RAiken

Zběsilá jízda po francouzské krajině, kde vás nečeká vřelé přivítání u sklenky vína, ale pořádná lidská krvavá žranice s potrhle fašistickou rodinkou, jejíž členové jsou sympatičtější jeden víc než druhý, teda kromě tatínka alias Führera, jemuž bych přál ony proslavené negry s kleštěma a letlampou. Xavier Gens servíruje tuto chuťovku se vším všudy, efektní zmatené střihy vyvolávající epileptické záchvěvy ze začátku filmu korespondují s pozdější plynule ustálenější kameru v syrové akční řežbě z konce filmu, abychom si mohli lépe vychutnat každou krvavě násilnou scénu, které jsou vcelku originální a skutečně ODVÁZANÉ. Pár nelogičností ze začátku odpustíte díky podle mě pozdějšímu téměř racionálnímu konání postav a především díky pozdější násilné obrodě jedné z postav, která rozpoutá závěrečné inferno. Prim zde hraje především vizuál a prostředí, které jako by vypadlo z vaší „nejhezčí“ noční můry. Krvavé stopy, háky, cirkulárka, shnilé maso - vše je na svém místě. Prosím nesrovnávat s neinvenčním a otravným kusem jako je Hostel, tady režisérskou sesli pohltil zručnější a vizuálně vytříbenější rejža. Chuťovka pro úchyly, sadisty i masochisty, zvrhlíky a onanisty, zkrátka pro lidi s vytříbeným nechutným hnusem, tedy vkusem...

To, oč tu běží, respektive jede a uhání plnou rychlostí jsou rychlá auta, závody a kočičí hrátky. Kdo tohle nepochopil už ze samotného názvu, je nutně rozčarován plytkým scénářem a chápu, že se zlobí, když hlavní hrdina nevyřeší ani jeden ze světových problémů. Co nevyřeší, dokonce se jimi ani nezabývá - hrůza. Avšak pro ty, kteří se chtějí chvilku odreagovat od ekonomických krizí a světového terorismu je to lék víceméně podařený. Koně pod kapotou uhání, zadečky sličných japonek se třepou a chodidla se na pedály klepou. Není co řešit. Vzhůru do Japonska pro trošku kulturního obohacení. A naučíte se driftovat. Arigato...

Okouzlující dílo cyklicky vyvolávající pocity radosti a hořkosti z celého lidského pokolení, to vše formou inovátorskou vzhledem k válečnému žánru. Komedie nenásilně střídá brutalitu války a přechází v dramaticky pomalý vesnický život. To vše zahalené do hávu bezbřehé poetiky, která vám dovolí zjihnout a vynášet do nebes někdy až kýčovitě nádherné záběry kamery. Ve stínu tohoto pohledu budete svědky monumentálních vizuálních kompozic, a to i v těch nejjednodušších záběrech. Společně s poutavou silou příběhu o lidské oddanosti tomu, co je člověku svaté a boji za svou víru v lepší zítřek dospějete k akčnímu vyvrcholení snímku, jež vás přinutí nedýchat. Většinu postav filmu navíc obepíná jakási aura lidskosti, dobré pohody a dobroty, která nakonec obestře po skončení filmu i vás. Nejkrásnějším faktem však zůstává, že po zhlédnutí válečné vřavy a hrůzy bojů vám utkví v paměti to, co je na tomhle filmu nejsladší a nejvábnější, a to úsměv bláznivé holčiny. Chtěli byste, aby se takový úsměv rozplynul a vytratil kvůli hloupé válce? Pamatujte, že je lepší být obětí než katem a jednejte tak…

Ztřeštěná, zábavná, ale ne zas tak vydatná drogová jízda, na níž je nejzábavnější to, že se snaží odůvodnit distribuci drog po celou dobu stopáže filmu, ale na to vícekrát rozbít hubu skinům / náckům žádné argumenty rozhodně nepotřebuje. A to je upřímně skvělé, přátelé. P. S. Samuel L. Jackson je naprosto pohodovej jako vždy, ale Robert Carlyle totálně vládne scéně jednak svou britskou angličtinu, a jednak hláškami, co s její pomocí dokáže vykouzlit…

Film, který zcela naplní vaše očekávání vyvolané jeho názvem navzdory faktu, že onen název byl nepřesně přeložen. Jak jinak by mohl dopadnout příběh hollywoodského páru, který pozve své "stejně slávou postižené" přátele než tak, jak ve finále dopadne. Vycházející / uvadající celebrity eskalují své emoce a problémy s nadsazenou pompou za normálních okolností, a co teprve když navrch spolykají srandovní pilulky zvané extáze. To je pak nejvyšší čas si taky něco šlehnout, abyste zkousli následující záběry. Scénář je více než solidní, překvapivě přehledný vzhledem k množství hostů a plný zajímavých postav, v čele s Alanem Cummingem či Gwyneth Paltrow a postupně správným konverzačním tempem graduje k vyvrcholení. Škoda jen přenudných a přetrapných gratulací, které kradou šmrnc gradaci děje, jak už zmínila kleopatra...

