cineman

Jsem překvapen, co z tohoto filmu vylezlo. V průběhu prvních desetiminutovek jsem čekal, aniž bych předem znal náplň scénáře, že příběh dostane pachuť rádoby překvapivých vyvrcholeních a nelogických laciných scén na úkor napětí, mnohým americkým filmům podobným. Nestalo se tak. Zaplať komukoli, kdo to za to může, že režisér zůstal svůj, nenamočil se do strhujícího tempa a nechal vyniknout herecké výkony, na kterých jeho snímek podle mého názoru pevně stojí. Adrien Brody jakoby chtěl trhnout rekord v závodu o počet zlatých sošek a Keira mě konečně přesvědčila o svém hereckém nadání - nebo tvrdé práci na sobě samé?___ Každopádně je Svěrací Kazajka svému žánru poměrně věrná a i když u ní džbán napětí není naplněn k okraji, nepamatuji se, že bych mrkal. Velmi povedená hudba.

Melancholický příběh bez lámajícího příběhu nasáklý prostou lidskostí. Nenápadný snímek na scéně, který lehce pohladí na srdci, ale stopy po něm mizí ztěžka. Zach Braff, který film zrežíroval, a zároveň si v něm zahrál hlavní roli vedle výrazné Natalie Portman, natočil svůj řežijní debut tak jak by mu mohly zástupy režiséru závidět. Byl u kormidla a před tím držel pero, kterým napsal scénář a v jeho postavě se, myslím, povedeně vyobrazil. Jen málo amerických režiséru si troufne natočit film s málo výřečnou hlavní postavou. O to těžší je potom zaujmout diváka, což se zde povedlo. Je to zřejmě právě povahou příběhu, protože si asi každý občas připadá cizí v dobře známém prostředí._Ať už se Braff v příštím díle vrhne kamkoliv, určitě mě to bude zajímat. Prozatím tenhle film doporučuji skoro všem.

Žádné překvapení ani zklamání. Režisér Leconte není rozhodně žádným nováčkem ve filmové branži a dlouho se nedrží u jednoho tématu. Tentokrát se přiklonil tam, kde prvky jako informace a její sdělení hrají klíčovou roli - k dokumentární tvorbě. Z vlastní cesty po Kambodži natočil mnoho detailů z přírody a život lidí, kteří se nacházejí pod hranicí chudoby. _Zřejmě nikdo jiný než cizinec z jiného kraje asi není schopen natočit snímek tak působivý právě pro nás cizince. I když je působivý takovým falešným dojmem. Autor natočil mnoho harmonických a bezstarostných pohledů na činnosti tamních obyvatel, ale v tom rozpoložení nad povedenými sekvencemi zapomněl na reálnou byť drsnější stránku. Některé záběry mají efekt loutkového naaranžovaného divadla, jiné, ty statické jakoby byly vystřiženy z alba National Geographic. Opravdu je na co se koukat a je nad čím žasnout (do jisté míry), ale má to několik háčků._ Protože je celý dokument poskládán jako mozaika z vzájemně nesouvisejících záběrů, chybí jakákoliv spojitost a dramaturgická linie a těžko lze v konečné fázi najít informační sdělení (někdy i přehlednost), což by se u žánru 'dokument' stávat nemělo. Byť jde o bezeslovný, muzikou a zpěvem prokreslený vizuální snímek._ Po obrazové stránce se toho dá vytknout málo. Hudba s obrazem ladí, ale skáče od tempa k tempu a točí se jako rozbitý kolotoč mimo svou osu._ Laconte se s kamerou dostal k lidem blízko, ale přeci ne tak, aby z jeho dílka byl cítit ten pach jejich bezmocnosti a lhostejnosti. Samotnou Kambodžu ukazuje jako stagnující rozvojovou zemi. kterou bezesporu je, ale nedává tomu pravdivě vyniknout. Přesto jsem přesvědčen, že dokáže svým počinem zaujmout lidi z každé řady. V tom lepším případě naláká po jeho zhlédnutí několik jedinců k výpravě za odlišnými krásami Asie a tím i podpoří její cestovní ruch, který je obživou pro mnoho tamních lidí._ Každopádně stojí za shlédnutí. Alespoň jednou.

