robbez

Nebe nad Berlínem po francouzsku, tedy spíše Nebe nad Paříží. Angel-A je určití více sexy než Wendersovi andělé, ale taky poněkud jednodušší. Bessonova idealistická a citlivá fantazie je mi celkem příjemná. Hodně mužů by si určitě přálo, aby je zachránil nějaký podobný ženský anděl.

Mám dojem, že Lucy patří mezi filmy, které diváka buď úplně nadchnou nebo naopak úplně naserou. Obvykle ale nic mezi tím. Mně se tedy spíše stalo to první. Velmi podobný pocit jsem měl například po prvním shlédnutím Matrixu. V Bessonově tvorbě se film nejvíce podobá a blíží Pátému elementu. Upozornil bych taky na myšlenkovou příbuznost s filmem Ona (Her), který ovšem plyne v mnohem jemnějších tóninách. Ono je ale vlastně celkem jedno, jestli je zajímavá myšlenka nebo představa podána v akčním balení nebo jako romantická melancholie. Určitě bych na filmu taky našel "plno much", ale celkové nadšení a fascinaci to nepřebylo. Docela mě například nebavila ta "tarantinovská" karikatura taiwanských, korejských nebo jakých mafiánů, kteří Lucy pronásledovali až na pařížskou univerzitu. Je opravdu zvláštní, že bezvýznamné gangstery bez milosti vraždila a mafiánské hlavouny nechávala na živu. Nepochybně proto, aby ji mohli otravovat až do konce filmu a příznivci "akce" si přišli na své. Postava francouzského policisty "z protidrogového" byla zbytečná, jak ostatně sám prohlásil. Jako typ "ochránce" byl ve filmu vzhledem k schopnostem Lucy naprosto k ničemu. Když přijde na věc, Lucy vlastně ani příliš nepotřebovala profesora Normana a další vědce. Co jí asi tak mohli se svou "lidskou" (možná mírně nadprůměrnou) mozkovou kapacitou poradit, že? "Chytřejší materiál" ale nebyl k dispozici, takže jim alespoň "superžena" Lucy na "flešce" (?!) předala souhrn svého poznání. Dosáhnout stoprocentní kapacity mozku tedy vlastně z náboženského hlediska znamená napojení a splynutí s "Věčným Zdrojem Bytí". Lucy uviděla svět jako vzájemně propojený neustálý pohyb, proudění či tok energií. Prohlédla iluzi hmoty a ovládla ji. Prošla proti proudu času celou evolucí až k velkému třesku. Besson tu vlastně ukazuje "moderní" ekvivalent mystického spojení (unio) s božským principem nebo buddhistické nirvány. V panteistickým smyslu slova pak Lucy skutečně existovala všude a nikde.

O životě Grace Kelly film není téměř vůbec, ale nevadí to. Nicole Kidman svou roli zahrála výborně a hlavně uvěřitelně. Rozhodně nemám pocit, že by šlo o nějakou nasládlou červenou knihovnu. Zdá se mi, že film celkem plasticky a realisticky zobrazuje dobovou atmosféru Monaka: knížecí dvůr plný osobních a politických intrik, zkostnatělých ceremonií a pravidel, vyhrocující se nepřátelství s Francií, kontrast knížectví jako ráje zbohatlíků a chudoby místních obyčejných lidí, jistá míra odcizení mezi Grace a Rainierem, touha Grace vrátit se k filmu, její bolestné rozhodnutí zůstat v Monaku a v zájmu dětí a zachování rodiny hrát žádaný obraz ideální dokonalé kněžny, manželky a matky. Vše asi nejlépe vystihuje tento mírně poupravený citát z filmu: Představa, že Grace Kelly žila po svatbě s Rainierem pohádkový život, je samo o sobě největší pohádka.

Neobyčejně originální, nápaditý a v prvních čtyřiceti minutách i groteskně hravý film. Vysvětlení proč se Pí jmenuje Pí, jeho výstupy ve škole, zaujetí pro tři různá náboženství, prostředí indické ZOO - to vše je opravdu roztomile ujeté. Se ztroskotáním lodi se ovšem dosavadní svižné tempo, lehkost a rozpustilý charakter filmu výrazně mění (k horšímu). Sledovat desítky minut Pí a tygra v lodi bylo prostě otravně zdlouhavé. V duchu jsem prosil, ať už je konečně někdo objeví nebo někde přistanou. V závěru se dozvídáme, že celý příběh možná proběhl úplně jinak a máme si vybrat, zda je nám bližší tak fantastická a poetická verze s tygrem nebo ta racionální a krutá s kuchařem. "A tak je to i s bohem", říká dospělý Pí svému hostu spisovateli. Jestli tu "geniální" metaforu chápu správně, tak věřit v boha je prostě "hezčí" a příjemnější (iluze), než slyšet krutou pravdu skutečného světa. Abych ale pravdu řekl, ta historka se zabijáckým kuchařem mi přišla podobně absurdní a divná jako ta s Richardem Parkerem.

