VictorMartel

I zde se uplatnil tematicky efektní omyl („Solo i morti hano visto la fine della guerra.“), jehož se dopustili v případě Black Hawk Down/2001, kde rovněž mystifikovali přičítáním slavného Santayanova výroku Platonovi (v Jim Sheridaně Brothers/2009 byli opatrnější, proto tamní citaci výroku předcházelo „I don't know who said,...“). George Santayana, Soliloquies in England and Later Soliloquies (Samomluvy v Anglii a pozdější samomluvy), vydání z roku 1922, London, Constable & Company, str. 102: „Only the dead are safe; Only the dead have seen the end of war.“ („Jen mrtví jsou zachráněni; jen mrtví spatřili konec války.“). Santayana sám tuto tezi nezastává, konstatuje ji jako cizí mínění, zánik podle něj není úlevou, odsuzuje takové vnímání jako patetický klam. Výrok byl pak neoprávněně (zřejmě kvůli jeho idealismu, jenž měl i rozměr eschatologický) přisuzován Platonovi, snad generálem Douglasem MacArthur v jeho rozlučkové řeči z roku 1962 na West Point, určitě však na zdi Imperial war museum v Londýně.

Takový Spielbergův Batman.

Historicky i náladově zpracování nedůsledné, ujímající se námětu s až diskutabilní uvolněností, ale jinak krásné. Totiž pochopíme-li ho jako pouhou biografickou inspiraci, jejíž úlohou není seznámit nás s dokumentárně přesným obrazem Modiglianiho, ale na volně pojatém námětu předvést možné konsekvence jeho příběhu. Pravda ovšem, že tvůrci to s důrazem na plasticitu vůči faktické předloze indiferentního materiálu přehnali, když nám pustili Édith Piaf a dokonce ještě ahistoričtější formy doprovodu; nadbytečný je i zuřivý gestikulační afekt prostupující scénu improvizovaného uměleckého soutěžení (jako by opravdu malovat bylo totéž, co dělat někomu divadlo); korunovali to presentacemi fiktivních obrazů, které do vlastní Modiglianiho práce nikdy nepatřily, z nichž nejnevhodnější, ač zároveň nejkrásnější, je ten poslední (sice model Jeanne patřil i k těm posledním, ale mám za to, že se snad nedostala jejich řada ani do posledního géniova měsíce - poslední datace jsou ještě z roku 1919 -, přičemž poslední dva obrazy jsou jeden portrét Maria Varvogliho a druhý autoportrét, jimž předchází, coby číslo 335., portrét Jeanne Hébuterne). Přepjaté. Příběh, který končí tím, že zemře ani středního věku se nedoživší génius, načež příštího dne se rozhodne skončit život s ním těhotná žena, natolik nemá nouzi o dramatičnost, že překračovat ji s takovou nadsazenou fabulací, jakož i výrazovou hypertensí vychází kontraproduktivně. A nakonec i tím, že ve snímku byly tak hojně zastoupeny nedecentně smyšlené situace, ona doprovodná falsa padla ději víc, než by mu snad padla pravá díla Modiglianiova. Zvláště ten poslední obraz je dílem velmi šikovného kopisty, který zkombinoval hned několik typických, arciže simultánně autorem samým nikdy nepoužitých prvků, jak je lze vysledovat z jeho obrazů Jeanne. Kopista čerpaje z jeho stylu založil Jeanne dlaně v klín, s inovací, že se pažemi trochu jako by opírala, oděl ji celou do modrého, zabral ji zepředu lehce nakřivo sedící, se štíhlost krku přebírající hlavou v příklonu a s magneticky vlídným pohledem, jenž je doplněn pozadím teplých barev, tedy ji samozřejmě namaloval tak, jak by ji klidně mohl namalovat sám Modigliani (všechny ty prvky se na jeho obrazech Jeanne i jiných žen tak či onak vyskytují, pouze nikdy dohromady; vybočují snad při uvedené poloze neobvykle živé oči). Garcia tancující kolem Balzacovy sochy filmu hodně pomáhá. Z ODBORNÉHO ČLÁNKU: (John A. Walker, Modigliani, myth and cinema [film review], Jamini, Vol 3, No 2, June 2006, pp. 100-103): „Andy Garcia (b. Havana, 1956, aka Andres Arturo Garcia Menendez, who came to the United States in 1961) played the part of Modigliani in the 2004 film of that name. Garcia, a handsome dark-haired actor has played policemen more than artists, but he was keen to obtain the role.Modig liani, a £10 million international colour film (United Kingdom/Germany/Romania/France/Italy) shot in Bucharest, Romania (for reasons of cheapness) for seven weeks during 2003, was directed and written by Mick Davis. He grew up in Glasgow and read a book about Modigliani when he was aged 12 and confined to bed with asthma. He identified with the artist because he also suffered from with tuberculosis as a child. A French producer called André Djaoui raised most of the finance. The production company was Lucky 7 Productions Ltd., and Garcia, was one of the executive producers. The film was premiered in Canada at the Toronto International Film Festival in September 2004 and first shown in the United States at the Miami Film Festival in February 2005. Hébuterne is poignantly played by the French actress Elsa Zylberstein who resembles Modigliani’s portraits of his mistress, muse and model. Other famous characters from bohemian Paris who appear include Pablo Picasso, Maurice Utrillo, Chaim Soutine, Frida Kahlo, Diego Rivera, Max Jacob, Moïse Kisling, Jean Cocteau and Gertrude Stein (played by the British actress Miriam Margoyles). Members of the film’s Art Department - Daniel Alexandru and Liviu Marcu - supplied sculptures while the paintings were provided by Ion Molete. The film concentrates upon the last year of Modigliani’s life, his love affair with Jeanne and their difficulties in dealing with her disapproving Catholic father and supporting their first baby also named Jeanne. We learn about the anti-Semitism Modi experienced when Jeanne’s father, played by the British actor Jim Carter, makes contemptuous remarks about Jews and there is a flashback to Modigliani’s childhood in Livorno, Tuscany, when his bankrupt family were visited by bailiffs one of whom expressed his surprise that Jews could be poor. There is a departure from naturalism when Modigliani as a boy keeps reappearing in scenes with the adult artist to act as his conscience. Other departures include Modigliani’s alcohol and drug-induced visions of a street parade and an oriental opium den. Initially the film resembles Montparnasse 19 but later departs from it by focusing upon his friendship-cum-rivalry with Picasso. (In fact, the real long-term rival in Picasso’s artistic career was the French painter Henri Matisse.) The two men did know one another – they first met in 1906 – and showed in some of the same exhibitions. In 1915, Modigliani painted Picasso’s portrait and Picasso owned a Modigliani. (In the film, Picasso insults Modi by telling him he was short of canvas one night and so painted over one of his pictures. This, apparently, was a true incident.) It seems Modigliani once criticised the Spaniard’s appearance by saying: ‘Picasso may be talented, but that’s no reason he shouldn’t dress decently.’ According to Picasso’s biographer John Richardson, the Spanish artist, for his part, had some respect for Modigliani as a painter but was impatient with his addictions and determination to be a peintre maudit. (1) Omid Djalili, a portly British-born actor and stand-up comedian of Iranian parentage, plays the egotistical Picasso with verve. Supermodel Eva Herzigova plays his then wife Olga. While Modigliani is the epitome of the artist as failure, Picasso – who is already a financial success and a celebrity (we see him accompanied by an entourage of admirers) – is the epitome of the artist as success. In one episode, Picasso drives Modigliani into the countryside to visit a chateau where the elderly impressionist Auguste Renoir lives in luxury but with hands crippled by arthritis; he is also confined to a wheelchair. (Incidentally, the real Renoir [1841-1919] was one of the first artists to appear in a filmed documentary, which was shot around 1917.) Picasso wants to show his rival that artists need not live in poverty. (In 1918, Modigliani did visit Renoir who received him with kindness but, unlike the film’s version of what happened, the Italian was cold and indifferent.) Modigliani’s sense of pride and artistic integrity prevents him from pleasing sitters (who want thein children depicted without long necks) and potential collectors such as the American newspaper magnate William Randolph Hearst. Garcia effectively conveys the man’s charm and charisma but also his self-destructive arrogance. Davis’s emphasis on the rivalry becomes increasingly absurd and far-fetched as the film unfolds. In one scene set in a café, the two artists confront one another: Modigliani stands toying with a wine bottle while Picasso sits at a table with a revolver. It could be a duel between two macho gunfighters in a Western. There is an (fictional) annual painting competition for a sum of money, which Picasso, Modigliani, Rivera, Kisling, Soutine and Utrillo enter. As the artists work frantically in their studios attacking their canvases, Davis cuts rapidly between them and adds a musical soundtrack with a heavy beat so that the sequence resembles a pop music video. (The music in the film, by British composer Guy Farley, is eclectic and draws upon classical, techno and rap sources.) When the completed paintings are unveiled at a public ceremony the results are ludicrous. Especially bad is a pastiche of a cubist-style portrait by Picasso. Modigliani fails to attend the ceremony because he prefers to drink in a bar. After he fails to pay his bill, the bartender sends two thugs to beat him up. This hastens his death in a hospital ward after which the pregnant Jeanne visits Picasso to reproach him (Picasso is reputed to have died with Modigliani’s name on his lips) and then leaps to her death. Since the lives and fates of the lovers were passionate and tragic enough in reality, there was really no need for the exaggerations, historical inaccuracies, fake pictures, and the embellishments Davis added. In an interview, Davis acknowledged he wanted to entertain mainstream audiences rather than please art-house ones. Viewers will not learn much about Modigliani’s art from this film. For example, although Modigliani dances around a statue of Balzac by Rodin, there was no indication that he was interested in the carving sculptures and, apart from references to the pupil less eyes in a portrait of Jeanne, the distinctive characteristics of his pictorial style were never explained. Some critics praised the passionate intensity of the performances of Garcia and Zylberstein even though the former has a tendency to overact. One audience laughed at Garcia’s over-the-top portrayal of himself in a lunatic’s straightjacket (a dream sequence that followed Modigliani’s visit to an asylum where Utrillo was confined in this way). Garcia’s performance reminded one reviewer of Ed Harris’s inPol lock and another thought Jeanne, herself a painter, was the more interesting character and that the film should have been about her. In the view of Boyd van Hoeij, the film was mediocre, in part because it lacked an angle or overriding theme. Other critics judged it ‘competent’ or ‘disappointing’. Film writer Phoebe Flowers thought it ‘a hideous way to start the Miami Film Festival’ and remarked there was ‘nothing like a terrible film to make you actively loathe all artists’. (2) It is perhaps ironic that while the film was being finished and premiered, a major exhibition of Modigliani’s work subtitled ‘Beyond the Myth’ was being held at New York’s Jewish Museum from May to September 2004. The exhibition, which attracted record crowds, travelled to Toronto in October. In an essay in the book/catalogue accompanying the show, Maurice Berger chastised those earlier art historians, biographers and dealers who fostered Modigliani’s ‘tormented genius’ legend and argued that ‘histrionic, fundamentally anti-intellectual approaches’ turned him ‘into a trivial art historical figure, an artist adored by the public but viewed with condescension by many scholars and curators’. (3) Art critic Robert Hughes has commented that Modigliani represents modern art ‘for people who don’t much like modernism’. (His ‘distortions’ of the human form were not so extreme as Picasso’s. Arguably, Modigliani was a minor, somewhat konservative modernist whose portraits became formulaic. There is no sign in his paintings of the wild, debauched life of the myth.) It seems unlikely that scholarly arguments will end the mythic conception of Modigliani because popular myths, as Davis’s film proves yet once again, have a maddening habit of reasserting themselves no matter how often they are deconstructed.“

