Willy Kufalt

Komorní TV-detektivka z italského prostředí s poměrně slabou, neutrální výpravou; vhodné zejména pro fandy dramatických TV-inscenací a našich legendárních herců. Osamělý jezdec rozhodně nepatří mezi nejlepší TV počiny Luďka Munzara, ale roli soukromého detektiva sehrál skvěle. Obstáli tady rovněž další herci ve vedlejších rolích (Šulcová, Maciuchová, Vala, Ráž) a film v něčem za pozornost určitě stojí. Pozoruhodné je téma závodních cyklistů a užívání dopingu, pro čs.film hodně netypické, o to ale zajímavější, zejména když se tady rozplete celá síť zákulisních zločinů, podvodů a narušených vztahů mezi postavami.

,,Já jsem nikdy nebyl u soudu, já jsem polární člověk, polární člověk!" Mistrovské... Už dlouho jsem se tolik nenasmál! Nádherný herecký (a zčásti taky pěvecký) koncert Ladislava Peška, Josefa Mixy i ostatních zúčastněných. Osobitně bych zmínil Miroslava Macháčka, který nejen celé představení zrežíroval, ale zahrál si také jednu z hlavních rolí - výjimečně komickou, ve které mě příjemně překvapil. Poprask na laguně lze brát rovněž jako pěkný pokus Národního divadla o muzikál na začátku 60.let, i hudební složka představení se povedla a stejně jako třeba semaforská tvorba působí vtipně i s odstupem času. Svižné jazzové aranže Josefa Vobruby.

,,Tady nejde o mně, tady jde o zásadu.... Já neodmítám trest, já odmítám kompromis! Takovýhle rozsudek nic neřeší, je to jen zakrývání očí." Tenhle vynikající snímek nabízí nejen pohled do zákulisí soduního procesu, ale vlastně i skvělou kritiku režimu a společnosti. Režie s využíváním velkým množství retrospektivních flashbacků je tu ohromně působivá. Chvályhodný výkon předvedl Vlado Müller v roli obžalovaného Kudrny, postavy s pokrokovými názory, otevřeného člověka schopného přesazovat vlastní názor i za absurdních podmínek. Výborné obsazení vedlejších rolí: Miroslav Macháček coby prokurátor, osobitý v chování během soudního procesu i mimo něj (večírek s novináři), skutečný soudce-neherec JUDr.Jaroslav Blažek v jedné z hlavních rolí, který svými zkušenostmi a autencitou byl schopný zakrýt i poněkud divný výkon Jiřího Menzela (viz. soudcovo napomínání typu ,,Mluvte prosím, hlasitěji a zřetelně."). Mírně vtipná působí vložka v podobě trojky novinářů na čele s Blankou Bohdanovou, perlící jednou suchou hlášku za druhou. Revoluční film! 95%

Haluciogénní, psychedelický film. Úvodní scénka s Karlem Heřmánkem a Oldřichem Vlachem na ulici působí jako vystřižena z klasického absurdního dramatu. Pak postupně začíná celý ten noční příběh, který působí, jakoby se to odehrálo ve snu nebo v polospánku (žeby pokus o surrealismus ve filmu za socialismu?) nebo minimálně pod vlivem nějaké drogy. Hlavní vyšetřovatel se správá v průběhu vyšetřování (i mimo něj) jako náměsíčný, všichni mluví a konají jakoby spomaleně, atmosféra velice komorná a dramaticky laděná s minimálním využitím scénické hudby (melodii Švitorky nepočítám). K žádným zvratům vlastně skoro celý příběh nedochází a ze šokujícího rozuzlení coby smutného dopadu jednoho žertíku nakonec taky nezamrazí. Scénář ale není rozhodně špatný - dialogy a scénky jsou zajímavé, dochází i na vtipné momenty a nic důležitého nezůstává nevyřešeno. Vzhledem k tomu, že se jedná o zapomenutý TV-film, který se podle údajů objevil v televizi za posledních 20 let jenom jednou a bez specifičtějšího určení, těžko říct, zda šlo tenkrát tvůrcům opravdu o experiment nebo jde jednoduše o nepovedený film. 2* dávám za originalitu, více ne... bohužel (nebo bohudík) nejsem takovým milovníkem bizárů jako Adam Bernau. :o)