Adam a Eva, conquistador a jeho královna, Tommy a Izzy, komplementární struktury, strom života, makro a mikrokosmos, smrt jako nový začátek, láska, nesmrtelnost, věčnost. Z toho všeho jde hlava kolem, ale jen málo filmů mě dokázalo tak fascinujícím způsobem vtáhnout a pohltit. Nádherně poetické a zvláštním způsobem uklidňující jsou filmové obrazy a vize Tommyho cesty vesmírem a jeho splynutí s hvězdou (světlem, bohem). Připouštím, že je to trochu takový synkretický "New Age" dort od pejska a kočičky, ve kterém jsou různé atraktivní ingredience (Májové, španělská inkvizice, moderní věda, vyšší stavy vědomí), které pohromadě mohou působit poněkud nestravitelně. Já byl ovšem s výslednou chutí tohoto dortu nadmíru spokojen a užil jsem si nevšední labužnické vjemy.

Po depresivních Jasmíniných slzách chtěl Allen zjevně natočit zase nějaký lehký, milý a nostalgický film. Je to ale jeden z jeho slabších pokusů, který ani příliš nepobaví, ani příliš nedojme. Tématem jsou kouzla a iluze a také Allen nám nabízí iluzi pohody a příjemně stráveného času s jeho filmem. Kouzlo měsíčního svitu se snaží sdělit přibližně následující: Je lepší věřit krásným lžím nebo racionálně přijímat často nepříjemnou pravdu a bezútěšnou skutečnost? Láska nám umožňuje to první.

Nedivím se, že Kundera po tomto "veledíle" zakázal další filmové adaptace svých románů. Jeho texty mají vždy mnoho vrstev a významů, jsou silně existenciální a filosofické. Film je ale strašně povrchní a v podstatě jen tak klouže po vnějších událostech. Kaufman z toho do značné míry udělal takový "rádoby-artový" erotický film. Okupaci, exil i "normalizační" život pak zobrazuje hodně schematicky a naivně. V podstatě taková univerzální americká představa komunistického Východu. Je vidět, že to točili cizinci, kteří českému prostředí příliš nerozumí. Jednotlivé postavy navíc působí až téměř jako karikatury: "svůdník a neodolatelný milovník" Tomáš, "rozevlátá a neukotvená umělkyně" Sabina, "venkovský buran" Pavel (Landovský ani nemusel příliš hrát, stačilo mu být sám sebou).

Milý, nostalgický a citlivý film, který ale jen tak příjemně sjede po divákovi a nijak zásadně či hluboce nezasáhne. Přestože je tam poměrně hodně různorodých postav a událostí, tak film po pravdě trochu nudí a zároveň se až příliš okatě snaží diváka dojmout. Celkem originální a nečekaný je závěr, kdy se na pobřeží po letech znovu sejdou už staří Prosincoví kluci, aby společně do moře vysypali popel svého staršího kamaráda.

Film balancuje mezi romantikou, starosvětskou nostalgií a groteskností, která je pro Michalkova poměrně typická. Výsledné ponaučení z filmu: Italové a Rusové mají společné hlavně to, že jsou ovládáni emocemi.

Obávám se, že některé pasáže o vědě, filosofii a lingvistice si budu muset ještě asi pětkrát znovu přehrát, abych vůbec pochopil jejich smysl. Opravdu není jednoduché vnímat poměrně nepřetržitý tok náročných myšlenek a zároveň sledovat ty úžasně bizarní animace. Chomsky je určitě velmi inteligentní člověk s výraznými názory. Velmi sympatický je jeho důraz na kritické myšlení a neustálé přehodnocování běžně přijímaných a stále dokola předávaných představ a stereotypů. Určitě je dobré (alespoň někdy) odmítnout kaši, kterou nás krmí naše tety a různí další lidé. Chomského politické názory mi ovšem připadají často příliš radikální a zároveň naivní. Gondry je zase neuvěřitelně originální, invenční, kreativní a mluví špatně anglicky s čistým francouzským přízvukem. Spojení Chomského nekonvenčních myšlenek a Gondryho nekonvenční fantazie je (alespoň pro mě) celkem nečekané, zajímavé a vydařené.