RAiken

Příjemné posezeníčko s více než příjemnými a hvězdnými přáteli v čele s usměvavou a groteskní Kirsten Dunst a pitvořícím se Simonem Peggem, který skutečně tomuto filmu dává specifickou tvář. Z druhého pohledu však tak nějak omšelé a suchopárné, ukuchtěné podle osvědčeného receptu, zkrátka to, co opravdu na Hollywoodu nemáme rádi, a to šablonovitou zábavu. Pro chlapa (a zřejmě i pro nejednu ženu) je však neskutečnou útěchou a slastí sledovat nejladnější křivky Megan Fox - TO JE TAK NÁDHERNÁ ŽENSKÁ !!!

Pokud nebudete čekat více než jen povedený mix Terminátora, Šíleného maxe, Falloutu a Transformers, pak vás nový John Connor jistě bude bavit. Jestli chcete ale skutečný příběh a skutečné vyvrcholení Terminátorské ságy, je nutno si počkat do té doby, kdy přijde kalifornský guvernér o teplé křeslíčko a opět se vrhne do víru naší nejmilejší zábavy. Jako samostatný kovový odlitek dvou prvních terminátorů ho však do celkové kovové slitiny terminátorovského univerza použít určitě můžete. Přesto do nového pojetí nic konkrétního nepřináší, snad jen efektní pohled do budoucnosti, kam jsme se kdysi všichni chtěli při sledování jedničky či dvojky podívat. Bohužel zřejmě ne tak, jak jsme si tajně přáli, ale naopak tak, že po chvilce zapomeneme, kdeže to vlastně jsme (stejně jako v tomhle zmateném komentu). To zásadní však, v čem čtvrtý termouš rozhodně nezaostává, ba naopak získává, je nabušená akce. A to akce, které je opravdu větší nášup než byste čekali a doufali. Na velkém plátně do vás buší kulky takřka nepřetržitě a dialogů je pomálu. Tam-tamy nelhaly, Christian Bale je zcela suchopárný a prim hraje Sam Worthington. Efekty rovněž dechberoucí, terminátoři roztomile hloupoučcí a kamera dostatečně vykutálená a rotující po všech osách. A vzhledem k tomu, že to je o našich milých robůtcích musím hodnocení o něco zvýšit…

Ten film má neuvěřitelnou spoustu kladů: a) neuvěřitelně mňamózní vraždící nástroj – řeznické kladivo b) pečlivě gradovaný děj c) tísnivou atmosféru d) a… především… masivně vraždící hovado Vinnieho Jonese, který povznáší pojem vraždící monstrum na vyšší úroveň. Navíc překvapí skvělou hudbou a především vytříbeným hororovým vizuálem režijního mága Kitamury, který plně nahrazuje jeho nepříliš vydařenou schopnost vyprávět příběh v době, kdy před kamerou neprotéká krev či nevypadne alespoň jeden tělesný orgán. Projíždět se půlnočním vlakem je jako pomalu padat do propasti a snít přitom nejhorší noční můru – zkrátka paráda. Dodatek 1: Vámi zatracovaný závěr byl pro mě naopak lahodným bonbónkem, jako by ho ochutil samotný Clive Barker. Dodatek 2 (osobní úleva): Boha jeho, ještě že to pražský metro jezdí jenom do půlnoci…

Ospalé drama věnující se tématu z nejzajímavějších, a to tématu krásných a neotřelých lidských vztahů mezi bytostmi tak rozdílnými - mužem a ženou. Originální pojetí formou interakce mezi postavami jak na úrovni verbálně-neverbálních projevů, tak i formou interakce duševních myšlenek je poněkud umlčen celkovou omšelostí snímku a pomalejším plynutím děje. Pokud si však během sledování najdete cestu pod povrch celého hřejivého vztahu a budete se zabývat poodhalováním nitra obou pohlaví, zajisté se budete bavit. I když cesta tam bude těžká, jelikož se musíte odpoutat od uhrančivých výkonů dvou skvělých herců…

Typicky dobově akčně okoralé, přesto velice zajímavé, především díky příběhu, který se táhne přes všechny významné dobové historické události, které nakonec vedly k oněm hrozivým Stalingradským číslům. Veškeré menší historky, včetně klavírní scény, se prý skutečně udály a jednotlivé podrobnosti věrně kopírují historická fakta. To vše obestřeno v relativně ideologicky prosté, spíše dokumentární formě, což je sympatické…

Tenhle film nelze pouze zhlédnout, nýbrž nasát. Vysát až na dřeň tu atmosféru doby, která prakticky změnila svět a rozloučila se smutně s královskou romantikou a monarchismem, tak jako se i my ve filmu pomalu loučíme se stárnoucím Giacomem Cassanovou. Jen tak se zaposlouchat do navždy pravdivých slov moudrého Thomase Paynea, poslechnout si vášnivé vyprávění spisovatele Restifa a obdivné ódy dvorní dámy na krále. To není film, jak ho známe, to je obrázek - obrázek doby pečlivě sestavený pomocí výborných dialogů. Závan zašlé minulosti, která je na(ne)štěstí už dávno pryč…