Jako čerstvý milovník filmové i klasické seriálové tvorby 'Anime bubliny', která nikdy nepraskla, musím říct, že to, o čem jsem slýchával různé klanové ódy, se teď stalo mým denním i nočním chlebem. Káva, čaj či nikotin možná způsobují závislost. Neon Genesis Evangelion však hltá volný i pracovní čas rychlostí hladového psa, co nedostal nažrat několik dní a nocí. Většina sérií tohoto ražení, způsobí kolaps v povinnostech a ve stravování v zaběhlém režimu, který bez zábran přijmete. Je to v zásadě počáteční poutavostí úvodní episody, která v tomto případě nevyjímaje vznáší jeden "?" vedle druhého.___ Jednotlivé postavy v NGE jsou během 24 dílů detailně a přirozeně prokresleny, individualita osobností je kouzelná a legrační. Často tak mezi nimi dochází k rozporům a nepochopení a s tím se zřejmě ztotožní každý člověk.___ Jelikož pravá podstata a psyhologický účinek příběhu je jasný snad jenom jeho tvůrci a režisérovi Hideaki Annovi (zvláště pak poslední dva díly (existuje alternativní verze)), napíšu jen nástin obsahu. Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy je Země (lidé) pod útokem tzv. Andělů. Jediná stvoření, která jsou schopna čelit jejich útokům, známá jako Evangelioni, jsou řízena vybranými dětmi, nacházejících se v období puberty. Tím jak se s každým příchodem Andělů zlepšují jejich schopnosti a jsou tak čím dál tím blíže svému cíli, je také jasnější jejich původ. A tak je to se vším. Děti zjišťují své místo na světě a odolávají vůli někoho jiného. Jak NGE spěje ke konci, vše se ještě více zamotává a je poutavější. "Závěr" může trochu zklamat, ale nepřejde tím vše v zapomnění (po několikátém shlédnutí tohoto anime skvostu je konec čitelnější)___ Co se týče pocitů, mráz po zádech mi vždycky trochu ovlivní pohled na věc.

Původem německý režisér Michael Haneke má za svůj úkol točit nevšední a podivné snímky a účelně zasahovat divákovu přesvědčenost a odměňovat jeho touhu po jiném těstíčku. Řeknu rovnou, že se trefil do nejednoho terče._____ Děj není prostý ani přirozený, i když způsob konání pro některé postavy je pouhou střízlivou hrou. Pro přiblížení k náplni: tříčlenná rodinka se psem směřuje vstříc svému domku u jezera, aby zde všichni pohromadě strávili svůj volný čas. Nevědí však, že se jim přijdou věnovat patrně čerství přátelé jejich sousedů, které spatřili při příjezdu a kteří svou pozornost začnou směřovat jejich směrem, již brzy. Zbytek filmu odpovídá jeho názvu._____ Během první půlky z celkové stopáže není po náznaku špatnosti ani vidu ani známky a úplný začátek je přátelský skoro až rodinný. A přestože vám s přibývajícím časem postupně začne docházet, že se strhne něco krajně neobvyklého a nevídaného, nedokážete se k tomu ve své fantazii přiblížit ani o mozkovou blánu a ústa na tváři se pak těžko zavírají. Šokující dopad na diváka není ve své největší intenzitě až při závěrečných titulcích, nýbrž je vrýván postupně jak hra vrcholí. I když je téměř patrné jak hra skončí, postup hraní je otevřený všem způsobům a možnostem. Přitom chladnokrevnost je místy nelidská a roste s ní strach._____ Při projekci, jíž jsem se já zúčastnil, zavládla poněkud více ruka promítačova a všem se dostalo nechtěné pauzy, nicméně tato hrubka nezkazila celkový dojem a stihl jsem alespoň během ní vědomě dýchat._____ Funny Games považuji za film, který stojí za to vidět kvůli zjištění, že filmové plátno je těžko vyčerpatelná zásobárna nápadů a jejich ztvárnění. Tento snímek si za tímto dojmem stojí - z nedohlédnutelné řady bratrů produktů - v poslední době nejvíce.

