robbez

Jaroslav Dušek je zvláštní a zajímavý člověk. Svou "duchovní moudrost" prezentuje přirozeně a neokázale. Navíc má schopnost jasně a přesně formulovat své myšlenky a pocity. Dušek působí jako jeden z mála lidí, kteří dokázali dát do souladu svůj skutečný život a své představy o něm. Taky má samozřejmě neskutečný smysl pro humor a nebere se smrtelně vážně. Chápe život jako nevypočitatelnou hru a improvizaci, což je mi sympatické.

Nebylo by přesné napsat, že se mi tento film líbil. Výstižnější je, že mě uhranul svou zvláštní magickou atmosférou. Ponurá a zároveň krásná krajina ostrovů Severního moře; dlouhé a pomalé záběry kamery; mystika silné lásky, která chce podivným činem překonat smrt. Je tedy pravda, že více než ideová podstata příběhu (morální otázky klonování člověka), mě zaujalo jeho ztvárnění. Mám dojem, že film je nejlepší do okamžiku Tommyho nehody a pak už to ty "genetické záležitosti" postupně nějak stále více kazí. "Incestní" závěr sice v kontextu příběhu není samoúčelný, ale celkovou meditativní náladu filmu jaksi narušuje. K magické působivosti Lůna taky výrazně přispěla charismatická Eva Green.

Film je odrazem myšlenkového a pocitového světa Václava Havla: absurdita, teatrálnost a svérázný humor. Stále jsem měl ale pocit, že se spíše dívám na nějakou televizní inscenaci původní divadelní hry než na filmové zpracování. Odcházení lze vnímat jako Havlovu tragikomickou politickou i obecně lidskou závěť. Je samozřejmě otázka, do jaké míry je film autobiografický, tedy do jaké míry je Rieger skutečně Havel. Rieger se stále opájí svými velkými idejemi, které ovšem vyznívají spíše jako karikatura a fráze. Některé z nich opravdu výrazně připomínají Havlova oblíbená témata lidských práv a občanské společnosti. Klein třeba zase může poněkud evokovat Havlova věčného rivala a nástupce Klause. Ta jména zní podobně a autor si možná také rýpl do Klause narážkou na jeho "malost". Třeba ale Havel jen obecně poukazuje na prohnilost a přetvářku světa politiky, jehož byl mnoho let součástí. Václav Havel se vždy prezentoval jako nepolitický člověk, který se hlavou státu stal jen jakousi podivnou shodou okolností. Funkce prezidenta byla však určitě Havlovou největší životní rolí, kterou sám sobě jako dramatik napsal. Myslím si, že podobně jako Rieger opouštěl prezidentský úřad s těžkým srdcem. Na závěr filmu se všichni herci společně od srdce zasmáli. Jen nevím, zda se smáli Havlovi, sami sobě nebo nám všem. Pravda a láska musí zvítězit nad zvoněním mobilních telefonů.

Film ze školního prostředí, který má opravdu neobyčejný pedagogický efekt. Přesvědčivě a názorně ukazuje podstatu totalitních a diktátorských systémů. Kolektivní fanatatismus dává pocit jednoty a síly, ale zároveň zastavuje činnost mozku, vede k nekritickému elitářství a způsobuje agresivitu vůči těm, co nepatří do vyvolené smečky.

V celku nudná propaganda totalitního režimu. Působivý je začátek, kdy Hitler přilétá letadlem do Norimberka. Vynoří se z mraků jako nějaký deus ex machina. Pak už jsou to jen samé zdravice, průvody a projevy. Hitler i ostatní řečníci vykřikují své patetické a fanatické fráze. Jejich veskrze primitivní poselství lze vyjádřit několika neustále opakovanými slovy: národ, rasa, krev, Německo, vůdce, vítězství.

Na můj vkus je tu příliš mnoho slov. Postavy neustále vedou nějaké vnitřní či vnější monology a dialogy. Místy bych to možná i označil za pseudointelektuální žvásty. Síla Tykwerových filmů spočívá i v nevšedních poetických obrazech, což mi tady v té verbální záplavě nějak chybělo. Hlavní poselství filmu: osvobodit se od všech předsudků a žít podle svého. Myslím, že spousta lidí skutečně žije v podobných vztazích, jaké jsou zobrazeny ve filmu. Relativizování sexuální orientace mi v dnešní době už nepřipadá nějak moc objevné a originální.

Konec světa ještě nikdy nebyl ve filmu tak krásný. Tvůrci kouzlí podmanivé a působivé obrazy - zvláště ty zpomalené záběry. Od Triera bych ale přeci jen čekal něco náročnějšího a hlubšího. Zajímavá je hlavně analogie mezi duševním stavem hlavní postavy a blížící se srážkou s Melancholií. Čím je planetka blíže zemi, tím víc se stává Kirsten "normálnější" a paradoxně je právě ona oporou své sestře a jejímu dítěti v posledních chvílích. Jako jediná zřejmě očekává konec světa s klidem a uspokojením. Také divák celou dobu očekává avizovaný konec světa. Ten pak prostě a obyčejně nastane a film končí. Do poslední chvíle jsem vyhlížel nějaký zvrat nebo nečekanou událost - a ono nic. Předchozí Antikrist byl určitě zajímavější.

Film je důkazem, že hloupý příběh ani dobrá animace nezachrání. Další z řady pokusů o pesimistickou vizi budoucnosti, kde člověka ovládá nějaká forma totalitní moci. Že nás ale budou ovládat pomocí podzemní dráhy a šampónu, to bych vážně nečekal. Autorům se podařilo vytvořit opravdu velkolepou fantasmagorii.

Po všech stránkách originální, neobyčejně vtipný a duchaplný a zároveň depresivně-melancholický film o lidské jinakosti a osamění. Po jeho shlédnutí mám pocit, že Austrálie a New York jsou neobyčejně pochmurná a nepříznivá místa k životu. Konečně už nejen psychiatři a psychologové budou vědět, co je to Aspergerův syndrom. S Maxem Horowitzem neobyčejně soucítím, protože si často připadám dost podobně. Z jeho pozice byli nenormální ti ostatní a ne on. Co to ale vlastně znamená být normální a je vůbec někdo takový?

Valčík s Bašírem je zajímavý a jedinečný už jen čistě z vizuálního hlediska. Temné barvy a pomalá animace skvěle dokreslují temnotu příběhu. Pochmurné ladění ale občas odlehčují a vyvažují myšlenkově bystré a vtipné dialogy. Film určitě ocení nejen zájemci o historii, psychologii a hebrejštinu. Přiznání pocitu viny a spoluodpovědnosti za masakr Palestinců libanonskými křesťany je z židovské strany docela pozoruhodným gestem. Ukazuje to, že i v Izraeli se najdou lidé, kteří jsou schopni a ochotni vnímat Palestince taky jako bezbranné oběti a ne jenom jako krvežíznivé teroristy. Důležitá rovina filmu je psychické vyrovnání se válečných veteránů s prožitými traumaty. Závěr se skutečnými filmovými záběry masakru je v konfrontaci s estetizující animovanou podobou filmu hodně syrový a působivý.