robbez

Velmi podobné staršímu Nolanovu filmu Počátek. V obou snímcích divák postupně stále více ztrácí orientaci a přehled. Neustálé přesuny v časoprostoru měly za následek, že jsem už pomalu nevěděl čí jsem a ve kterém světě se momentálně nacházím. Proto si ani nejsem jistý, jak film hodnotit a zda je to geniální dílo nebo neuvěřitelná fantasmagorie. Teď se spíše přikláním k té druhé variantě. Asi se po čase na film podívám ještě jednou, ale možná ani potom moc jasno mít nebudu. Děj je strašně překombinovaný a zvraty ve stylu "všechno je jinak a zase jinak" mě už po třech hodinách nebavily. Když se na konci filmu setkává hlavní hrdina se svou dcerou ve věku babičky, tak bych i uvěřil tomu, že jsem svůj vlastní dědeček. Kromě toho je z filmu také až příliš cítit známý americký mesiášský komplex: "Zachráníme svět pro naše děti."

Poněkud depresivní slátanina, která tentokrát není ani příliš vtipná. Společnost je zkažená a prohnilá. Sodoma, Gomora. Všude samí arogantní zbohatlíci, nevěrníci a nevěrnice, ztracení alkoholici, feťáci a sprejeři. I takový svět vedle mnoha jiných světů kolem nás existuje, ale nemám nejmenší chuť se na něj dívat. Je vidět, že životem znaveného Vorla soudobá společnost hodně frustruje. Proč teda ale o ní točí film? Právě proto? Proč raději z města zase někam neuniká?

Asi bych raději o Dvořákovi viděl nějaký klasičtější životopisný film. V těchto podivných a zneklidňujících obrazech je navíc až příliš cítit Vláčilovská depresivní atmosféra. Vinklář byl jako Dvořák správný zemitý a svérázný morous. František Němec mi naopak připadal ve své "démonické" roli spíše poněkud směšný. To neustálé odkazování na vztah Mozarta a Salieriho mi vůbec přišlo nějaké divné, zvláště když dnes víme, že to nebyla pravda.

Stylizovaná egoisticko-narcistní sebeprezentace, ale zároveň zajímavý a poutavý pohled na vnitřní i vnější střípky života velmi originálního a kreativního člověka. Cave je opravdu hodně divný týpek, ale má nepřehlédnutelné charisma. Vzhledem k jeho destruktivnímu a dekadentnímu způsobu života v minulosti je na svůj věk až v neuvěřitelně dobré formě a kondici.

V posledních letech neustále odněkud slyším, jak věda dokazuje nebo dokáže náboženské představy. Jsem už na tyto věci trochu alegorický, protože často zavání spirituálním kýčem. Tady je to ale podáno natolik civilně a přirozeně, že to vlastně působí vcelku uvěřitelně a realisticky. Detail oční duhovky vypadá opravdu nádherně jako nějaké abstraktní umělecké dílo nebo zářivá koróna kolem zatmělého slunce. Když má každý jedinec odlišnou duhovku, tak je vlastně docela zajímavá úvaha, co by znamenal výskyt stejné duhovky u dvou lidí. Představa, že dítě se stejnou duhovkou jako někdo zemřelý může být jeho reinkarnací, je neobyčejně lákavá a působivá. Příběh je taky navíc velmi citlivá a nekýčovitě dojemná lovestory. Při "výtahové" scéně v závěru filmu jsem měl slzy v očích stejně jako oba herečtí představitelé.

Il divo Marcello prožívá jako režisér tvůrčí krizi i problémy ve vztazích. Chtěl by zůstat věrný všem ženám ve svém životě a možná i všem ženám na světě. Jen ty starší by pak raději měli odejít žít do druhého patra. Chce točit film o všem možném, ale neví vlastně přesně o čem. Vzpomíná na dětství a sní o Claudii Cardinalové. V pitoreskním panoptiku postaviček, které mají zbytečně moc bezobsažných řečí a emocí často zanikají ty podstatné existenciální myšlenky filmu.

Těžko hodnotit film, který byl natočen před 85 lety. Zdá se mi, že vizuálně hodně připomíná německé expresionistické filmy 20. let. Vše je strašně patetické, prožívané a stylizovaná gesta působí na současného diváka směšně. Je také třeba si uvědomit, že film vlastně vznikl u příležitosti oficiálních státních oslav svatováclavského milénia. Nelze proto očekávat žádný experimentální či neobvyklý pohled. Je to prostě filmová verze oslavné náboženské a národní legendy, která by klidně mohla vzniknout někdy ve středověku, kdyby to technicky bylo možné.

Spíše to připomíná historický hraný dokument o událostech roku 1914 a konci jedné epochy. Výjevy ze života monarchů působí příliš stylizovaně, účelově a učebnicově. Nejzajímavější dějová linie vztahu českého archiváře (Bartoška) a srbské studentky (Jandová) s tragickým koncem je v celém filmu bohužel jen velmi okrajová.

Poměrně netypický český film, který asi nebude divácky příliš oblíben, protože v něm vystupují "divní lidé" s "divnými problémy". Různí (pseudo)intelektuálové a "umělci" se tu potácejí vztahy-nevztahy a životem, který je vlastně často ani příliš nebaví. Je z toho cítit taková depresivní vyprázdněnost a někteří recenzenti to trefně označili jako "chcípáctví". Nejzajímavější asi je, že divák často vidí komunikaci postav stejně jako oni prostřednictvím esemesek. To poměrně výstižně dotváří atmosféru vzájemného odcizení a odlidštění vztahů.

V Bessonových filmech často vystupují silné a výrazné ženy. Tentokrát si ovšem vybral jednu skutečně žijící. Neznám životní příběh této barmské disidentky nijak podrobně, ale v reálném životě nikdo není svatý. Besson ji ukazuje naprosto obdivným a nekritickým způsobem, což je vždy trochu podezřelé. Ve skutečnosti jen málokdy stojí ryzí a čisté dobro proti jednoznačnému zlu. Nabízí se například úvaha, zda Aung San Suu Kyi skutečně toužila pouze přivést Myanmar k demokracii nebo také třeba chtěla naplnit své vlastní mocenské ambice (když poznala, jakou má mezi obyvatelstvem podporu) a dosáhnout zadostiučinění pro svého otce?