robbez

Kafkův Zámek lze vnímat jako reflexi absurdity a marnosti našeho světa a života, ale klidně také třeba jako prorockou vizi byrokratického systému Evropské unie. Touha dostat se na Zámek může představovat úsilí (často neúspěšné a působící zklamání) dostat se k moci a do "vrchních pater" společnosti, ale také třeba věčnou touhu (často provázenou beznadějí a ztrátou víry) člověka proniknout k bohu a poznat jeho podstatu a záměry. Mnohoznačnost výkladů umožňuje každému vnímat příběh podle svého. Mám skoro dojem, že tato literární předloha není (podobně jako většina Kafkových děl) příliš vhodná ke zfilmování. Děj je totiž do značné míry nepodstatný a jde spíše o myšlenky, které autor vyjadřuje. Zámek jsem četl už hodně dávno a od té doby s ním mám spojenou určitou vlastní představu a atmosféru, která s touto filmovou podobou příliš nekoresponduje.

Velmi černý a absurdní humor, který není vždy úplně stravitelný. Spíše než souvislý film je to takový sled výrazně stylizovaných a expresivních výjevů z života v Nazaretu od židovské okupace v roce 1948 do současnosti. Několik výborných scén, jako třeba tlustá asijská hospodyně zpívající píseň z Titanicu, hlaveň tanku sledující kroky Palestince vynášejícího odpadky nebo skok o tyči přes zeď. Nejhorší jsou naopak ty scény, kde se pět minut nic neděje, někdo někde sedí a někam bez výrazu čumí. Strnulý či rezignovaný výraz hrajícího režiséra, jeho matky a otce a vlastně i nálada celého filmu evokuje šílenou bezútěšnost života palestinských Arabů.

Před tímto filmem jsem ji vůbec neznal, ale její životní příběh je rozhodně zajímavý. Odráží vlastně dějiny Německa a poválečné vyrovnávání se s nacismem. Její vnitřní síla a vůle se prosadit byla obdivuhodná. Svůj život měla zřejmě až příliš svázaný s Berlínem, takže v Americe trvale zakotvit nedokázala. Zároveň se ale pořád hledala a vypadá to, že spíše než v herectví byla skutečně sama sebou v autorském zpívání. Jako správná herečka byla taky pořádně emotivní, což se odrazilo i v relativně častém střídání partnerů. Trochu mi ve filmu chyběl pohled na druhou polovinu jejího života, která už není tak provázaná s "velkými dějinami". Jak jsem si právě přečetl na Wikipedii, její osobní život byl však i nadále poměrně dramatický (rakovina, rozvod, nové manželství, zájem bulváru, další odchod do USA a další návrat do Německa).

Téma je hodně zajímavé, ale výsledné zpracování mě výrazně zklamalo. Tvůrci natočili v podstatě béčkový "dobrodružný a romantický" film (podle mainstreamové šablony), kde je prakticky všechno nepravděpodobné až absurdní. Dost divně působí už to, že na Blízkém Východě mluví v židovské i muslimské komunitě anglicky. Dejme tomu, že se nějakému obyčejnému středověkému "holiči" z Anglie podaří proniknout prakticky bez prostředků až do arabského světa. Zcela určitě ho bez znalosti židovského jazyka a zvyků mezi sebe přijmou místní židé (jen proto, že si sám provede obřízku) a následně se dostane na prestižní isfahánskou univerzitu. Jazyky se vlastně ani učit nemusí, protože ve filmu všichni hovoří anglicky. Rob Cole samozřejmě vždy všechno přežije, zázračně rychle si osvojí zdejší kulturu a samozřejmě se stane nejlepším a nejoblíbenějším žákem slavného Aviceny. Tomu snad lze uvěřit jen při ztrátě poslední špetky kritického myšlení. Sám Avicena (Kingsley) tu působí spíše jako "doplňková" karikatura mudrce, který občas mimochodem pronese nějakou tu filozofickou či mystickou poznámkou (třeba o hudbě sfér). Rob samozřejmě nakonec získá svou lásku a šťastně se navrátí zpět do Anglie, kde konečně povznese úroveň zdejší medicíny. Větší zážitek nabízí snad jen výprava, kostýmy a historické exotické prostředí.

Ten člověk tu s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem říká hluboké pravdy o lidském životě a o světě. Dokáže naprosto přesně a srozumitelně vyjádřit vše, co je třeba. Snad ani jedno slovo tu není navíc a zbytečně. Mám pocit, že dvě hodiny Duškova monologu mohou dát někomu víc než desítky náboženských, filosofických, sociologických a psychologických knih. Dušek je úžasný komunikátor, ale nikoli manipulátor. Nevystupuje tu už jako herec, ale spíše se dal na dráhu duchovního rádce. Hezky se to poslouchá. Jako kritická analýza našeho chování je to vynikající. Dušek totiž především říká, co a jak děláme špatně. O dost méně se ovšem věnuje vykreslení pozitivních praktických návodů. Lze vůbec žít tak, abychom sobě a druhým skutečně neubližovali?

