robbez

Kdo uvěří, že může všechno a ztratí kontakt s realitou, skončí špatně, byť má ty sebelepší "osvícené" úmysly. Téma milostného trojúhelníku mezi vzdělaným schopným lékařem, chytrou citlivou královnou a poživačným labilním králem je velmi atraktivní a docela se divím, že ho už někdo mnohem dříve nenatočil (alespoň o tom nevím). Film sleduje především psychologickou linii vztahu této trojice: Kristián svým nemožným sobeckým a infantilním chováním zcela znechutí svou novomanželku Karolínu. Doktor Struensee si vnitřním klidem a chápajícím porozuměním zcela získá labilního krále, který se na jeho přítomnosti a radách stane zcela závislý. Bohužel se však při tom zaplete s citově vyprahlou královnou, které Struensee svou charismatickou osobností také silně imponuje. Právě sociálně citlivá Karolína vlastně nakonec přesvědčí svého milence, aby využil svůj vliv na krále k pozitivním změnám a reformám ve společnosti. Šlechta a církev se však svých výsad jen tak vzdát nechtějí a objev zakázané lásky mezi lékařem a královnou jim k tomu poskytne vhodnou záminku. Domnívám se, že Struensee by byl nakonec stejně nějakým způsobem odstraněn i kdyby se s královnou nespustil. Jeho myšlenky byly na svou dobu až příliš radikální a odvážné. Stačí připomenout, že osvícenské reformy "našeho" Josefa II. také skončily spolu s jeho smrtí.

Přirozená, civilní, citlivá a chytrá ukázka života jedné obyčejné americké rodiny v posledním desetiletí na pozadí celospolečenských událostí (Harry Potter mánie, válka v Iráku, volba prezidenta Obamy). Jejich starosti a radosti jsou podobné jako leckde jinde: rozvedená matka i otec si hledají nové partnery, což dětem nepřináší moc pozitivního, časté stěhování a střídání školy, sourozenecké kočkování, první vztahy a zklamání. Celkem velký prostor je věnován americkému školství, které je tu prezentováno netradičně pozitivně: chápající a moudří učitelé dávají dobré rady a postřehy do života. Zajímavý je kontrast cílevědomé matky, která vystuduje, aby získala lepší práci a zajistila vše potřebné svým dětem a volnomyšlenkářského nevybouřeného otce, který se ale nakonec paradoxně ožení do rodiny konzervativních křesťanů a poněkud změní svůj životní styl. Přílišnou "obyčejností" či realismem příběhu a především pak svou přehnanou délkou bohužel film také trochu nudí.

Může být citlivá dívka po prožití šoa a ztrátě veškeré rodiny ještě šťastná a vést "normální" život? Charismatickou Ditu chtěli všichni, ale ona už nechtěla Nic. Vnitřně složitý člověk to má složité i v životě. Krásně melancholický film.

Tohle se opravdu těžko hodnotí. Za originalitu můžu dát třeba pět hvězdiček, ale za srozumitelnost a sledovatelnost žádnou. Když napíšu, že je to postmoderní pseudo-intelektuálská slátanina, tak svým způsobem budu mít určitě pravdu. Vše se stále točí kolem evropských dějin a identity, ale ta forma je fakticky nestravitelná.

Stejně nestravitelné a nesrozumitelné jako Socialismus, ale přeci jen, zdá se mi, o něco zajímavější. Brzy budeme potřebovat tlumočníka, abychom porozuměli tomu, co vychází z našich úst. Pohled na svět, kde postupně slova nahrazují audiovizuální vjemy a knihy nejrůznější obrazovky.

Tradiční životopisný snímek, který nijak výrazně nenadchne ani nenaštve. Stephen Hawking sám je rozhodně zajímavější a pozoruhodnější než tento film o něm. Člověk, který měl být z lékařského hlediska už dávno po smrti, je silou své vůle, intelektu či nevím čeho stále ještě na živu. Svět fyzikálních teorií a jejich často (více či méně) podivínských tvůrců je skutečně svět sám pro sebe. Drtivá většina lidstva mu vůbec nerozumí a ti co tvrdí opak, své porozumění obvykle jen předstírají. Každopádně Eddie Redmayne zahrál postupující Hawkingovu nemoc skutečně velmi věrohodně a přesvědčivě. Když jsem viděl jeho "civilní" výstup na předávání Oscarů, zdálo se mi, že by se na ztvárnění nějaké "normální" postavy ani příliš nehodil.