„… and the enemy was in us.“ Na Apocalypse now mě oslovilo, že se nezabýval osobními utrpeními, že utrpení veskrze nereflektoval tradičními empatickými záběry charakteristických případů války, tedy bezprostředně, ale naopak jako složitý filosofický problém, související s konečnou neidentifikovatelností lidskosti, jejíž toulavý výklad, tu jako pohodlnosti mírumilovného, tu naopak skrze bezohlednou aktivitu chamtivého nebo jako tragické vůle k překračování hranic, vnucuje našemu úsudku protichůdné interpretace té „pravé“ humanity. Když už se ale režisér jako v Četě rozhodne mapovat válečné utrpení, měl by v případě této války dát vždy přednost civilistům, kteří zde představovali celých 70 % celkového množství obětí. Počínaje touto válkou jsou to vůbec rezidenční oblasti, které trpí nejvíc. V případě Iráku to například bylo až 90 %, což je přirozený vývoj vojenství pojímaného stále zbaběleji. Místo toho Stoneova Četa, vyjma snad jednu vzácnou scénu, kde se jich několik zcvokne a začne běsnit, presentuje vojáky jako hlavní oběti jejich bludu. Přitom je jasné - a Stone to moc dobře ví -, že kdo po druhé světové válce vstoupil do armády, dobrovolně se rozhodl ne někoho chránit, ale prostě vraždit, s tím, že sem tam rozdá trochu pastelek, aby ulevil svému ubohému svědomí. Proto čím víc zabitých mezi těmito militantními úchyly a idealisty, tím čistěji. Mrtvý voják, to je dneska hygiena. Přesto si dovolím vyhodnotit snímek i nezaujatěji upozorněním na tyto věcné body: - Rozkladná síla Barnes, který si hraje na nepostradatelného. / Vietnamky jsou pro ně „žluté čubky“, ale stejně jim jsou dost přitažlivé na to, aby si na nich násilně ulevovali od sexuálního napětí. / Podezřelý ze spolupráce s Vietcongem je každý, prostě proto, že se to vyplatí, že se vybíjení civilistů s tímto zdůvodněním stává beztrestným. / Kdokoliv měl dost osobnosti, aby se nechoval jako hovado, ten se zároveň vystavoval riziku, že ho budou hanět zprofanovaným a velmi banálně jimi chápaným označením „idealista“. Přitom jsou to právě lidsko-právní idealisté, kteří tyto masakry doma i na místě zásobovali rozhodující podporou právě v nejkritičtějších stadiích celého pochybného konfliktu. Sběř domácími problémy frustrovaných adolescentů se alibisticky ohání „realismem“ a ti původně pomatení idealisté mají někdy víc co dělat s těmito imbecily ve vlastních řadách, než s jednoznačným nepřítelem z druhé strany. / Taylor nakonec pochopil: Barnes je jenom pro sebe a při své autoritě jako příklad velice nebezpečný, takže dobrý bude jedině mrtvý.