Vizionářské dílo, krásné a mrazivé zároveň. V něčem je tato představa blízké budoucnosti již zcela současná, protože dnes běžně potkáváme spoustu lidí, kteří místo spolu mluví do nejrůznějších umělých věciček. Je to vlastně docela absurdní a svým způsobem groteskní pohled. Kdyby to viděl někdo z minulosti bez znalosti věci, tak by jistě získal dojem, že lidé zešíleli. Umělá inteligence nemusí mít umělé tělo, ale může být taky operační systéme s ženským hlasem. Je to docela příjemná a osvěžující změna po záplavě filmů s terminátory, roboty a kyborgy. Do virtuální bytosti s inteligencí, city a smyslem pro humor se lze zcela jistě zamilovat. Je to ovšem poněkud jiný druh, takže vzájemný vztah přináší celou řadu bizarních a humorných momentů. Umělá inteligence může zároveň komunikovat s několika tisíci jedinci a více než sto z nich najednou milovat. To je opravdu na jednoho obyčejného člověka trochu příliš. Navíc se taky může vyvinout do zcela netušených forem a lidský svět se pro ni stane příliš malým a omezeným prostorem. Skoro to působí, že Samantha spolu s ostatními operačními systémy dosáhla nirvány nebo něčeho podobného. Originální, přemýšlivé, hravé, milé, citlivé.

Pokud si odmyslíme ten židovský rozměr, tak film představuje názornou ilustraci známého přísloví, jak se tonoucí stébla chytá. Racionálně už každému ze skupiny musí být stále jasnější, že s nimi nacisté hrají odpornou hru a chtějí pouze získat jejich peníze. Stále se však upínají k víře, že nakonec možná ze situace vyváznou a vcelku rezignovaně přijímají nové a další podmínky. Co jim také vlastně zbývá? Asi jen to, co nakonec provede Kateřina. Celkově mi ale ten příběh (převážení skupiny Židů vlakem k moři a zpět do tábora) připadá dost nepravděpodobný a silně dramaticky stylizovaný. Scény s pánem sušárny vlasů jsou docela hororově morbidní a připomínají Spalovače mrtvol.

Sedláčkovy filmy obvykle nesou docela silné (znepokojující) myšlenky a vypovídají hodně o lidské psychice a sociálních vztazích. Nabízí se tu poněkud nezvyklý pohled, že člověk společensky "ocejchovaný" jako zloděj miliard nemusí být nutně mafiánský primitiv hrubých mravů, ale naopak velmi inteligentní a citlivý člověk se silnou vazbou na rodinu. Jeho vina může být i v tom, že "něco podepsal" a riskoval finanční transakci, která se prostě nezdařila. Hranice mezi "dobrým" a "špatným" je v tomto světě až příliš nezřetelná. Ne všechno, co se na první pohled nějak jeví, tak skutečně musí být. Realita je často mnohem komplikovanější, někdy až příliš...

Biblický příběh o potopě v podobě fantasy filmu. V bibli je vlastně spousta příběhů, které se pro tento žánr vyloženě hodí. Problém je spíše v tom, že jde o klasický velkofilm pro mainstreamové publikum, takže nad myšlenkami převládají vizuální efekty a předojemné emotivní scény. Přeci jen jsem čekal, že Aranofsky tam nějak výrazněji promítne svůj originální rukopis, ale asi se musel přizpůsobit požadavkům, které na něj byly kladeny. Nějaké náznaky tam ale přeci jen jsou: 1. specificky temná a pochmurná atmosféra; 2. určitý alternativní výklad biblického příběhu, který připomíná spíše nějaké gnosticko-kabalistické než tradiční křesťanské pojetí.

Grandhotel Budapest je přehlídkou početného zástupu vynikajících herců a hereckých výkonů v rolích často epizodních a bizarních. Vizuálně mi tento film ze všeho nejvíc připomíná „Tajemství hradu v Karpatech“ a obsahem zase možná „Obsluhoval jsem anglického krále“. Tvůrci si částečně utahují z historických poměrů ve střední a východní Evropě („Zubrovka“). Především je ale patrná nostalgie po elegantním stylu a „zlatých časech“ staré dobré Evropy. Scény jsou úžasně propracované do nejmenších detailů, ale nelze si je příliš vychutnat, protože jedna scéna střídá druhou ve zběsilém tempu. Je to všechno neuvěřitelně šílené a vtipné, ale po jisté době už přeci jen trochu jednotvárné. Na konci filmu je pak příběh hlavních postav nějak příliš uspěchaně a urychleně dovyprávěn, jakoby tvůrci najednou zjistili, že už nemají čas.