VanTom

Historka o osmi opuštěných tažných psech na antarktické základně postrádá dramatickou jiskru či momenty překvapení, ale ta zvířata jsou natolik skvělá (herecky), že při závěrečném znovushledání bude naměkko kdejaký cynik. Výrazně pomáhá i opravdová výprava a sníh bez digitálních triků, přestože studiové kulisy občas vykouknou.

"Nigga-cool-hiphopopový, yeah“ béčko tělem i duší má překvapivě slušný scénář (nebo minimálně zápletku) a sem tam ne úplně marnou akci. Vedle podprůměrné režie zanechává mizerný dojem hlavně Steven Seagal svými pokusy o herectví (každý dialog delší než jeden řádek bolí) či jen o "nadlidskou přítomnost", ale když tento přibírající medvěd svižně šplhá po laně, jednoruč se na něm houpe, případně se střemhlav vrhá z letadla, posunuje tím celé dílo do jiného – dada – rozměru (a v rámci "seagalovek" na 3. hvězdičku).

Příjemně strávený víkend mezi (filmařskou) smetánkou v New Yorku, který řadou setkání a rozhodnutí prověří vztah sympatického (nicméně zcela odlišného) páru. Předlouhé košaté dialogy (většinou v jediném záběru a nezřídka přehrané do lehce strojené ležérnosti) nepostrádají typický Woodyho šarm a ostrovtip, přičemž se nebojí přiblížit situační komedii. Akorát závěrečné rozloučení mě zanechalo lehce v rozpacích. 7/10

Nemá smysl zatěžovat mozek výtkami k realističnost, když dnes už bezmála úsměvně přepálený "fantasy" špiónský akční koktejl neúnavně pádí vpřed a svými zvraty (plus zásadními cliffhangery na koncích epizod, kterými J.J. Abrams změnil seriálový svět) udržuje ve stálém zájmu, co se bude dít dál – ať už ve vztazích elitní dvojité agentky Sydney Bristow (opravdu úžasná Jennifer Garner) nebo při sabotování protivlasteneckých aktivit zločinecké organizace SD-6, mj. shromažďující tajemné Rambaldiho artefakty (rozeseté doslova po celém světě).

Zajímavá epizoda z Americké občanské války dokáže rychle vtáhnout do dění a v krvavém lazaretu uvěřitelně zlomit bojové přesvědčení hlavní postavy. Ani klasicky dobrý Matthew McConaughey však nemá na to udržet pohromadě dějepisnou historku, jež heslovitě (a zkresleně) předkládá události mnoha let a u málokteré se zastaví, aby ji nechala procítit. Pokrokové smýšlení o rovnosti lidí není (pro dramaturgii) samospásné.

Pomalejší začátek plány Skrullů (vyvolání globálního lidského konfliktu) dobře načrtává a hlavní padouch patří k těm prokreslenějším z multiverza, přičemž snaha o dospělé špionážní pojetí je patrná nejenom ze zabíjení i zásadnějších postav MCU. Samotný Nick Fury však nic moc nepředvádí a dlouho spíš potvrzuje, že patří do starého železa – usazený mimo dění, ženatý, za kratší konec tahající; když se v předposledním dílu efektně přerodí zpět, je už pozdě a hroutí se nejenom tajná invaze, ale od půlky i celý seriál, postupně hloupější, šťávu i nápady postrádající, navíc podivně, zkratkovitě uzavřený-neuzavřený.

Přímočarost vlažně zrežírované fantasy výpravy – plavby za záchranou království před jakýmsi amorfním Zlem, zelenou mlhou z Východu (měla vůbec nějaký účel, agendu, tedy kromě "vymýtit veškeré Dobro"?), na škodu úplně být nemusela, pokud by veškeré zastávky, motivy či vztahy zároveň netrpěly očividnou povrchností, komprimovaností, jednorázovostí (že hrdinové musí přemoci vlastní děsy a "temné touhy" se třeba odbylo kratičkou noční můrou, ze které se probudili). Ano, cílila především na děcka (náboženský podtext odhalila v závěru naplno), jenže nebavil jsem se ze všech tří dílů asi nejvíc.

Srdceryvnost a emocionální naléhavost námětu probuzení z paralyzující nemoci úspěšně obrušují jak scénář příklonem k laskavé komedii (roztržitý Robin Williams, nakažlivé nadšení "dětí v dospělých tělech"), tak absolutní herecké výkony – zejména Roberta DeNira v jakékoliv z fází procitnutí, zamilování či tikových záchvatů.

Čtyři přátelé – černošští "bratři" – se sejdou v motelovém pokoji. Zatímco dva umírnění, úspěšní v bělošském světě, chtějí hlavně zapařit a oslavit mistrovský titul třetího, čtvrtý se je snaží zapálit pro "jejich" věc (přičemž mu jde nejspíš o život). Probírání a obnažování radikalizmu z několika úhlů má náboj a zaujme, přestože občas myšlenky předkládá příliš doslovně a hádkám se zvyšujícím se hlasem padá řetěz.

Pokračování v ujetě harmonickém "spolutátování" působilo (hlavně zpočátku) uměle, už z minula vytěženě, s urputnou snahou o humor či nápad, přestože noví, (ne)konfliktní "dědové" byli – díky pardálům Melu Gibsonovi a Johnu Lithgowovi – fajn a pár dobrých fórků se vypracovalo (zrcadlo, vánoční stromek, Neesonův akčňák).