Z ODBORNÉ LITERATURY: „V Apokalypse se Coppola pokusil zpřítomnit vietnamskou válku v její vizuální síle pomocí psychedelických barev, prostorového zvuku a pomalých halucinatorních prolínaček.“ (David Bordwell, Kristin Thompson - Dějiny filmu, Praha, Akademie múzických umění/NLN 2007, s. 543) „V některých filmech může mít i jednotlivý zvuk nejednoznačný charakter, protože může spadat do více kategorií současně. V úvodu k filmu Apokalypsa jsou hučení stropního větráku a vrtule helikoptéry evidentně diegetické, ale Francis Ford Coppola je doprovází písní skupiny The Doors The End (Konec). Tu můžeme chápat buď subjektivně, jako součást představ z Vietnamu, nebo jako zvuk nediegetický - externí komentář k akci ve stylu běžné filmové hudby.“ (David Bordwell, Kristin Thompson - Umění filmu, Praha, Akademie múzických umění 2011, s. 372) „Apokalypsa rozděluje svůj šestistopý záznam zvuku mezi tři kanály umístěné vzadu a tři umístěné vpředu. Během výše zmíněné první scény filmu vidíme, jak hlavní hrdina Ben Willard leží na posteli. Záběry jeho zpocené tváře se prolínají se záběry amerických helikoptér, shazujících napalm do vietnamské džungle. Zvuk osciluje mezi interní a externí povahou, poněvadž je to právě Willardova mysl, která promění hučení stropního větráku do hukotu vrtule helikoptéry. Tyto subjektivní zvuky se v kině linou jak zepředu, tak i zezadu a zcela pohlcují publikum.“ (tamtéž, s. 375) / MÉ POSTŘEHY V BODECH: Wagnerova Jízda valkýr při letu útočících amerických helikoptér, v nichž sedí černí hoši z Brooklynu a všelijací jiní kriminálníci nadržení k opravdu „namáhavé“ palbě do krav a rolníků (rodičů dětí), které v životě neviděli. K tomuto povzbuzení vyhrává tedy kulturní obr a distingovaný rasista-nacionalista Wagner. Už chybělo jen pití z lebek. / Jako správný komunista jsem zažil největší rozkoš právě tam, kde „rákosnice“ vyřídila helikoptéru granátem. / Kurtz měl ve svém „Commitment and counter-insurgency“ v zásadě pravdu. Jeho surová cílevědomost je efektivnější než vytrvalé křesťanské přesvědčování, které vše protahuje a činí tak situaci naopak barbarštější, jen aby vzbudilo dojem snahy dobré vůle (Kurtz je sice blázen, ale smyšlený, zatímco o bídných výsledcích jím zavrženého pojetí války víme z reálných dějin); možnost volby dána není, přesvědčování vietnamského nepřítele má povahu vyhrožování, které komplikuje život oběma stranám. / Kilgore si válku užívá jako hru, Kurtze pohltila, stal se v ní politikem. / Zdrogovaní fakani to pálí do nevinných civilistů (nechtěli ani tak zabíjet, stačilo jim jen si zastřílet a pak klidně čas trávit vydáváním raněných). / Po absurdním "Wagnerovi" je později zastihneme při neméně absurdním poslechu rockového apoštola míru a pohody; fascinovala je aura jejich slávy, jako je fascinoval Vietnam ještě při narukování. / Dobrá analysa vietnamské politické povahy - národ tolik staletí z několika stran utlačovaný, jak by se mohl nevyznat v umění přetvářky? / Výklad vnitřního schismatu vojákova zvíře vs. bůh. / Citace: „I watched a snail crawl along the edge of a straight razor. That's my dream. That's my nightmare. Crawling, slithering along the edge of a straight...razor...and surviving.“ „Whatever was going to happen, it wasn't gonna be the way they call it back in Nha Trang.“ „I used to think if I died in an evil place, then my soul wouldn't be able to make it to heaven. But now, fuck. I mean, I don't care where it goes, as long as it ain't here.“ Nebo nietzscheánské: „Freedoms from the opinion of others? Even the opinions of yourself?“

