robbez

Citlivý a křehký pohled na zvláštní vztah dvou zcela odlišných žen. Szabó už určitě natočil lepší a výraznější filmy, ale každý rok se zkrátka nepodaří natočit Mefista nebo Hanussena.

Boom! Úder každé vteřiny, kdy jsme ještě na živu. Krása a pomíjivost. Elegantní a stylová smrt v luxusním balení. Zdánlivě bezobsažné dialogy jiskří i mrazí. Pod snobským povrchem je neodbytně cítit existenciální tíha.

Dvě hvězdičky v hodnocení jsou za tu několikaminutovou scénu bohémského uměleckého večírku. Jinak postavy obou hlavních (anti)hrdinů mě po všech stránkách odpuzují, stejně jako jejich chování a situace, do kterých se dostávají. Ratso ještě alespoň budí soucit, ale Joe Buck je naprosto nesnesitelný vidlák a buran. Ve své době byl film možná přelomový, protože nebylo zvykem otevřeně ukazovat odvrácenou stránku společnosti. Podobné filmy začaly bořit iluzi, že všichni žijí svůj krásný americký sen. Dnes se naopak takových filmů točí mraky a mě už zkrátka nebaví neustále sledovat depresivní zmar a bídu člověka.

Scény běžících stád dobytka v australské přírodě nebo japonského bombardování Darwinu jsou určitě velkolepé. V každém správném kýčovitém velkofilmu nesmí chybět morální ponaučení, takže samozřejmě i zde nakonec pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí a největší padouch je po zásluze zabit. Jinak určitě neuškodí občas připomenout, jak se bílí Australané ke skutečným Australanům hovadsky chovali. Pokusy o jejich asimilaci se nepodařily, což je dnes jasné z velkého počtu alkoholiků a drogově závislých v této etnické skupině. Jejich život měl smysl v kontaktu s přírodou a bez něj, zdá se, jim ten smysl jaksi chybí. Pokud jde o český dabing, nechápu, proč Jackmanovi všichni říkají "honáku" a to včetně jeho milenky. Už jsem jen čekal, kdy mu Kidmanka pošeptá: "A teď ti ho vyhoním, honáku." Třeba takové oslovení "kauboji" by jistě působilo mnohem méně trapně.

Žánrově je to silně stylizovaná dekadence, která má hodně blízko ke gotickému románu. První příběh je výrazně poetický, aristokratický a erotický. Má nejpůsobivější atmosféru a styl. Druhá povídka je asi nejvíce prozaická a dějová. Přesto na mě zapůsobila nejméně a Delon je v ní celkem nudný. Za nejzajímavější příběh pokládám ten poslední od Felliniho. Zasadit povídku z 19. století do 60. let 20. století nemusí být nutně na škodu. Rozervaní dandyové žijí v každé době. Křesťanský western - to mě vážně pobavilo. Ďábel jako malá holčička s vytřeštěným výrazem. Takové malé halucinogenní delirium.

Charakter filmu asi nejlépe vystihuje označení absurdní komedie. Od začátku až do konce v podstatě následuje jedna absurdní situace za druhou. Ne z každé absurdity ovšem nutně musí vzniknout vtip a některé scény jsou spíše jen rádobyvtipné nebo (jak se někdy říká) vtipné za každou cenu. Stoletý stařík je vlastně trochu jako Forrest Gump. Inteligence taky moc nepobral a přesto byl u řady důležitých událostí a potkal významné osobnosti světových dějin. Jen místo běhání má v oblibě odpalování výbušnin. Konstatování "život je takový jaký je a bude jaký bude" není zrovna dvakrát hlubokomyslné a objevné, ale každopádně je hluboce pravdivé.

Postupné přibližování vesmírného tělesa připomíná Melancholii a možnost opětovného setkání s mrtvými zase Solaris. Film je ovšem v prvním případě vizuálně a ve druhém myšlenkově výrazně slabší a působí tak nějak amatérsky. Možnost setkání s vlastními dvojníky je zajímavá, ale určitě by se tento motiv dal lépe využít a rozpracovat. Celý film je vlastně o tom, jak se jedna mladá holka pokouší osobitým způsobem vyrovnat s tím, že zavinila smrt několika lidí.

Po všech stránkách výborný film (nejen pro fanoušky F1). Má v sobě dynamiku, napětí, silný příběh a emoce. To vše funguje asi hlavně díky tomu, že základním a výchozím motivem filmu je zcela odlišný charakter, povaha a vzájemná rivalita Laudy a Hunta. Kdyby byl hrdinou filmu jenom Lauda, asi by to byla o poznání větší nuda.

Spekulace a konspirace ve stylu "všechno bylo jinak" stále lákají tvůrce i diváky. Je jasné, že Německo a některé rakouské vojenské kruhy válku chtěly, ale to ještě neznamená, že stály v pozadí atentátu. Po válce stejně tak toužily i jiné evropské státy. Francie by třeba ráda oplatila Německu porážku z roku 1870. Pro bosenské Srby byla návštěva F.F. v Sarajevu v den jejich svátku drzá provokace a k jeho odstranění měli nepochybně poměrně dost důvodů. Asi by taky neškodilo, kdyby se film více věnoval samotnému atentátu. Velká část příběhu je naopak zbytečně a samoúčelně věnována rozvíjející se milostné náklonosti vyšetřovatele Pfeffera k bohaté Srbce. Pfeffer je vůbec poněkud nevěrohodně vykreslen jako veledůležitá osoba, na jehož podpis pod vyšetřovacím spisem čeká bezmála celé Rakousko. Že by rakouské úřady pověřily vyšetřováním takto zásadní události "chorvatského žida" a neposlaly za tímto účelem do Sarajeva své nejlepší a prověřené lidi z Vídně?

Spojení psychoanalýzy a Nietzscheho filosofie by bylo mnohem zajímavější, kdyby bylo pravdivé. Knihu neznám, ale vypadá to, že setkání a zvláštní vztah Breuera a Nietzscheho jsou jen autorovým výplodem. Vystupují zde ovšem reálně žijící postavy se skutečnými osudy, takže vše působí velmi autenticky. Je z toho cítit snaha zaujmout a získat čtenáře a diváky využitím atraktivního tématu a postav. Samotné zpracování je už poněkud slabší. Hlavně ženské postavy jsou využity především jako fyzicky krásné věšáky na kostýmy. Dialogy Nietzscheho a Breuera jsou místy docela zajímavé, ale zdá se mi, že jejich skutečné myšlenky příliš zjednodušují. Svérázným prvkem filmu bylo ztvárnění Breuerových snů či spíše nočních můr. Občas tyto (i některé jiné) scény působily trochu komicky (směšně), což ale asi úplně nebylo záměrem tvůrců.