robbez

Allen dokázal natočit skvělý nostalgický film a zároveň tu nostalgii ironizovat tak, aby se to vzájemně sneslo. Touha a potřeba idealizovat si minulost je asi opravdu antropologická konstanta, která se objevuje v každé době. Stejně jako v případě Barcelony Allen působivě zachytil dráždivou, romantickou a magickou atmosféru města. Je to samozřejmě jen (jeho) určitá představa nebo fantazie o Paříži, ale určitě moc příjemná a hezká. Owen Wilson mi ale do hlavní role nějak nepasoval. Svým vzhledem na mě působí spíše jako vesnický balík a trouba než jako spisovatel v Paříži. Bez hereckého štěku manželky francouzského prezidenta by se film taky snadno obešel, ale na druhou stranu to zase ani nijak neuškodilo. W. A. je jedním z mála režisérů, u kterých kvantita filmových děl nejde na úkor jejich kvality.

Vizuální stránka filmu je úchvatná a občas vážně bere dech. Jinak je to ale klasická americká pohádka o tom, jak idealistický otec bojuje za záchranu své rodiny. Hrdinové neustále ve zběsilém tempu unikají všem nástrahám planetární apokalypsy, zatímco všichni kolem umírají. Postavy jsou jasně vyprofilované a hned je každému jasné, kdo je padouch, kdo správňák a kdo pošuk. Moralizujících altruistických klišé je pak ve filmu více než se dá ve zdraví snést. Délka tohoto spektáklu je taky poněkud přehnaná. Ke konci jsem si už trochu nepěkně přál, aby to co nejdříve všechny ty špatné i dobré bez rozdílu zlikvidovalo. Marně, takovýto film samozřejmě musí končit bouřlivým a napínavým happyendem.

Krátké, hravé, vtipné, nápadité, poetické.

Na první pohled to vypadá jako mystická detektivka ve stylu Da Vinciho kódu, ale je to mnohem hlubší a chytřejší. Je docela náročné se v té všelijaké esoterické symbolice a podobenstvích vyznat, ale smysl to dává. Mystika tu nepůsobí falešně a vykalkulovaně, ale přirozeně a autenticky. Možná jen těch bizardních vražd by mohlo být trochu méně. Hlavní postavy působí poněkud stylizovaně, ale asi to tak má být, protože vlastně symbolizují určité (arche)typy. Citace z knihy: „Santiniho jazyk je přece cit bez jazyka, jazyk není vždycky na mluvení – někdy je dobře držet ho za zuby. Cit se ukrývá v číslech, v obloucích klenby a ve světle, co proniká oknem. Aspoň pro některé.“ Osobní dodatek: Taky bych někdy rád poznal ženu (ženy) přicházející z pouště.

Tak v podstatě je to taková nastavovaná kaše prvního dílu. Ty opravdu nejpovedenější a nejoriginálnější záběry je možné vidět v klipu od Rammstein, takže je vlastně zbytečné (a taky celkem nudné) se na celý film koukat. Za zmínku ale určitě stojí maratónský běh a pak samozřejmě ceremoniál ukončení her.

Úžasně působivá je především ta úvodní asi čtvrthodinová pasáž. Pak už je to vlastně jen přehlídka jednotlivých sportovních disciplín, nejlepších výkonů a předávání medailí. Každopádně je zajímavé sledovat, jak se sport od té doby proměnil v chladnou profesionální a komerční rutinu. Jedinečný zážitek je pozorovat fandícího Hitlera nebo Goebbelse. Zůstává velkou ironií, že američtí černošští sportovci tak často poráželi "árijské nadlidi" přímo v srdci jejich impéria. Nacistická propaganda z tohoto díla zase až tak výrazně cítit není. Spíše je to takový návrat k antickému či pohanskému obdivu tělesné krásy.

Recitování poezie a podmanivá krajina Máchova jezera tvoří kontrast drsnému a syrovému filmu. Hodně lidí si zřejmě myslí, že dobrý a zajímavý biják se musí zabývat patologickou a perverzní stránkou lidské povahy, protože jinak to asi nemá tu "správnou uměleckou" hodnotu a úroveň. Já tohle vážně nějak nemusím.

Velmi zvláštní a působivý film. Na české poměry je to zcela výjimečná věc. Díky bohu, že občas i u nás někdo natočí něco takového. Podobně magickou atmosféru měla kdysi dávno Šulíkova Záhrada. Občas jsem si taky připadal jako při sledování surrealistických výplodů mého oblíbeného Davida Lynche. Chápu, že mnoha lidem může film připadat jako nesmyslný blábol. K jeho vnímání je totiž třeba zapojit taky intuici a imaginaci a ne jenom rozum. Stále jen samé náznaky, symboly a mnohovýznamové roviny - to řadu diváků spolehlivě odradí. Navíc ještě ty alchymistické narážky a pohrávání si s myšlenkou, že dějiny světa ovlivňují nějaké tajné okultní spolky. Jařab sám je vlastně takový alchymista, který možná stvořil těžko přístupné opus magnum a možná jen rafinované ludibrium.

Nevím, zda je u tohoto typu filmu vhodné začínat souloží, ale asi se to dnes pokládá za nezbytný prostředek k upoutání diváka. Zajímalo by mě, proč lidi zkoušené válkou či jinou pohromou musí tak často hrát právě Roden. Asi to bude tím jeho trpitelsko-melancholickým výrazem. Není zrovna příjemné sledovat lidské utrpení a tím film doslova přetéká. Samotný příběh, který se odehrává na pozadí lidického masakru, je ale zajímavý. Hlavní postava přežije zničení svého domova a smrt svých nejbližších, protože zrovna sedí ve vězení - tomu se tedy říká ironie osudu. Docela zajímavý je závěr filmu. Postava přeživšího lidického muže se oficiálním místům poněkud nehodí, protože jaksi narušuje hrdinský a mučednický charakter lidického příběhu. Rodenova postava říká své bývalé milence: „Ty tu chceš zůstat, dělat jim tu živej pomník.“ To je přesně ono: vytrácí se lidský rozměr tragédie a z Lidic se stává jen neosobní a zpolitizovaný symbol.

Kvalitní zpracovaní klasického díla - nic víc a nic míň. Nezdá se mi, že by film nějak vybočil z kategorie historických kostýmních dramat, ale to asi ani neměli jeho tvůrci v úmyslu. K samotnému Shakespearovu příběhu: Docela mě zaujalo silně antisemitské vyznění, ale v kontextu dané doby to vlastně až tak překvapivé není. Shakespeare si taky vyloženě libuje ve vztahových intrikách svých postav, což mě osobně moc nebaví. Příliš mnoho děje a moudrých slov ve verších, příliš mnoho nepravděpodobných situací.