Aplikace ekonomické psychologie. Parazitismus na lidské úrovni je hlavně o přesvědčování vyžíraného, že sám parazituje na parazitujícím.

Bondovky jsou čím dál bombastičtější. Bond je neurotičtější, stále dál původní, connery-mooreovské nonchalanci. Bond prodělal Lazenbyho a hlavně Daltona, takže se naučil zamilovanosti, která mu sice uškodila, ale mezi tím se zase natolik vrátil do formy, že tuto variabilitu tentokrát mohu ocenit. V klasických bondovkách rozhodovala spíše šťastná náhoda, proto jsou jejich akce ležérnější, s Craigem nastupuje razance, doprovázená ale oproti brutálnímu stylu daltonovských bondovek ještě vyhrocenější než "klasickou" poslušností, třebaže nakonec poraženou (zato ne sentimentem a arogancí, spíše suverenitou nového typu agenta). O humor se zde starají vedlejší postavy.

Inteligentní úvod ve formě politicko-filosofického dialogu, humor a bombastická akce (podle mnohých se série s Daltonem a Brosnanem až příliš přizpůsobila dobovému vkusu). Charakteristicky sugestivní hesla v české dubbingové versi, jako Moneypennyino „vyhlídka na vraždu“ (v originálu: „I got a storm warning.“), „jeden svět nestačí“ (v originálu jako název časopisu uvedeno: „Space and Technology magazine“), „diamanty jsou věčné“ (v originálu: „They are the stuff of dreams.“; narážku nelze vidět ani v „But then diamonds are for everyone.“ mezi šermířskými souboji) či „jen pro tvé oči“ (v originálu: „He did you?“) a byla-li tam ještě nějaká, jsem neuvítal.

Jak Lazenbyho, tak Daltonovo angažmá v sérii vystihuje Daltonova "nebondovsky" arogantní věta „If he fires me, I'll thank him for it.“ z předchozího dílu, jejíž obdoby snáze odpustíme mnohem komplexnějšímu craigovskému modelu. Také výlety do USA - už jsem to zavrhl u Live and let die/1973 - našemu evropskému hrdinovi moc nesluší. Zabrala Q-ova hláška: „Explosive alarm clock. Guaranteed never to wake up anybody who uses it.“ Bond ve scénáři pro Lazenbyho i o dvě dekády později u Daltona zmalomyslněl a agent se stal příliš osobním. Legendárního agenta bych nenechal odbíhat do nějakých náhodných případů, takových akčních hrdinů má Hollywood tuny.

Výrok o vojevůdcích „Surgeons. They cut away society's dead flesh.“. Trochu jako předehra k Mission: Impossible/1996. Přeakčnělé a nebondovsky realistické. Odpudivě monogynní, ušmudlané brakovou romantikou.