robbez

Svoboda nebo snaha vyhnout se odpovědnosti a životním problémům? Když změníme svůj život, tak to ještě nemusí být změna k lepšímu. Několik hodně zajímavých dialogů o vztazích a o životě, ale na můj vkus příliš naturalistické a nihilistické. K větší autentičnosti nepotřebuju vidět zrození dlouhého hovna nebo masturbaci v promítací kabině. Celkově převládá pocit bezútěšnosti, zmaru, zbytečnosti a k tomu ještě ty depresivní exteriéry. Příliš syrový Wenders.

Příjemná pohádka s hezkými obrázky, ale celkově poněkud kýčovitá. On je to ale asi především film pro děti a já to už bohužel dětskýma očima hodnotit neumím. Příběh mi připadal jako nepříliš soudržná slátanina osudů několika pitoreskních postaviček, které spojuje pařížské nádraží a větší či menší míra frustrace ze života. Určitě nejzajímavější rovina filmu je nostalgické zobrazení počátků kinematografie. Iluzionista a filmař Georges Méliès tvořil opravdu originální a bizarní spektákly. Film vnímal jako sen, jehož prostřednictvím můžeme uniknout realitě.

Alice ve městech má krásnou a křehkou poeticko-melancholickou atmosféru. Samotný příběh filmu vlastně není moc důležitý a taky ani příliš uvěřitelný. Představa, že matka nechá svou malou dceru odletět s člověkem, kterého zná jeden den a noc, mi připadá absurdní. Síla filmu je v myšlenkách a pocitech, které vyslovuje a zároveň vyvolává v divákovi. Cesta k pochopení sebe a vztahu k okolnímu světu v atmosféře lehkosti a volnosti. Philip i Alice působí neuvěřitelně přirozeně a charismaticky. Skvělá Philipova "analýza" vlivu a působení televize na člověka.

Napřed to na mě působilo jako panoptikum podivných postaviček v době a prostředí, které mě nijak nezaujaly. Pak se ale začal rýsovat silně emotivní a napínavý příběh. Je zvláštní, jak určitá událost může člověka přivést k netušeným koncům. Chudý židovský kreslíř po odhalení nevěry své ženy odejde z domu a stane se úspěšným a bohatým filmařem. Úspěšný černošský klavírista objeví hovno na sedadle svého auta a ve svém zatvrzelém boji za spravedlnost končí jako šéf teroristické bandy. Cesty Páně jsou zkrátka nevyzpytatelné.

První půlka filmu mi připadala jako absolutní blbost. Oslava trapnosti jako u většiny Formanových českých snímků, prokládaná amatérskými hudebně-pěveckými výstupy. Tohle už Forman dělal v prvním filmu Konkurz. Ironické zobrazení spolku rodičů, postižených odchodem dětí, ale film posunulo do zajímavější roviny. Scéna, kde se rodiče učí kouřit jointa, aby lépe pochopili své potomky, je naprosto úžasná a geniální. Už jenom kvůli ní stojí film za vidění. Taky závěrečný dialog obou generací u rodinného oběda je docela zábavným momentem.

Pokud divák už předem něco neví o Freudovi a Jungovi, tak se v těch psychoanalytických dialozích asi trochu ztrácí. Freud viděl za každým psychickým problémem potlačenou sexualitu. Musel mít vždycky pravdu a v podstatě si kolem sebe vytvořil sektu obdivovatelů a následovníků. Jung byl ale příliš výrazná osobnost s vlastními názory a postupně začal cítit, že lidská psychika má i hlubší dimenze než jen libido. Jungův svým způsobem romantický zájem o náboženství a mystiku strohého Freuda popuzoval. Docela příznačné se mi jeví, že ti nejlepší psychoanalytikové byli původně léčenými pacienty (Sabina, Otto). Asi bude něco pravdy na starém známém rčení, že psychiatra od pacienta odlišuje pouze to, na které straně mříží se v danou chvíli nachází. Dalším zajímavým momentem je židovský původ většiny vídeňských psychoanalytiků. Sám Freud ve filmu Sabině říká, že Jung k nim se svým „árijským“ přístupem nepatří. Pro konzervativní rakouské prostředí a německé antisemitské nacionalisty tak byla psychoanalýza něco jako rudý hadr pro býka.

Attenborough vždy rád točil klasické životopisné velkofilmy. Kdo má rád Gándhího nebo se o něj zajímá, tak je nadšen, ostatní se asi trochu nudí. Kingsley je v roli absolutně věrohodný a prakticky se do postavy tělesně i duševně převtělil. Gándhí je v mnoha ohledech jedinečná, originální a inspirativní osobnost. Vadí mi ale ten až poněkud adorační a nekritický přístup k jeho osobnosti v tomto filmu. Jak praví klasik, nikdo není dokonalý a nepochybně ani Gándhí nebyl jen vtělení všech ctností. Byl to i vynikající manipulátor (jeho proslulé hladovky). Jako právník se stal působivým řečníkem a uměl skvěle pracovat s médii a veřejným míněním. Svými provokativními a originálními performancemi se vždy dokázal dostat do centra pozornosti.

Krásná příroda, hezká ústřední dvojice, roztomilí bobři. Taky ale trochu laciná romantika, poněkud povrchní dialogy a situace a příliš syntetického sentimentu.

Absurdní, hravé, vtipné, dekadentní, nesrozumitelné. S nadšením pro sny to ale ti surrealisté vážně už trochu přehání.

Luxusní dekadentní atmosféra, ale celkově poněkud nudné. Nějak jsem se prostě nedokázal napojit na ty Buňuelovy psychoanalytické sondy do ženské duše a sexuality a náležitě je ocenit.