"Co s tím sklem? Rozbít!" České pěší road movie s Karlem Heřmánkem, navenek bláznivá, uvnitř lehce depresivní tragikomedie. Vlastně typický "perestrojkový" film z konce 80. let, kde mně nejvíc překvapuje, že se do něčeho podobného pustil Karel Kachyňa. Už jenom to rámcování s (mimochodem skvělou) rockovou vypalovačkou od skupiny Tango! Rok po skvělé Smrti krásných srnců rovněž s Heřmánkem je tohle docela silný úlet, téměř zmizela klasická "kachyňovská" poetika, zůstalo jen to jeho typické vizuální prolínaní barevných a černobílých scén. Jako předvedení absolutního úniku od zavedeného stereotypu v rámci Kachyňovy tvorby i v rámci příběhu a doby zajímavé. Dlouhá pěší túra několika lidí v krizovém středním věku a ,,kolem dokola svět, může-li se světem ještě nazývat." Občas jsou přítomné kritické pohledy na hroutící se socialismus ve "vzpomínkových" šedivých flashbacích a pak bláznivé senzace se vším všudy jako například běh přes fiktívni překážky nebo velkolepé rozbíjení skla v kanceláři s ředitelem v podání Oldřicha Vlacha. Přes to kladné přijetí svérazného stylu u mě jako celek film vyvolával místy spíš rozporuplné pocity. Možná to bude tím střídáním hlavní linky s retrospektivami v úplně jiném stylu a taky mi přišlo škoda useknutého závěru bez dokončení rozjeté túry po 85. kilometru. 60%

(2x) Objev, který může zakrýt každý zločin... může vzít tvář celému lidstvu... může všechno i ovládnout celý svět! Zdařilý vědecko-fantastický snímek na téma zlo, které může přijít s každým převratným vynálezem. Ztracená tvář stojí tak trochu ve stínu slavného Krakatitu. Tenhle pozapomenutý kousek z půlky zlatých šedesátek je plný absurdity a kritiky spoločnosti hraničící s jemnou provokací. Jako vrchol vidím scénu, v níž lhostejného doktora v podání Martina Růžka donutí dívat se na medicínské experimenty jendině arogantním způsobem – násilním přepadnutím a přivázaním k židli v koutě místnosti. ,,Takhle se pro vědu neobětoval ani samotný Pasteur..." Film lze brát jako originální crazy komedii, retro kriminálku z první republiky (vedle pár zlodejíčků jako vystřižených z Hříšních lidí hraje hlavního policistu opět "rada Vacátko" Jaroslav Marvan, jak jinak), podobenství nové filmové vlny 60. let i jako filosofický film řešící vedle problému zneužití vynálezu i otázku podstaty člověka v rovině tvář verzus povaha. ,,Člověk se přece uvnitř nezmění jenom tím, že se popálí, pořeže nebo podstoupí chirurgickému zákroku." Herecký koncert Vlastimila Brodského ve filmu se skvělým scénářem a artovým laděným – dialogy se střídají s vnitřním monologem a retrospektivním komentářem hlavního hrdiny a obraz hlavní dějové linky se doplňuje s abstraktními záběry a flashbacky ve filmovém negativu. Pozornému divákovi neujde opakování a stupňování mnoha situací, prostředí a podobných scén, které ve filmu vyvolává jakýsi pocit věčného koloběhu života. Po herecké stránce zaujmou kromě již zminěných pánů Brodského a Růžka výborní ve svých rolích Marie Vášová, František Filipovský a Jiří Vala.

(2x) Nádherný, dojímavý lidský příběh ze života. Pohled na drzé správání středoškoláků je velice smutný, nicméně jde o dokonalý a nadčasový scénář Jiřího Hubače. I přesto, že jde o film z doby mé generaci vzdálené, v někteřích zde prostě stejně vidím své bývalé spolužáky z gympla. Většina jedinců z té puberťácké party na čele s O.Pavelkou mi sice byla tradičně nesympatická, ale tady šlo o jistý záměr - ten se povedl a celé to působilo důvěryhodně. Profesor Barchánek v podání jedinečného Vlastimila Brodského patří mezi postavy nejen smutné, psychicky labilnější, poznačené tragickou události, ale i znovu hledající cestu vpřed a především varující. Závěr je dechberoucí a hodně překvapivý, stejně jako zakončení snímku optimistickou písničkou. Lidské cesty jsou nevyspytatelné a tak díky za každé pochopení těch druhých. Nejen profesor Barchánek ve filmu, ale i samotný pan Brodský byl VELKÝ GRAND! Vynikající výkon v hlavní roli, stejně jako ve vedlejší roli ředitele výkon pana Rudolfa Hrušínského. Jeden z filmů, které bych si asi pustil k depresivní náladě. Ten film je taky plný krásných myšlenek. Každý velký okamžik v dějinách byl vítězstvím odvahy. ... Bohatství není ve věcech, ale v lidech. ... Hrubost je projev slabosti a slabým budounost nepatří. ...

