robbez

Makrokosmos a mikrokosmos, andělo-člověk, blesky, ovce a smrt, dvě různé ženy, vyprahlá krajina, hubení brouků v bizardních skafandrech...podivně namíchaný koktejl, z něhož mám hodně smíšené pocity. Myslím, že Medem tu na jeden film honil až příliš mnoho zajíců a kanců zároveň. Občas jsem si říkal, bože, to je slátanina, ale pak mě to zase nějak nevysvětlitelně vtáhlo...Za nejlepší považuju tak asi posledních dvacet minut filmu. Anděl se oddělí od Angela a zůstane s Angelou zatímco Angel odjede s Mari.

Ze všech Medemových filmů se mi tenhle líbil asi nejméně. Tvrdý a drsný život španělského venkova na přelomu 19. a 20. století mě tedy moc neoslovil. Na rozdíl od pozdějších filmů tu Medem ještě příliš nerozehrál svou příslovečnou magickou imaginaci. Snad jen v postavě svérázného dědečka, který ve svých obrazech vidí krávu vždy nějak jinak než ostatní a staví podivné "strašáky" z kosou a sekerou. No a pak ještě ta tajemná hluboká díra v lese...

Celý film v jednom hotelovém pokoji se dvěma ženami, které spolu poznají dosud nepoznané. Postupně se oťukávají a přes prvotní lži a polopravdy se nakonec dopracují k absolutnímu vzájemnému odevzdání a otevření (duševnímu i tělesnému). Oběma hlavním představitelkám se skutečně dalo uvěřit, že jedna v druhé našla svůj osudový protějšek. Musí se však vyrovnat s faktem, že je to jen na jednu noc, na kterou zřejmě ani jedna z nich celý život nezapomene. Jinak by obě musely zcela zlikvidovat své dosavadní životy. Síla a intenzita jejich souznění byla téměř hmatatelně cítit. Upřímně řečeno mi ale přeci jen chybělo trochu víc děje a nějaké vnější změny. Medem to alespoň částečně kompenzoval virtuální cestou do domu Alby a Nataši přes satelitní snímky. Závěrečné vyvěšení vlajky "vášně" v podobě prostěradla z balkónu pokoje a Natašin běh ulicí vytvořily originální a vtipnou tečku silného filmu.

Jeden by nevěřil, jak se z obyčejné veverky může stát skoro mystický symbol. Amnézie už je tak trochu filmařské klišé, ale jak je vidět, stále velmi vděčné. Ono tu ale není ani tak důležité, co se vypráví, ale jakým způsobem. Medem je takový filmový alchymista, který dokáže namíchat zvláštní a neobvyklé elixíry pocitů a vášní se silným účinkem na diváka.

Ona už samotná literární předloha obsahuje poměrně pozoruhodné a zajímavé myšlenky v kýčovitém balení romanticko-dobrodružného příběhu. Film tuhle kýčovitost jen podtrhnul. Místy připomíná latinsko-americkou telenovelu a občas působí jako něco mezi Avatarem a Da Vinciho kódem. Zároveň ale ty stěžejní myšlenky Readfieldovy knihy (svět a příroda jako proudění energie, výměna a boj o ni mezi lidmi) film zachoval, takže určitá hodnota tam pro mě je. Celestinské proroctví se tváří jako esoterický produkt křesťanské mystiky a spirituality, ale ve skutečnosti jsou jeho ideje spíše blízké přírodním a východním náboženstvím nebo hnutí New Age.

Medem ovládá filmovou magii, která neodolatelně přitahuje, vtahuje a očaruje. Je to jako sen, kde mizí hranice možného a pravděpodobného. Opakují se osudová setkání v různých životech, časech a situacích. Postupně a rafinovaně vyplouvají na povrch skryté a nečekané souvislosti a vazby. Medem skvěle pracuje s erotičnem, které je velmi vzrušující, ale zaroveň není laciné a samoúčelné. Navíc mám taky slabost pro ledovou polární mystiku a půlnoční slunce. Finsko a Španělsko - to je něco jako jin a jang.

Myšlenka filmu je v tomto případě zajímavější než její zpracování. Čekal jsem trochu více toho avizovaného inteligentního humoru a ironie. Pokud si tvůrci už z někoho utahovali, tak spíše z psychiatrů než ze samotné církve, jak by se dalo očekávat. Když nevěřící profesor psychiatrie zorganizuje pro kardinály turnaj v házené, vypadá to na první poslech poměrně originálně a vtipně. Ve filmu to ale na mě nějak moc humorně nepůsobilo. Moretti se vůbec ve své roli choval jaksi nepřirozeně a příliš teatrálně. Poměrně trefné bylo přirovnání papeže k herci, protože jeho volba a veřejné projevy jsou skutečně jedno velké divadlo podle stále stejného scénáře. O velikonocích a vánocích pravidelně můžeme slyšet zdravice lidstvu v desítkách jazyků a frázovité výzvy k míru s nulovým dopadem. Na konci filmu jsme se dostali tam, kde jsme byli po papežské volbě. Papež zkrátka nechtěl být papežem. Na začátku se z toho zhroutil a závěrem se k tomu veřejně přiznal. Mezitím jsem sledoval jeho myšlenkové pochody a osobní vzpomínky při útěku po Římě a celkem dost se u toho nudil.

Magická atmosféra uhrane a fascinuje, ale příběh je hlavně v závěru už trochu překombinovaný. Americký exkurz si tvůrci klidně mohli odpustit, protože podle mě víc filmu uškodil než prospěl. Scéna se zvrhlým americkým mocipánem jako symbolem všeho zla na mě působila dost trapně a samoúčelně. Nebýt toho, dal bych i pět hvězdiček, protože celkově to byl hodně silný zážitek.

V 60. letech se točily opravdu skvělé filmy. Válka se tu neukazuje falešně patetickým a černobílým pohledem, kdy máme jasně čitelné hrdiny a padouchy. „Za odboj pod nepřítelem se medaile nedávají.“ Komu v extrémní situaci věřit a komu ne? Každé rozhodnutí, které člověk udělá, může mít fatální následky. I dobře myšlený čin může druhým přinést katastrofu. A jak s tím vědomím a těžkým svědomím potom žít? Mám skoro dojem, že tento film by si zasloužil Oscara víc než Obchod na korze.

Krobot je jako Nebel opravdu silně depresivní a když čte tím svým ponurým hlasem z jízdního řádu, tak by z toho vážně jeden umřel. Čtyři hvězdičky jsou za tu jesenickou melancholii a výtvarnou stránku a taky z protekce, že mám rád Priessnitz a Umakart. Upřímně řečeno, čekal jsem trochu větší kvalitu a invenci.