Nezvykle bizarně ujetý film, který navzdory svému otevřenějšímu přístupu k sadomasochistickým metodám lásky vyloženě hladí po duši (a leckdy i jinde). Jakpak by ne, když je divákovi umožněno sledovat bytost tak sladkou jako je Maggie Gyllenhaal, při jejímž každém úsměvu se vznesete do oblak. Ve spojení se sympatickým tvrďákem Jamesem Spiderem vytvářejí obdivuhodný pár, který jiskří čím dál víc při každém plácnutí po zadnici. Zkrátka podmanivý film založený čistě na herecké dvojici, díky které si nevšimnete jakéhokoliv jiného aspektu filmu, snad kromě hudby, která podbarvuje láskyplnou náladu. Na ostatní romantické komedie rovnou zapomeňte, tohle je pravá romantika utajená pod hrubým povrchem…

Na jedno zhlédnutí jednoduchá jednohubka postrádající jakékoliv ambice, těžkopádně splňující nároky zábavnosti kladené popcornovým divákem. Romantická dvojice je až hrůzně nesympatická, ale díky krátkosti příběhu snesitelná díky navštíveným lokacím, rychlému střihu a občasném zahlédnutí ujetého střihu vlasů Samuela L. Jacksona. Ale jumperování je opravdu záviděníhodný nářez, to bezpochyby. P. S.: Vyhrožuji, že druhou hvězdičku uberu, pokud vznikne pokračování…

Už úvodní záběry ze špinavé ulice New Yorku dávají tušit, že se Sidney Lumet nebude soustředit pouze na neobyčejně obyčejnou bankovní loupež, ale že se rovněž dočkáme autentického vykreslení atmosféry 70. let včetně policejních praktik (Attica), sociální situace, Vietnamu, homosexuality, vlivu médií či věčné bídy a nouze a stále stejně tvrdých agentů FBI. Al Pacino v průběhu plynně přejde z pozice břídila přes miláčka davů až k psychologické hodince, kde si o něm uděláme konečnou představu a poznáme jeho motivy díky působivému rozboru jeho konání. Pochmurná atmosféry doby se na nás řine díky Pacinově kreaci, Cazalově rekreaci, absenci hudby a nesnesitelného horka srpna roku 1972, které umocňuje tísnivost okamžiku. Film stvořený pro chmurné odpoledne, kdy by ani psa nevyhnal…

Až na krev je čistým sesláním z nebe jako černé zlato tryskající na jinak mrtvé a neúrodné poušti. S konečnou platností totiž konstatuje, jak to na světě vlastně chodí a vždycky chodilo. Lidstvo je podle Andersona chamraď snažící se ukojit svou ctižádost, svou pýchu a zanechat alespoň otisk podrážky v písku času, který mu byl vyměřen. Takový je i ropný magnát Daniel Plainview Daniela Day-Lewise. Vypočítavý, chladný, přímočarý, v jedné chvíli milující a v druhé nenávidící. Jeho ztvárnění je navíc v podání Daniela Day-Lewise fascinující. Jeho řeč, mimika s knírem, chůze, pohyby, to vše dohromady vykouzluje jeden z nejuhrančivějších charakterů v dějinách filmu. Plainview doslova zosobňuje duch kapitalismu v čiré podobě jako surová ropa. Jeho oponent v podobě duchovního vůdce značícího ducha nemateriálních hodnot, pastýře, který by měl být svému státu příkladem, je však na chlup stejně charakterově vybavený. Proradný, závistivý, hamižný a ctižádostivý. Rovněž jeho kreace podaná Paulem Danem je precizní a těžko si v ní představit někoho jiného. Oba pak symbolizují na povrchu 2 různé filozofie, přístupy k životu, ale uvnitř jsou stejně prohnilí a ve výsledku obě postavy říkají víc o lidském pokolení než by bylo únosné. Samostatnou kapitolou je pak hudba, která s vámi doslova zametá ode zdi ke zdi, a to i když se na plátně zdánlivě nic neděje. V souznění s filmem však vyznívá znepokojivě hypnotizujícím způsobem. Jednotlivé obrazy či scenerie zastavené v čase by mohly být vystaveny v galeriích jako díla uznávaných fotografů či malířů, takovou mají nosnou sílu vyvolávající gejzíry emocí. Život je souboj o výsluní. Život je tragický, smutný a černý jak ropné ložisko. Mistrovské dílo hodné obdivu, které může později nabýt podobného významu jako nejlepší kousky od Coppoly, Leoneho či Kubricka…

Očekávejte mrazivý thriller říznutý horrorem a dostanete sympatickou romantiku a skvělého Shiu LaBeoufa. Očekávejte romantickou teen komedii a dostanete mrazení v zádech, strach nad osudem postav a vynikajícího Shiu LaBeoufa. A pojítko? No přece famózní Shia Labeouf. Tenhle kluk už je někdo a vyloženě táhne celý film a výsostně zvládá všechny polohy od komedie, přes akci až po závěrečné hororové vyúčtování. Disturbia je až znepokojivě zábavná, stačí jenom nasednout na její vlnu a svézt se po boku zábavného klučiny a jeho světa za oknem…