Můj podivný pocit z filmu dokonale vystihují přímo některé hlášky filmu, např. ,,Jsem z toho úplně vykolejenej." nebo ,,Takového něco jsem v životě neviděl. A u mužského už vůbec." Takže asi tak. Koukal jsem na to a nevěřil vlastním očím, chvílemi nadšen, chvílemi jsem se trochu nudil. Experimentální film, při kterém místy zůstává člověku rozum stát. Ovšem jako kritika společnosti prostřednictvím takového absurdního dramatu to rozhodně špatné není a v něčem to zapadá i do marasmu současné doby. Hodnotou navíc je pozoruhodné neherecké obsazení, kde se v hlavních rolích prezentují osobnosti z různého českého uměleckého světa a to spisovatelé a publicisti Ivan Vyskočil /starší/, Pavel Bošek, Zdena Škvorecká, hudební skladatelé Jan Klusák a Karel Mareš, loutko-herečka Jana Prachařová, režisér Evald Schorm, slavný fotograf Miloň Novotný a z mimo-uměleckého světa filozof Jiří Němec a psycholožka, pozdější disidentka Dana Němcová. Vyšší divácky level hodný pro náročné filmové percipienty, ale jinak pro mě trochu zbytečný a zbytečně přeceňovaný film, kterému moc nerozumím.

Pochodně jsou výborným, neprávem opomíjeným historickým filmem z pera Vladimíra Neffa, stojícího ve stínu slavných Sňatků z rozumu, rovněž zpracovávajících problematiku života v Praze v 70.letech 19.století. Neffův rukopis a pohled na historii je tu zcela identifikovatelný, nejen se zaměřením na některá stejná témata, jakými jsou dopad krachu vídeňské burzy, kulturní a umělecký život v českém velkoměstě a především vzpoura a vězení stávkujících dělníků. Zatímco Skopečkův Pecold ze Sňatků je pouze jednou z mnoha vedlejších postáv slavného seriálu, které více méně dokreslují pozadí doby a tehdejší konflikty, Cupákova postava v Pochodních nabízí rozsáhlejší pohled do postavy vězeňského dělníka a jeho života, se silným zaměřením na psychologickou stránkou. Navíc s historickou hodnotou o to větší, když jde o příběh z autobiografické knihy reální osoby, konkrétně Ze života průkopníků sociální demokracie Josefa Rezlera. Typ filmu, kterých vzniklo naštěstí dost, ale na veřejnoprávní televizi se objevují minimálně. Z té herecké stránky je tu k pokochání výborný Luděk Munzar coby továrníkův syn, geniálně odporní Karel Höger v roli rážného ředitele věznice, náboženského fanatika.

Spomínam si, keď som Takmer ružový príbeh ako malý chlapec videl v TV, mohol som mať tak 9 rokov a bol som sklamaný z toho, že tam nezazneli žiadne z detských pesničiek Darinky Rolincovej z jej začiatkov, ktoré som poznal. Pokiaľ nebudem počítať rozprávky a rôzne detské filmy, tak toto bol asi prvý "normálny" celovečerný film, ktorý som ako dieťa videl a hoci ma zvlášť nenadchol, zážitky z neho mi ostali a pri sledovaní filmu po mnohých rokov som si skoro všetko začal vybavovať. Kvalitu tohto filmového muzikálu oceňujem ale až dnes. Zaujímavo sa tu prelína realita (dobrý príbeh zo života, ktorému nechýba napätie ani vtip) so svetom rozprávky. Rozhodne však nejde o film primárne určený pre deti, upúta skôr milovníkov hudobných filmov. Kedysi veľmi talentovaná Darinka Rolincová tu žiarila na vrchole svojej speváckej slávy. Pieseň Anjelik môj z tohto filmu pozná asi každý a príjemne hitovo znie aj väčšina ostatných piesní (Dobrá síla, Díra do světa), no Ladislav Štaidl prekvapil hlavne úvodnou vážnou, až mrazivou skladbu Rekviem. 75%