cineman

Záměr šokovat explicitními sexuálními scénami je zjevně jediný hloupý důvod, proč si tvůrci dali práci s produkcí takového šrotu. Nálety scén, které se monotóně valí na diváka v sekvencích příprava na party-party-porno-party, nemají, kromě okrajové ukázky vlivu disfunkčních a ignorantských rodin na chování nezletilých, co nabídnout. To je mi převratné zjištění.

Výsek současné společnosti ukázán v celé své kráse a hrůze. A kdo pak je tady ten hnusák - zámožný, znuděný a zdegenerovaný "vyspělý" občan nebo chudý afričan lačný po penězích? Na tuhle hru jsou potřeba dva. Dva lidi.

Když se pár lidí rozhodne splnit si sen a vyprodukovat fanouškovský film o nacistech zosnujících útok z Měsíce na Zemi, jdete je skupinově podpořit do kina, protože je dobře, že takový kousky vznikají. Typ filmu, u kterého nemůžete mít vysoké očekávání, ale stejně na něj jdete. Film čerpá z pár dobrých nápadů. Ohraje se rychle, ale kvalita překvapí. Čekal jsem úchylný céčko, přišlo slušný béčko.

Režisér si pozval své kámoše/dobré herce, aby mu zahráli ve filmu sebe/dobré herce. Dokumentárním stylem zaznamenává jejich životy při natáčení filmu a sem tam více či méně střídá fiktivní příběh ve filmu z realitou filmu samotného. To jsou tak jediné chvilkové momenty, kdy se musíte namáhat s přemýšlením. Mohla z toho být pořádná slátanina, ale ze všech postav čiší taková pohoda a přirozenost, že jejich příběh a kadence humoru dokáže dlouho bavit. Ke konci zábava slábne, ale když už nic jiného, tak se jedná o svěží vánek na českém filmovém nebi komedií.

Sekce Variety opět boduje skvělým způsobem. Dojemný a především originálně vtipný příběh handicapovaných kamarádů není ani tak o cestě za ztrátou panictví jako o chuti žít na plno. A je to silné poselství, když to sledujete z pohledu fyzicky postižených osob. Příběh je tak humorný, že trochu snižuje sílu vážných scén. Odzbrojující je ale optimismus, který z filmu stříká do všech stran. Nechtělo se mi filmu říct své "Hasta la vista, baby".

Klasická skromná festivalová komedie, která pobaví a polechtá, ale nechá divákovu duši bez šrámů a život ve stejným rytmu. Bez dobrých hereckých výkonů by film chutnal jako malinová Huba Buba, co je po šedesáti vteřinách bez chuti. Takhle těch 84 minut uplyne stejně rychle a dobře jako posezení u jednoho Kozla (myšleno středně dobré pivo).

Žít tak na světě pratuři, přežili by jen nebojácní lovci.

V tunelu, odříznutý od spojení s vnějším světem, byl snad každý. Trochu jiný pohled z podzemí různých metropolí nabízí dokument režiséra, který obhajuje vítězství z karlovarské soutěže dokumentů v roce 2006. Ukazuje klipovité průjezdy stanicemi, hektické nástupy a výstupy na architektonicky rozmanitých nástupištích a hlavně zpovědi lidí, kteří tráví jízdou metrem děsivou dávku svého životního času. Mohl ale ukázat mnohem víc. Podle mě nevyužité téma. Co máte společného s ostatními kolem vás můžete zjistit shlédnutím tohoto dokumentu nebo prostou komunikací s lidmi při další návštěvě prostředí metrosystému.

Film se odehrává někdy v době na přelomu třetího tisíciletí a kromě nemutantních lidí je v něm svět vyobrazen jako v Japonsku v blízké budoucnosti. Pestrobarevná vizuální stránka se ohraje stejně jako hudba z bizarních nástrojů participujícího ansánblu. Ke konci je v ní slabý příběh doslova utopen. Hlubší rozměr filmu mi zůstal utajen.

Málokdy mám pocit, že by ve filmu mělo padnout méně slov. Přímočarý a naprosto předvídatelný film mi nenabídl jiný pohled na vztah matka-syn. Snad jen "Medvídkovo" svalstvo, které zabírá půlku obrazu, zobrazuje, že i velký člověk může být v jádru malinký jak hrášek. Ovšem pokud někdo snad čeká, že získá soukromou zpověď kulturisty nebo náhled do jeho komunity, tak ho mohu ubezpečit, že se více dozví soustředěným pohledem na sadu činek.