Zisk na úkor experimentu. Krásné lákadlo. Dílo originální. Uvnitř ovšem jakákoliv posloupnost chybí. Film je velmi jednotvarný. Jde o zachycení momentů mezi lidmi, kteří rozmlouvají o všem možném, většinou o vzájemných problémech. Často jen aby zabili čas a ztlumili ticho. Jsou k tomu přímo tlačeni prostředím ve kterém se nacházejí. Autem. Je to jediné místo vzájemného setkání a zde se také celý příběh před kamerou odehrává. Ta zaujímá dvě jediné pozice - směrem k řidiči a směrem k spolujezdci (od předního skla). Naštěstí pokaždé někdo sedí v záběru. Ani střihů mnoho nenapočítáte. Není nutné aby kamera měnila svůj úhel na postavu, jež právě dostala slovo. Stane se tedy ihned z počátku, že pozorujete 20 minut syna řidičky, který musí nedobrovolně, bez šance na útěk, odpovídat na ohrané a dotěrné matčiny otázky. Naskýtá se zde pro diváka příležitost detailně prozkoumat mladého herce, ale následně také přání opustit tento nekonečný pohled. Někdy záběr trvá příliš dlouho a nezbívá než posouchat ohrané a dotěrné matčiny otázky. Dobrý nápad nestačí. Film ztrácí hloubku i poutavost. Nechá Vás po skončení chladnými, nepřeladěnými.

Bruno Dumont je zvyklý přinášet na plátno originální a šokující snímky. I kdybych viděl jeho předchozí L'humanité (uvedeno na festivalu v Cannes a sklizen úspěch) nepřinutilo by mě to, smýšlet o jeho nejnovějším počinu 29 palem jinak. Jediné, co mě celou stopáž filmu drželo v pozici otevřených očí směrem k plátně, bylo očekávání překvapivého, ohromujícího a ponurého konce. Nicméně, ani ten mne neoslovil a vytrhl mne ze sedačky ihned po začátku titulků. Bezbřehý, nudný a protahovaný přiběh, útočící na diváka tím nejlacinějším obrazem. Příště se budu raději 2 hodiny dívat, jak na dálnici jezdí auta.

Šokujícím prvkem snímku je odhalená agresivita, tak jak si ji málokdo odvažuje na plátno přednést. Ne každý je schopen strávit pohled na násilí v jeho krutější přesto lidské podobě. Myšlenka schopnosti (konat násilí) - neschopnosti (přihlížet násilí) je nasnadě. Mnohem raději si k sobě připouštíme a rádi vidíme úspěch, štěstí, atd. v životních událostech, než brutalitu a násilí podávané ve skutečnější formě. Ztělesnění s dobrem je povznášející a osvobozující (a ve filmu také jistě výnosnější), ale potkat v životě tu černější stránku je stejně náhodné (tento případ). Samotný příběh ve filmu Zvrácený (Irreversible - nezvratitelný) je pouštěn od konce. Prvním obrazem jsou závěrečné titulky, a to, co tvoří začátek děje, s vámi na konci filmu může škubnout. Děj je tedy roztříštěn do několika sekvencí, kdy v první vidíte, co se stalo a v druhé jak. Přiblížení k realitě podtrhuje zobrazení scén v jediném nesestříhaném záběru. Tak jak plyne čas, tak jak my můžeme být svědky podobných událostí. Tato skutečnost působí jako nasazení brouka do hlavy, když si uvědomíte, co vše se na plátně stačilo udát. Scény působí jako na divadle. Herce i scénu máte čas pozorovat. Celkový dojem zvyšuje měnící se kamera. Stále se jakoby nekontrolovaně pohybuje, ale ne rušivě. Místo i pocit ze situace si lze dobře představit, i když vidíte pouze střípky a jste odkázáni z velké části na zvuky (temný gay klub). Ve vypjatých situacích diváka přiblíží k centru dění a přinutí pozorovat bezprostřední násilí (leckoho tím donutí odvrátit oči nebo odejít). Film není ani tak o strachu jako o možném nebezpečí, o zániku a zrození, o náklonnosti a nenávisti. Pocit z pomsty, která se tu rodí, dojde ve svém naplnění k divákovi až na konci (začátku).