mchnk

Film byl v roce 1966 oficiálně vysílán jako předfilm snímku Znamení Raka (1966) od Juraje Herze.

Samotný Höger byl se svou postavou velmi spjat. Odmítl i některé jiné role, které mu byly nabízeny. Sledoval i záběry mimo své scény, které na jeho postavu navazují, aby mohl co nejvěrohodněji podchytit charakter učitele Pelikána.

Režisér filmu Ladislav Helge nabídl roli učitele Pelikána původně Radovanu Lukavskému, který jí však odmítl. Karel Höger byl obsazen půl roku před začátkem natáčení.

Z filmu musela být jedna scéna vystřižena. Jelikož vše bylo autentické, podařilo se Formanovi zachytit na kameru i práci jednoho esenbáka, který korigoval dav čekajících a vytvářel uličku, kudy se chodilo dovnitř.

Jan Švankmajer byl jako milovník umění velmi ovlivněn fotografiemi Emily Medkové, která podobné zdi fotila. Na základě těchto fotografií a ulic, které si sám vybíral, poté snímek natočil.

Vedení dramaturgie krátkého filmu na Barrandově nechtělo povolit Janu Švankmajerovi režírovat film, protože nestudoval FAMU. K tomu, aby mohl Švankmajer točit, dopomohl Emil Radok, který si nad ním vzal tzv. supervizi.

Veškeré erotické scény musely být ze snímku vystřiženy. O film projevil zájem italský producent Carlo Ponti, který se podílel např. na financování filmu Hoří, má panenko (1967), koupil práva, a trval na oněch scénách. Herz erotické scény natočil znovu v Itálii.

Docenti a doktoři, kteří pracovali na klinice, na které se film natáčel, si vyžádali projekci filmu. Byli z něj velmi rozhořčeni a trvali na zákazu. Jediný doktor kliniky prof. Charvát, který měl na klinice velký respekt a váhu, film uznal jako umělecké dílo o tématu, který by pacient raději neměl vědět. Tímto prakticky snímek zachránil.

Scénář k filmovému zpracování dostal Zbyněk Brynych. Ten ovšem přenechal úlohu režiséra na Juraji Herzovi, který u něj dříve působil jako pomocná režie u filmů Každá koruna dobrá (1961) či Transport z ráje (1962). Herz jako první změnil název filmu, který před tím byl „Poslední večeře“. Herz název změnil, protože jej pobavilo, jak režisér Jasný trval na astrologických znameních jednotlivých herců, když je obsazoval pro svůj film.

Ztracený chlapeček, který je nakonec nalezen v lisu, byl syn jednoho z rekvizitářů. Za každou opakovanou scénu, kdy musel plakat, dostával čokoládu.

Neherečka, která ve snímku hází nožem, měla s tímto velké problémy. Povedlo se to až poté, co jí režisér Herz pobídl, aby nůž jakoby smečovala, jelikož paní pracovala jako tenisová instruktorka.

Režisér Herz se scházel s panem Hrabalem a psali spolu scénář. Ve sběrně, ve které se snímek odehrává, skutečně Bohumil Hrabal pracoval celých 7 let. Pracoval zde hlavně kvůli tomu, že měl díky této práci zdarma spoustu knih.

Juraj Herz dostal nabídku k režii poté, co se na Barrandově zapsal jako výborný pracovník pomocné režie u režisérů Zbyňka Brynycha a Jána Kadára.

Stejně jako u filmu Obžalovaný (1964) i zde působil jako pomocný režisér Juraj Herz, který zde například pomáhal Idě Kamińské s textem, výslovností i s celou koncepcí její role. Režisér Ján Kadár totiž nebyl na začátku natáčení s jejím hereckým pojetím postavy spokojen.

Jan Kadár si do pozice pomocná režie přizval Juraje Herze na základě jeho spolupráce se Zbyňkem Brynychem. Herz měl například za úkol objevit soudce, který by u filmu působil jako odborný poradce. Herz si vyhlédl Jaroslava Blažka, který režiséra natolik uchvátil, že mu roli soudce nakonec svěřil. Jaroslav Blažek se s herci vůbec nestýkal a měl za úkol si počínat jako u skutečného soudu, takže např. pana Menzela mimo scénář napomínal, že mluví potichu.

Po filmu Každá koruna dobrá (1961), kde si Juraj Herz poprvé vyzkoušel práci asistenta u režiséra Zbyňka Brynycha, byl již zde plnohodnotnou součástí režie. Např. psal Brynychovi životopisy postav zúčastněných kluků, žijících v ghettu.

Juraj Herz se ve svém hereckém debutu hned začal učit i řemeslu režisérskému. Mimo své záběry se stále zajímal o práci režiséra Brynycha, který ho později u filmu jmenoval svým asistentem.

Neherce Jana Vostrčila, který byl skutečným dirigentem jedné skupiny dechové hudby, objevil náhodně Jan Passer. Jeho přirozené charisma uchvátilo nejen Passera, ale i Miloše Formana, který poté J. Vostrčila obsazoval pravidelně.

Helenu Šmihulovou, představitelku Vandy, si Eduard Grečner našel při svých obhlídkách po vysokoškolských internátech. Hlas Heleny Šmihulové však režisérovi nevyhovoval tak, jako její tvář, a nechal jí předabovat Evou Márií Chalupovou.

Slovenský režisér Eduard Grečner u filmu působil jako asistent režiséra, měl také na starosti výběr protagonistů hlavních postav, který mu Š. Uher svěřil. Na jednom gymnáziu, kde si Grečner vybíral, se ředitel podivil jeho vkusu, protože prý vybral největší darebáky ze školy.