Barrandov!

Chtě-nechtě je nutno při hodnocení Odcházení spojit film s osobou Václava Havla. Kdo četl Dopisy Olze a jiné jeho životopisné knihy, ten dobře ví, jak úzkostlivě Havel pečoval o sebe a svůj obraz. Schopnost neuvěřitelně přesně odhalovat vlastní směšnost na jedné straně, vyvažuje puntičkářský apel na detail a obsedantní obava z nepochopení na druhé straně. To myslím přesně vysvětluje, proč Odcházení ani nemohl natočit někdo jiný, než Havel sám. Naprosto vynikajícímu scénáři by jistě z filmového hlediska prospěla nesmlouvavá ruka režiséra s vlastním kritickým pohledem a odhodláním radikálně do scénáře zasahovat. Jenže to by Havel nikdy nesnesl, protože každé slovo pro něj mělo naprosto přesnou a nepřenositelnou funkci v komplikované mozaice výstavby jeho her. Především by tím ale vznikl úplně jiný film. Na Odcházení se proto nelze dívat jako na běžný snímek, ale je třeba se odpoutat od zažitých klišé a vnímat alegorický tok slov s hlavou otevřenou, tak nějak "out of box", a hledat za nimi skrytou strukturu a hloubku. Jedině tehdy, kdy diváka už neruší absence očekáváné běžné struktury filmového budování postav (což mi dobrou třetinu filmu trvalo), si může člověk začít užívat zážitek skvěle promyšleného náročného humoru v grotesce o technologii moci, vyprázdněné schematičnosti politiky a politiků a vše prostupujícím kýči. Českého lva za scénář si Václav Havel in memoriam odnesl naprosto zaslouženě. Kdyby existoval také Český lev za originalitu, měl by ho dostat také. Nepochopení Odcházení je však nepopiratelným šrámem na pověsti snímku, který mnohé diváky jistě odradil vůbec na film do kina jít a za který si Havel může sám. Můžeme sice lamentovat nad závistivým zaprděným čecháčkovstvím, ale pravdou zůstává, že Havel dobře věděl, že se pouští na tenký led a že tam, kde chtěl zanechat stopu v myšlení, nakonec může zůstat směšný a nepochopený. A to se přesně stalo. Kromě toho si ale myslím, že se na neúspěchu do velké míry podílelo také nezaviněné "přehavlování" ve společnosti. Lidi už mají po dvaceti letech zkrátka plné kecky příběhu o disidentu-prezidentovi a povrchně by odmítli i sebelepší Havlův film. Věřím proto, že se za pár let vášně sklidní a snímek dojde zaslouženého ocenenění. Já jsem si každopádně (jako někdejší student politologie s pár semestry mediální teorie) film až do konce užil a královsky jsem se bavil, byť Odcházení ani pro mě odpočinková večerní zábava rozhodně nebyla.

Co na začátku vypadá jako absurdní komedie o mrtvém podnájemníkovi (to už tu bylo!) se postupně mění v psychologickou studii přátelství na pozadí děsivé společné zkušenosti rozřezání a zakopání mrtvoly v lese. Každý ze tří hrdinů se s vinou vyrovnává jinak a stejně jako v Tahle země není pro starý bratří Coenů se nakonec pokus o nezasloužené obohacení stává bojem o přežití, a tak musí jít i přátelství stranou. Mělký hrob je neuvěřitelně napínavý. I když divák tragický konec tuší od začátku, zápletky filmu pro mě byly nepředvídatelné a vychytralé natolik, že jsem se nemohl odtrhnout od obrazovky. Syrová hyperbola, kdy se postavy navzájem šmírují dokonale připravuje diváka na záverečná pointu, která baví stejně dobře jako skotský přízvuk mladého Ewana McGregora. Mělký hrob předznamenal úspěch Trainspottingu, který Danny Boyl natočil jen o dva roky později, ale přesto žije trochu nezaslouženě právě ve stínu pozdějších mnohem slavnějších Boylových snímků.