Vtipný parazit klasických vězeňských dramat, který se nesnaží trumfnout své geniální předobrazy, leč přesto nabízí spoustu zajímavých zážitků. Vězeňské prostředí působí velice moderně, neokoukaně a snaží se upoutat především vykreslením celkových poměrů věznice, potažmo celého vězeňského systému včetně praktik a stereotypu vězení. Otázka rasové segregace je tedy více než na místě a probleskuje spolu s násilím plodícím násilí celým filmem, stejně jako bledá tvář Stephena Dorffa, který ukazuje, že má navíc než jen na omšelé snímky jdoucí s mainstreamovým slaboproudem. K poutavému pohledu do nitra hlubiny nám rovněž ochotně pomůže obtloustlý, přesto charismatický Val Kilmer, jež svou hereckou kreací dává vzpomenout na své nejlepší role (Salton Sea apod.). Postupem času však snímek spíše upadá, začáteční zběsilé tempo se později utápí v uzavřených kobkách vězení. Soustředění se rovněž na vedlejší linii rodinnou spíše odvrací od hrozivého tématu a klaustrofobie nevyhnutelnosti vězení, leč v pointě filmu má však své nezbytné opodstatnění. Rovněž poloha filmu zobrazujícího člověka jako zrnko rozemleté na padrť mlýnem zvaným společnost stojí za to a frustruje vás po celou stopáž...

Černé Dahlii rozhodně nelze upřít atmosféru, režijní vychytávky a vykreslení doby pomocí kostýmů či gest a návyků veškerých postav. Jde však spíše o to, co Dahlii odpustit nelze, a to je opravdu neskutečná nuda, která se rozlézá do každého záběru od konce úvodního boxerského utkání a první přestřelky až do znovu-vše-vysvětlujícího n-a-t-a-h-o-v-a-n-é-h-o závěru. Ta je způsobena především zpackaným scénářem zahrnujícím všemožné příběhy, které se však nemohou dostat na společnou příběhovou kolej a zoufale se rozcházejí a opuštěně visí ve vzduchoprázdnu. V příběhu figuruje spousta postav a jmen, které se zde vůbec neobjeví a přitom hrají podstatnou roli v příběhu. Herci přes svoji hvězdnost předvádí unylý standard, což je nemalou měrou způsobeno opět scénářem. To bohužel podle mě platí i pro Hillary Swank či Scarlett Johansson, nemluvě o Joshu Hartnettovi, kterého by k hereckému výkonu nenakopl ani Forman. Pokus o návrat Briana de Palmy jistě milý, leč ve výsledku zatraceně nepříjemný…

Roztomile nostalgická projížďka, v níž si dá sraz partička starých přátel. Hosté jsou vybraní gurmáni, příšera z vesmíru číslo 1 – Predátor, příšera z vesmíru číslo 2 – Vetřelec (ve větším množství podle výše přítomných hostitelů). Jako jejich předkrm servírujeme jedno nejmenované a nesympatické městečko na středozápadě. Snímek ví, že nemůže zaujmout ničím extra, a tak se hned z prvního záběru dostáváme do akce, která však neslibuje nikterak zajímavou podívanou. Většina soubojů se odehrává opět za tmy, takže noktovizor povinný. Naštěstí vše uplyne dříve, než jej stihnete vůbec nasadit a zapnout, takže nuda se zase tak nekoná, ale znáte to, akce je opět spíše nepřehledná, neuspokojivá, tempo snímku nedomrlé, líné a vůbec bych uvítal spíše krátkometrážní film, kde si jeden vetřelec podá Colina Strause a predátor jeho bráchu Grega Strause. Pouštět pouze z nostalgie a pro připomenutí, jaké že to nádherné zvuky vydával ten klučina predátorskej. Možná by bylo vůbec nejlepší s noktovizorem koukat na sousedy než na tohle…

Přiznávám, že je to podobně hloupé a zbytečné jako ostatní teenagerovské komedie, ale tady je to hloupé s CITEM pro satiru až parodii, i když ne v plném smyslu jako ostatní parodické filmy. Zkrátka jde o roztomile sentimentální pokus, který chce uspokojit jak diváka chtivého romantického teenagerovské komedie, tak rovněž diváka přejícího všem teenagerům brzkou dospělost. Navíc má tenhle film takový omšelý nostalgický nádech, ale především má Alicii Silverstone, která je okouzlující samičkou ve všech ohledech. Její postava je až do morku klišovitá a přitom sebeparodická a jedině kvůli ní si film zapamatujete. Její grimasy jsou navíc roztomilé stejně jako její překrásný úsměv a dodávají snímku nonšalantní grácii a šmrnc…