Velmi ironický a cynický pohled na filmové a divadelní herce, kritiky i diváky. Herci jsou egocentričtí a mají problémy se svými emocemi a vztahy. Kritici bohorovně vyzdvihují a zatracují, aniž jsou sami schopni něco tvořit. Povrchní diváci často chodí na představení jako na společenskou událost a přemýšlejí, kam zajdou po divadle na zákusek. Většina lidí chce raději filmy s akčními scénami, kde hrdina s nadpozemskými silami jako ve starověkých bájí bojuje a vítězí nad všemožnými padouchy. Neodráží nakonec tyto filmy podstatu a touhy člověka pravdivěji než rádoby filozofické, užvaněné a snobské "umělecké" výtvory, které obdivují především zapšklí kritici a různí pseudointelektuálové? Film má velmi svižný spád (pořád se něco děje), svébytný sarkastický humor (nemusí být každému po chuti) a zajímavý děj, který nenudí. Možná je trochu příliš ukecaný, ale odehrává se v hereckém prostředí, takže to lze pochopit. Birdman "herce Thompsona" asi do určité míry odráží skutečné pocity Michaela Keatona jako vysloužilého Batmana, ale herecky byl ve své roli každopádně nejzajímavější a nejvýraznější Edward Norton.

"Morální ponaučení" filmu je až andělsky prosté a kýčovité: Máme mít rádi své bližní, říkat jim to a odpouštět i těm, kdo nám (skutečně či domněle) ublížili, protože nikdy nevíme dne ani hodiny svého konce. V zásadě je to asi pravda, ale příliš objevné to tedy není. Taky "andělé" mě svým vystupováním i vzhledem vadili. Asi bylo záměrem, že každý z nich je úplně jiný a působí až příliš lidsky. Proč jeden anděl mluví slovensky a ostatní česky a proč si minulost svých svěřenců trapně přehrávají na tabletech (jak technologicky moderní!), když by ji snad jako andělé měli znát? Proč jeden vypadá jako statkář z první republiky, druhý jako rocker a třetí jako z Hare Kršna? "Andělka" působí jen jako do počtu, aby mezi nimi byl i nějaký ženský prvek. Andělé taky dost cynicky, oprskle a rádobyvtipně komentují a glosují (hlavně Dyk) chování jednotlivých lidských postav. Často jakoby ani pořádně neví, proč vlastně přišli a co mají dělat. Chápu, že Viewegh a Nellis chtěli anděly ukázat nějak originálně a hlavně jinak než obvykle, ale tohle je spíše trapné. V kontrastu s podivnými anděly je tu citlivě, civilně a zajímavě podaný tragikomický propletenec několika lidských osudů.

Mádl má velmi osobitý a originální filmařský přístup. Po pravdě je to asi jeden z nejzajímavějších českých filmů, co jsem v posledních letech viděl. Na první pohled je samozřejmě zajímavá a neotřelá především ta forma, ale film taky celkem přesvědčivě ukazuje pohled na svět očima dvou malých chytrých kluků. Život tu taky není jen idyla, ale problémy jsou ukázány citlivě, takže divák nemá potřebu zvracet nebo se zabít. Je tam navíc skutečně hodně vtipných i opravdu dojemných okamžiků, které ale zároveň nepůsobí kýčovitě.

Film každou svou minutou přesvědčuje diváka, že umírání opravdu není pěkné. To ale asi většina lidí ví nebo aspoň tuší i bez filmu. Nejvíc mi vadí ta extrémní vyhrocenost jednotlivých poloh. Buď se tam dramaticky řve, vyčítá, uráží nebo zase mlčí, šeptá. Nejvíc mi v hlavě utkvěla věta: Není těžký umřít, ale dobře se vysrat.