Od Zkrocené hory jsem instinktivně čekal, že bude chtít především lacině šokovat. Nemaje zájem o perverzní podívanou, odmítl jsem na ni před lety jít s kamarády do kina. Udělal jsem tehdy ale velkou chybu, protože Zkrocená hora je překrásný film. Leitmotivem odcizené skrývané lásky v rozlehlé divočině a loveckou atmosférou mi připomněla Vzpomínky na Afriku. Nevím, jestli se Ang Lee tímto oskarovým milostným eposem inspiroval záměrně, ale podobností je hned několik a velice se mi zamlouvají. Stejně jako je Vzpomínkách na Afriku jsem si i ve Zkrocené hoře užíval každičký záběr drsné přírody ve více než dvouhodinové stopáži. V obou filmech se hlavní hrdinové snaží hledat společensky akceptovatelnou hranici soužití, která je však vždy bolestivým kompromisem, a oba filmy mě nakonec vzaly za srdce, když se Ennis stejně jako Maryl Streepová na existenčním dnu dozvědí, že jejich životní láska tragicky zemřela. V obou případech jde o jasný vzkaz, že láska sice hory přenáší, ale bez společenského požehnání je odsouzena k bolestivému zmaru. Šokujících scén a zženštilých postav se není ve Zkrocené hoře třeba bát. Kde to není potřeba, nechává Ang Lee na fantazii diváka, ať si obrazy domyslí sám. Snímek navíc kypí stoprocentním archetypem mužnosti. Drsní kovbojové a vzpouzející se koně, obláčky dýmu z cigaret, whiskey zářící v ohni, zuřící medvěd, prudká řeka, chladná hora a letní bouře, pěsti a rány - to vše dokonale boří předsudky o křehkých homosexuálech v legínách. Zároveň však nejde o černobílý manifest proti homofobii, protože postavy plasticky problematizuje jejich pokrytecké vedení dvojího života, Jackova chladnokrevná promiskuita a sebestředná odcizenost, když Ennis se skloněnou hlavou uniká konfrontaci, izoluje se, nakonec nemá ani tušení, s kým chodí jeho vlastní dcera a upíná se stále k romantické vzpomínce na horu Brokeback.

Nelpím na srovnávání knih a filmů. Přesto jsem během sledování My děti ze stanice Zoo mnohokrát zalitoval, že jsem předlohu nečetl, protože jsem zkrátka smysl mnoha scén vůbec nepochopil. Pro mě (neznalého předlohy) film ničí spousta samoúčelných míst, kterým je věnován neuvěřitelně rozsáhlý prostor, ale které současně naprosto nic nevypovídají o postavě ani nemají smysl pro děj. Patnáctiminutová epizoda s Davidem Bowiem byla sice super, ale co to řeklo o hlavní hrdince? Že má ráda Davida Bowieho. Možná měla v knize nějaký smysl, ve filmu ale určitě ne. Mnohem víc bych ocenil, kdyby se třeba Christiane pohádala s matkou nebo ji Klaus zneužil. Alespoň bych pochopil, co tu holku tak moc sžírá, že má potřebu podnikat šílené drogové experimenty, i když pochází z příznivých životních podmínek. Sama puberta není dostatečným vysvětlením, proč se třináctiletá holka rozhodne chodit s gay prostitutem a píchá si do žil háčko. Jinými slovy, pro neznalého knihy mi hlavní postavy přišly naprosto ploché a nevěrohodné. Snímek mi taky přišel svou koncepcí dost strnulý. Místo dynamické houpačky euforií, dojezdů a absťáků je film narýsovaný jako rovná cesta s kopce do pekla. Hlavní hrdinové více mluví, než hrají a mizerné výkony se režisér snaží dohnat šíleně zmalovanými tvářemi jako po výprasku a děsnou hororovou hudbou. Naopak velice kladně hodnotím dokonale vystihnutou atmosféru depresivních osmdesátek, tou pro mě zůstanou My děti nezapomenutelné. Strnulá paneláková sídliště v zachmuřeném městě jsou výmluvným pomníkem společenské i politické klece s omezenými životními vyhlídkami.